Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDebrecínská pečeně
Autor
gd
„Mohla bych si od vás půjčit košíček?“
Svůj nákup (10 rohlíků, dvacet deka debrecínky – normálně beru deset, ale ten den zrovna byla akce, slané tyčinky a dvoulitrovka lehké koly) už jsem vyndal na pohyblivý pás, a tak jsem košíček beze všeho podal starší silné paní ve fialovém kostýmku, která ke mně prosebně natahovala ruku.
„Děkuji,“ usmála se paní, obešla pokladny, a když se automaticky otevřela dvojitá plechová vrátka s upozorněním na jarní slevy, zmizela za regálem s vínem. Musel jsem platit, takže jsem opravdu neměl kdy sledovat její další cestu, hrabal jsem se v peněžence a hledal třicetník, mystickou minci, po které touží každá pokladní.
Fialová paní bez zastavení prošla okolo vyskládaného vína, po víně ji pálila žáha, a postavila se do pomalu postupující fronty u pultu s uzeninami a sýry. Ze tří obsluhujících se zákazníkům věnovala pouze postarší rozcuchaná žena s nejistými pohyby, vypadala jako opilá, dvě mladé holky v bílých pláštích odkrajovaly z bloků eidamského sýra dvacetidekové plátky na smažení a balily je do mikrotenové fólie.
„Mám akorát padesátník,“ zklamal jsem pokladní, ta potřásla hlavou a výměnou za padesátník mi věnovala dvacetihaléř. Zřejmě svůj poslední podle dutého štrachání v přihrádce a podle zlomeného pohledu, který mi věnovala při podávání igelitové tašky s logem nadnárodního řetězce supermarketů.
„Deset deka debrecínky,“ poprosila rozčepýřenou pokladní nikoliv paní ve fialovém kostýmku, ale mladá žena o tři místa před ní. Bezvýrazný, unavený obličej, povadlá prsa a moc široké boky – nebyla hezká, a stejně se našel někdo, kdo jí během jediného roku udělal dvě děti a pak odešel.
Jedno dítě vezla dívka v kočárku, druhé, malý čtyřletý kluk, se kočárku drželo a se zájmem sledovalo zmatenou prodavačku, která bezradně obracela cedulky zapíchané v hromádkách uzenin a hledala debrecínskou pečeni. Kluk nakonec pustil kočárek, přeběhl k průhlednému plastu mrazícího pultu a začal do něj bušit.
Naházel jsem nákup do tašky a vyšel na ulici. Tramvajová zastávka byla hned na druhé straně, takže jsem pouze přešel koleje a postavil se do hloučku lidí, kteří stejně jako já drželi v ruce bílou igelitku s červeno-černým cejchem supermarketu.
„Tak!“
Dívka to slovo vyjekla tak, že všichni, čekající zákazníci, dítě i prodavačka, strnuli. Jediným slovem vyjádřila všechen vztek holky, která obětovala mládí cepování toho malého spratka, i vztek matky, kterou přesto neposlouchal.
„Tak a máš to!“ pokračovala nemilosrdně dívka. „Nikam nepůjdeme!“
Ta věta zazněla hlasitě a přísně a fronta na uzeniny bezděky ztuhla v uctivém pozoru, aby si vyslechla krutý ortel, který se dívka rozhodla vynést nad vlastním potomkem.
„Říkala jsem ti, aby ses držel kočárku, ale ty si nedáš říct. S tak zlobivým klukem na hřiště nepůjdu!“
„Půjdu,“ trval na svém kluk a vzpurně bouchl do průhledného plastu.
„Nepůjdeš.“
„Půjdu!“
Tramvaj nejela a na zastávku přicházeli stále další lidé. Vycházeli z otevřených dveří supermarketu, opatrně se rozhlíželi a přecházeli koleje – elegantně zamyšlení studenti, osamělé kancelářské třicítky a nezaměstnané ženské těsně před důchodem, všichni si s sebou nesli nedostatek odvahy a nejistotu, prokletí věčných socek. A samozřejmě pár deka debrecínky, byla přece akce! Akce!
„No tak,“ zasáhla do propukající hádky paní ve fialovém kostýmku. Mluvila naléhavě a mluvila přímo k rozdivočenému dítěti. „Přece nebudeš zlobit maminku. Pěkně se jí omluv, že jsi nebyl hodný!“
Děcko couvalo zpátky ke kočárku, ale paní si k němu přidřepla a chytila ho za ruku. Usmívala se, protože cítila, že z ní má dítě strach.
„Že budeš hodný? Že budeš poslouchat maminku?“
Fialový klobouček se zaklonil a paní se usmála i na dívku, která dávala do síťované tašky na držadle kočárku balíček s uzeným. Dívka úsměv opětovala, ale chtěla rychle vyrazit na další cestu, protože dobře věděla, jak neodbytné umějí být staré ženské, když potkají matku s roztomilým mrňousem.
„Jestli nebudeš hodný, tak si tě vezmu!“ nechtěla paní pustit dítě a jeho matka už začínala mít samozvané babičky plné zuby. Pusť ho, ty krávo, pitomýho parchanta na krku a ještě senilní bábu k tomu – paní ve fialovém kostýmku se držela dítěte jako klíště a dokola mu slibovala, že si ho vezme, když nepřestane zlobit. Snad tím chtěla kluka vystrašit, ale znělo to tak toužebně.
„Řekni paní nashledanou,“ přikázala nakonec matka svému dítěti a postrčila ho do uličky vedoucí k pokladnám. Kluk poslušně zašuměl na rozloučenou a s rukou pevně sevřenou okolo držadla kočárku odcházel, paní ve fialovém kostýmku se za ním chvíli dívala, než se vrátila na své místo do fronty.
Tramvaj přijela skoro plná, asi jedna vynechala, a tak se dovnitř musela vejít dvojitá dávka cestujících. Mačkali jsme se k sobě a přeplněným vozem se nesla slaná vůně čerstvě nakrájeného uzeného masa.|||-_-|||
|||-_-|||
|||-_-||| «*»