Ženy, které přišly po Emilii Kobierske.

Bylo to v časech

kdy se mraky uzlily

a hory byly tak vysoké

že na podzim zkrvácely

a jejich přebytečná krev

stékala do údolí. A vlasy šedivé

první podzimní jíní

postříbřilo je.

A v té krvi úrodné, v té hebké spraši

si postavil můj děd, v zářivém údolí,

své první obydlí. Krásná je samota,

tak usoudil. Tady budu žít, mezi smrky

s jabloněmi. Tady, kde jsou ohrady

s laněmi, a pelíšky zajíců udatných

a kde si každý podvečer

sáhneš na slunce

ještě než se žuchnutím

spadne za kopec. A na zápraží

budou v noci hlídat vlci oddaní.

Však věřte horské krvi. Věřte spraši.

Než se v domku dvakrát otočil 

stalo se, že k jeho domu bílému 

jako úhledné bradavice přilepené

byly domky další. A že smrky zešedivěly

a jabloně byly zaprášené. A že se tomu místu říká

havířská kolonie. Tady přece nemohu dovést

své děvče z kvalitního rodu, statné, červené.

Musím si najít jiné, ne tak náročné.

Na příští sobotní tancovačce si ji vyhlédl.

A bylo ji právě šestnáct. Její postava

předurčila, že všechny ženy z rodu, který vznikne

z její krve, budou křehké. A dívala se, zrovna jako se bude dívat

její vnučka o čtyřicet let později, na své první zábavě. Plaše.

A můj děda, i tenkrát malý skřítek, vypadal v očích

žen jak velký bohatýr. Jak to dělal? Nevím. Dobře

si prohlídl lem neuměle nastavovaný

na ledabylé parádě, kouskem uhlí

podmalované temné oči. „Jak se jmenuješ?“

řekl frajersky. „Emilia Kobierska“ jenom hlesla

a sklopila oči. A on najednou toužil

utopit se v nich. A jí se domek

vpletený do ostatních zdál překrásný.

První se narodila moje maminka.

No, ano, byla bleďounká, jakoby pokryta

uhelným prachem, a trochu rachitická.

Ale to byly všechny děti v kolonii.

Jejich vlasy byly bezbarvé. A pupíky

nafouklé dvakrát do měsíce, vždycky

když bylo Berouse. (Tenhle zvyk dobře uplatňovala

moje maminka i v naší výchově. Dvakrát měsíčně

jsme jako děti zvracely, vždy, když se bralo.

A pak zas celý měsíc chleba se sádlem.)

A v pihovaté tvářičce zářily oči temné.

Z kolonie to bylo jen kousek k šachtě.

Emilia Kobierska, provdaná Tobolova,

z dívenky plaché proměněná zdravě

v dračici, aby toho svého aspoň občas

přeprala, sedávala tam s ostatními robami

když chlapi brali. Aby mu aspoň něco

vyškubla, než to v hospodě na dulnom konci

propije nebo v kartách prohraje. Když

byla úspěšná, zatáhla ho domů k uhlířině

nebo lepenici, se sváteční uzenkou

a pak se s ním narychlo pomilovala.

Víc než dvakrát za den to ten rujník

nesvede, to si myslela. S lehčím srdcem

pak doma chovala své hubeňoučké dítě,

zatímco ten skřítek, v jejích očích obrovský

tu ludru povětrnou hospodskou

přes zadek plácal a přes zuby

si trochu falešně pískal, když

kartu kartou překrýval. 

(Její vnučky, pravda,  už tuhle sílu neměly

a  tak mnohdy seděly u okna, a čekaly

němě, až jejich muž přinese

co jim a dětem patří.) To její dcera

ta s tím rachitickým hrudníčkem

v sobě ještě měla jiskry. A o svého

chlopa, když přišel z hospody,

přerazila, co bylo po ruce. Tyhle

děvuchy z kolonie, tyhle laskavé štěkny

mydlily do sebe deštníkem, až je zlomily

a druhý si na lavičce vyměňovaly

vzory na pletení a recepty.

Kobierska Emilio,

pověz mi, proč tvoje vnučka

tak nezapadla mezi ženy

ke kterým patří? Proč nikdy

zdravě nevřískala na své muže.

Proč se nefackovala s životem

jako ty. Je to snad tím, že se odstěhovala

z té krví nasycené spraše? Že zapomíná,

zapomíná, čím voněla havířská kolonie?

Ale pořád jsou časy

kdy na mracích jsou uzly

abychom nezapomněli

na hory tak vysoké

že na podzim krvácí

z bujnosti, plodnosti

přesycení, a jejich přebytečná krev

stéká do údolí.

A první podzimní jíní

stihlo už postříbřit i vlasy vnučky

Emilie Kobierske.