Druhý svět

Potápět jsem se začal vlastně už v kojeneckém věku. Matka usoudila, že voda je pro novorozence přirozený živel, a v souladu s dobovými zvyklostmi (bylo to tehdy v módě) mne několikrát týdně potápěla v bazénu a dávala mi okusit slastí stavu beztíže. Zřejmě se mi to líbilo, neprotestoval jsem, dokonce jsem prý míval pod vodou šťastný výraz. A ten mne už neopustil, kdykoliv jsem se v budoucnu potápěl. Přičiněním rodičů, kteří milovali moře, jsem se každoročně na měsíc mohl vznášet v laskavém živlu, poznávaje prostředí, které se tak lišilo od vzhledu pevniny. Množství barev a mnohotvárných forem života mne fascinovalo natolik, že po zbytek roku jsem žil jen vidinou moře. Rok od roku jsem byl netrpělivější a nedočkavější. K vodě jako nepostradatelnému živlu jsem měl stále důvěrnější vztah. Stačil pohled na mořskou hladinu na fotografii, nebo v kině, a můj tep vyletěl do závratných výšek.

Uplynulo pár desetiletí a moře, jeho sametové dotyky, průzračná nekonečnost i záhadnost hloubek byly součástí mého bytí stejně jako jídlo a nutnost dýchat.

Onoho roku, v den mých narozenin, jsem seděl na břehu Karibského moře a pozoroval zapadající slunce, které krátce políbilo horizont a vklouzlo do chladivých vln. Mým tělem proběhlo vzrušující zachvění, tělo se zvedlo a já jako nezúčastněný pozorovatel sledoval jeho pohyb k hladině. Cítil jsem dráždivé a smyslné pohlazení moře. Uvědomoval jsem si pojednou ten důvěrný pocit sounáležitosti a bez delšího nádechu se potopil. V příšeří labyrintu korálů jsem se rázem cítil šťastný a neskonale volný.  Pode mnou v hloubce se tajemně rýsovala skaliska, v západu slunce temnější než jsem je vnímal obvykle. Ta propast mne provokovala a přitahovala.

Druhý den jsem nemohl dospat. Snídani jsem odbyl s nedočkavostí někoho, kdo se má potopit poprvé do velké hloubky. Byl to zvláštní pocit. Vše okolo mne přestalo zajímat. Po krátké kontrole mechaniky a lahví jsem skočil do člunu a vyjel na moře. Věděl jsem, že potápět se sám je ten největší nesmysl, jaký může potápěč udělat, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Přesněji řečeno, o žádnou asistenci jsem nestál. Když už se pobřeží téměř ztrácelo za hradbami vln, nechal jsem člun na plovoucí kotvě a překulil se přes bort lodi. Ocitl jsem se ve zcela jiném světě, hejna rybek zvědavě připlouvala blíže a dno pokryté korály, lasturami a ostnokožci lákalo svou malebností. S rostoucí hloubkou začaly být vody chladivější a pocit vodní vrstvy nade mnou nesmírně vzrušující. Ze skalního labyrintu náhle vyrazil obrovský kanic. Prudký pohyb, který následoval leknutí mi vytrhl masku z úst a já se mocně nadechl vody. Najednou se stalo něco, co mne překvapilo. Nezačal jsem se dusit, nezmatkoval jsem, necítil jsem nepříjemný tlak v plicích. Naopak, pocítil jsem neskonalou volnost pohybu, osvobozující ulehčení z rozlehlosti prostoru, který se stal mým prostorem, byl mi přátelský a přirozený, jako bych v něm žil odjakživa. V následujících dnech jsem se potápěl znovu a znovu, abych se přesvědčil, že dlouhodobému pobytu pod vodou bez technického vybavení mi nic nebrání. V oněch dnech jsem si uvědomil, že je jen otázkou času, kdy se k těm nahoře nevrátím. Vím, že jim způsobím bolest, ale větší bych prožil bezpochyby já, kdybych musel hlubiny, které jsou jen natolik tajemné, nakolik jim tajemno přisoudíme – opustit. Už jen necelý měsíc a ponořím se znovu do průzračných prostor, které se stanou mým novým domovem. Už jen měsíc mne dělí od chvíle, kdy naplním svůj největší sen.