Nácek

Měl svůj styl propracovaný do nejmenších detailů. Naleštěný kanady s bílejma tkaničkama (samozřejmě do žebříčku), kalhoty se vzorem městskej maskáč, přes triko značky Lonsdale neodmyslitelnýho bombera. Dohola, drsnej výraz, chladný šedomodrý ocelový oči, jeden přední zub mu chyběl-památka na některou z mnoha bitek. No prostě nácek jak má bejt.

Nebral si servítky. Když se večer s kámošema vracel z hospody, v kapse si pohrával s vystřelovákem a když potkali někoho kdo se mu nelíbil, nebál se ho použít. Jeho boty dobře znaly krev cikánů. Na ty byl vysazenej…

“Zavíráme, pánové, dopijte co máte, zaplaťte a nashledanou zítra!”, jemně je vyháněl číšník. Chvilku uvažoval jestli mu nemá jednu vrazit, ale pak si to rozmyslel. Šetřil si ránu pro někoho, kdo si jí zaslouží víc. Pro ty, co měli skončit v plynu. Dělali jednu zásadní chybu-dejchali stejnej vzduch jako on, hyzdili JEHO čtvrť. A za to musej pykat…

Probral se ze svejch úvah, dopil, zaplatil a zvedl se k odchodu. Jeho kamarádi odešli už dřív. Vyšel na ulici, nadechl se svěžího nočního vzduchu a vydal se směrem, kde bydlel. Najednou se všechno seběhlo strašně rychle-dvě přibližující se světla, troubení, skřípot brzd-a hvězdy…

Když řidič viděl že někoho srazil, na nic nečekal a rychle jel pryč. Až asi za půl hodiny ho našla dívka, která mu zavolala záchranku. Byla krásná, černé vlasy jí ve vlnách volně spadaly na ramena, smyslné tmavé oči, krásně tvarované rty, dokonalé tělo…

Nic z toho ale nevěděl. Byl to vážný úraz a on tou dobou bojoval o holý život.

Trvalo dlouho, skoro čtvrt roku, než se úplně vyléčil. Stále přemýšlel o své tajemné zachránkyni, která zmizela ještě než přijela sanitka. Kromě jejího nicneříkajícího jména Tereza Krátká, které mu řekli v nemocnici, o ní nevěděl vůbec nic… a chtěl jí alespoň poděkovat.

Asi týden po uzdravení šel s kamarády do hospody, zapít to. Šlo to rychle, každou chvíli další runda, brzo už byli v náladě. Seděl, nohy na stoje, v ruce půllitr a hubu plnou silnejch řečí. Tu pohodu mu zkazila až holka, co si přišla se džbánkem pro pivo. Nevnímal její krásu, viděl jen její tmavou barvu pleti. A všiml si taky toho, že je sama. Vzplála v něm palčivá touha jí ublížit, takže sotva vyšla ze dveří, vyšel za ní. Když si všimla, že za ní běží, nezrychlila, naopak, dokonce se zastavila a usmála. “Jak ti je?”, zeptala se, ale on její otázku nevnímal. Jak si může taková černá huba dovolit se na mě usmát?!? Nasralo ho to. Přitiskl jí ke zdi a ucpal jí pusu, volnou rukou jí mezitím vyhrnoval sukni. Pivo dělalo svý. Původně jí chtěl jen zmlátit, ale teď, teď v něm převládl zvířecí pud. Chtěl jí pokořit jak nejvíc mohl. Ozvala se dutá rána, když džbán dopadl na zem a roztříštil se. Bránila se, kopala, kousala, zkoušela i křičet… ale nedal jí šanci- vytáhl nůž a zcela zaslepen pivem, bodnul ho do toho nepoddajného těla-a znova…

Najednou její odpor ochabl. Pustil jí. Bezvládně se svezla podél zdi. Zatímco se její krev mísila s rozlitým pivem, vytáhl její peněženku, aby si vzal nějaké peníze. Byl to dost radikální rasista, takže ho ani moc neznepokojilo, že jí zabil, naopak-cítil se volnější.

Vyndal obsah peněženky a šel k lampě, aby na to lépe viděl.

Ráno místní pošťačka, která vstávala nejdřív z celé čtvrti, našla dvě mrtvoly. Romskou dívku a o kousek dál tělo mladého skina. Oba byli od krve a hoch v jedné ruce svíral nůž, kterým zjevně zabil nejdřív jí a pak i sebe…

…a ve druhé měl občanku s fotkou té dívky, kterou ubodal, a se jménem Tereza Krátká.

Proč zabil jí bylo jasné na první pohled, ale proč pak vztáhl ruku i na sebe, to nikdy nezjistili ani jeho nejbližší přátelé…