Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ordinace

17. 06. 2003

2699

Autor

Dejf

S věnováním Evičce ... za podporu :-)

Ordinace

     Psychologický profil pana Irvinga Holena:
     - Pocit tělesné a sexuální nevyspělosti, nedokonalosti a neschopnosti - deprese z mládí vyvolaná nehodou, jež způsobila trvalou zrakovou vadu; problémy s erekcí související s přísnou asketickou výchovou katolicky založené matky
     - Podvědomý pocit inteligenční impotence vyvolaný počátečními studijními neúspěchy - především v oblasti paměti a textové orientace
     - Skrytá citová labilita a přecitlivělost v milostných vztazích - neschopnost navázat milostný vztah
  *
     Richard si lehce odkašlal, podíval se na sekretářku, která si za jeho zády hoblovala nehty, a odměřeně zaklepal.
     Chvíli se nic nedělo a pak se za dveřmi ozvalo tlumené: "Dále."
     Richard dveře zvolna otevřel a vstoupil dovnitř.
     Místnost byla zahalena do lehkého přítmí. Jen trochu světla pronikalo hustými záclonami s exotickým vzorkem papoušků zmítajících se v pralesním porostu. Celému interiéru vévodil dřevěný nábytek ve vkusné béžové barvě a dlouhé zelené kanape s vysokou čalouněnou židlí přistavenou k němu.
     "Dobrý," pozdravil Richard a pohledem si přeměřil pomenšího, značně vychrtlého psychiatra, který skrz tlusté brýle hleděl do nějakého archu.
     "Dobrý den," přikývl psychiatr za mahagonovým psacím stolem a pomalu k němu vykročil s napřaženou rukou.
     Richard psychiatrovi v pozdrav také nastavil ruku a pevně mu stisknul jeho chabě nastavenou dlaň.
     Psychiatr se trochu podivil, ale nedal to na sobě příliš znát a hned spustil: "Četl jsem váš spis." Ukázal modrý arch, který držel, a pokynul Richardovi, aby se posadil na kanape.
     "A co jste zjistil?" zeptal se Richard.
     "No," skousl rty psychiatr, "abych řekl pravdu, tak vůbec nic."
     "Nic?" podivil se Richard. Psychiatr si zatím přisunul židli blíže ke kanapi.
     "No jo, není tam totiž dočista nic, kromě stručné lékařské zprávy." Psychiatr odložil prázdný arch na stůl a vzal si nějaký poznámkový bloček - takový ten malý nelinkovaný sepnutý kusem zkrouceného drátu, do kterého se zásadně píše neořezanou tužkou, takže na jednu stránku napíšete při nejlepší vůli dvě tři slova.
     "Slyšel jsem, že se všech pět vašich předchozích psychiatrů zastřelilo," pokračoval dál psychiatr.
     "Hmm," přikývl Richard, "taky jsem to slyšel."
     Psychiatr chvilku mlčel, jako by čekal, že Richard ještě něco řekne, a pak hlučně mlasknul a začal: "No nic, takže budeme muset začít úplně od začátku. Udělejte si pěkně pohodlí …," Richard si proti očekávání psychiatra opravdu začal dělat pohodlí, takže se položil na břicho a zabořil hlavu do potahu, "… a hezky mi řekněte, co vás trápí."
     Kanape vonělo arabským parfémem Valea a Richard věděl přesně, co je to za parfém. Chvilku takhle ležel a vystrkoval na psychiatra zadek a pak se zase obrátil na záda a formálním tónem prohlásil: "Nevím, co mám povídat."
     "Tak proč jste za mnou přišel?" zeptal se hned psychiatr a sundal si přitom brýle. Richard znal dobře tenhle pohyb. Všichni psychiatři si při téhle otázce sundávali brýle.
     Richard na něj chvilku jakoby překvapeně hleděl a pak ze sebe vysypal: "Když mi teď kladete tu otázku, skoro mi připadá, že to sám ani nevím ..."
     "... z čehož je jasné, že máte nějaký problém," pokrčil rameny psychiatr a znovu si brýle nasadil.
     Richard se pousmál a řekl: "Vždycky mě udivovaly dedukce, které psychiatři dokáží vyvozovat. Člověk řekne, že si myslí, že je vůl a oni z toho vyvodí, že dotyčný, když močí, tak si drží přirození levou rukou, zatímco se pravou drbe na zadku." Psychiatr se podivně ušklíbl.
     Richard upřel pohled na strop. Byl stroze bílý, narušovaný jen stínem členité záclony.
     "Řekněte mi," začal pomalu Richard, "děláte to taky, že se večer, když se vrátíte z práce, vyslíknete se do naha, postavíte před zrcadlo a prohlížíte si sám sebe."
     "To dělá každý," řekl shovívavým tónem psychiatr.
     "Vážně?" podivil se Richard a znovu se zahleděl do stropu.
     Mlčeli. Barokní hodiny v rohu pokoje odbyly dvanáct.
     "Nejsem si úplně jistej, že jste mě dobře pochopil," řekl Richard a obrátil znovu svůj pohled na psychiatra.
     "Jak, špatně pochopil?" podivil se psychiatr.
     "Já nevim, tak když říkáte, že to dělá každej, proč to třeba děláte vy?" zeptal Richard.
     "No," nadechl se psychiatr, "každý člověk si občas připadá trochu nesvůj. Na každého občas přijde chvilková krize, kdy už si myslí, že by se vším nejraději praštil. Pak si třeba nahý stoupne před zrcadlo a vsugerovává si, jak je škaredý a neschopný. Dělají to tedy hlavně muži, ale ani u žen to není nic až tak neobvyklého."
     "A proč to teda děláte vy?" zeptal se znovu Richard.
     Psychiatr se nadechl a řekl: "No, i já si samozřejmě občas připadám jako úplně neschopný člověk. Připadá mi, že všechno kazím a nic se mi nedaří. Že všem kolem mě jde všechno snadně, zatímco mně nic nevychází. Že si o mně všichni musí myslet, jaký jsem úplný blbec a tak dále. A pak si třeba večer stoupnu nahý před zrcadlo, bilancuji, kroutím nad sebou hlavou a říkám si, jak jsem si zkazil celý život, že je mi manželka určitě nevěrná ...," Richard si nepatrně odkašlal, "... že se po mně už dávno na ulici neohlížejí holky, a tak dál ... prostě to dělá každý, z toho si rozhodně nemusíte nic dělat. Není to žádný váš problém nebo úchylka, jak si určitě myslíte ..."
     "Říkal sem, že jste mě nepochopil," usmál se Richard, "žádnýmu z těch psychiatrů to nedošlo."
     Richard se zase na chvilku zahleděl do stropu. Psychiatr se snažil zakrýt zmatení.
     "Já přijdu domů," začal po chvilce ticha Richard, "vyslíknu se ... postavím se před zrcadlo ... chvilku na sebe koukám a pak začnu hlavou mlátit o zeď a řikám si: Kdybys ty Richarde měl ty ramena alespoň trochu užší, kdybys ten hrudník měl alespoň trochu propadlejší, kdybys nebyl tak vysokej, kdybys nebyl ve všem tak strašně dobrej, kdybys nebyl tak strašně chytrej. No řekněte, nenaštvalo by vás, kdybyste měl IQ 154 a fotografickou paměť, že by vám stačilo si jednou přečíst dvacetisvazkovou encyklopedii a pak ste věděl nejen, že A je značka pro ar a jméno tónu s kmitočtem 440 Hz, ale i že žžonka je ruskej nápoj připravovanej pálením koňaku a rumu s cukrem, citrónem nebo kořením?"
     Psychiatr vyrobil obličej říkající přibližně: "Co je tohle sakra za divnýho chlapa?"
     "Mě to teda štve a dost," řekl Richard a promnul si oči zpocenými dlaněmi.
     Psychiatr zkousnul rty, na chvíli se zahleděl do země a pak řekl trochu umírněným hlasem: "Ve spisech o vás sice nic moc není, ale podařilo se mi získat poznámky, které si dělal váš předchozí psychiatr …," Richard trochu zpozorněl, "… moc jsem z toho taky nepoznal, ale vypadá to, že máte nějaké potíže s milostným životem. Nechtěl jste třeba mluvit o svém milostném životě?"
     Richard psychiatra chvilku provrtával zpola vyčítavým pohledem a pak řekl: "Jako jak moc souložím?"
     Psychiatr pokrčil rameny.
     "No jo," přikývl Richard a znovu se podíval do stropu, "... docela dost."
     Psychiatr chvilku přemýšlel a pak se zeptal: "Takže tohoto máte víc, než kolik by vám bylo milé?"
     "To ani tak ne," pokrčil Richard rameny, "množství mi docela vyhovuje, ale když je to pokaždý jiná ženská, tak vás to za chvilku přestane bavit. Každej sice říká, jak by se mu strašně líbilo střídat ženský, ale když si je ani nestihnete pořádně prohlídnout a vysondovat, tak to pak fakt není vůbec žádná sranda."
     Psychiatr nadzvednul obočí a pomalu se zeptal: "A v čem je tedy problém? Nedokážete si udržet stálou partnerku?"
     "Jo."
     "No a ... v čem to vězí?"
     "Sem prostě moc dobrej."
     Psychiatr zvedl obočí ještě výš, než ho měl zvednuté: "Tak to mi musíte vysvětlit."
     "Prostě sem až moc dobrej. Všeho moc škodí, ne? Na to určitě přišel nějakej psycholog …"
     Psychiatr mlčel.
     "Víte, co mi říkaj všechny moje bývalý přítelkyně?" pokračoval Richard.
     "Co?" pokusil se o chladný tón psychiatr.
     "Že si se mnou připadají jako při testu stupně zničitelnosti."
     Psychiatrovi ochably obličejové svaly a spodní čelist mu sklouzla na krk. Richard dál hleděl do stropu.
     "Takový ty kecy o tom, jak maj ženský v posteli rády tvrdý chlapy, jak se jim libí, když s nima chlap při tančení švihá po parketu, jak jsou rády v pevným objetí, to je všechno sice moc pěkný, ale víte, jak dlouho to těm ženskejm vydrží?"
     Psychiatr nic neříkal.
     "Sotva pár dní," vydechl Richard. "Pak se začnou tvářit tak, jakože by to chtělo nějaký selhání, nějakou menší chybičku, nějakej nedostatek, třeba jenom nepatrnej, jako že když přídu domů, tak jdu v botách do obýváku a až tam se vyzouvám nebo že se třeba rád dívám na fotbal. Chtějí, abych třeba projevil nějakou citovou slabost, něco s čím by mi mohly pomoct … ale já prostě nic takovýho nemám. Ženský sou strašný. Nevědí, co chtěj - žádná to neví. Na jedný straně se chovaj jako chudáčci, kteří mají bejt opečováváni silným a zdatným mužem, ale na druhé straně sou to vlastně matky, které se chtějí starat o nebohého synáčka, který si neumí zapnout punta, zavázat tkaničky, vyčistit zuby a má problémy s noční ejakulací."
     Psychiatr se vyděšeně mračil a Richard napjatě pozoroval vlnící se stín na stropě.
     "A ... a co vaši přátelé," začal zase psychiatr, "máte hodně přátel?"
     Richard se trpce usmál a řekl: "Většinou přátele mám, ale nikdy mi moc dlouho nevydrží."
     Psychiatr chvilku přemýšlel. "A v čem myslíte, že to vězí?" zeptal se pak neutrálním tónem.
     "V čem to vězí? Ve mně. To je jasný, ne?"
     "Nemůže to být třeba v těch ostatních ...?"
     Richard se na psychiatra udiveně podíval a pak se usmál: "Myslel jsem, že jako psychiatr se mě spíš budete snažit přesvědčit, že problém tkví ve mně, a ne v mém okolí."
     "Pouze se snažím váš problém nalézt. Podle všeho jste dosti inteligentní člověk, nemůže být problém třeba v tom, že se domníváte, že problém je v těch ostatních, ale nechcete si to připustit, protože vám rozum radí, že problém musí být ve vás?"
     "Doktore," řekl Richard tónem učitele matematiky, který už podesáté vysvětluje, že stačí trochu přemýšlet, "já chápu vaši metodu, ale nemusíte se mnou jednat jako se zneuznaným géniem, který je přesvědčen, že ho nechápe svět. Mě svět chápe a to je právě ten problém."
     Psychiatr se pomalu nadechl a zase začal: "Skončili jsme u vašich přátel. Podle vás je tedy problém v tom, že vás svět chápe?"
     "Obrazně řečeno."
     "Tak buďte konkrétní. V čem je podle vás ten problém?"
     "No prostě ve všem na mně," pokrčil rameny Richard, "v mejch očích, v mé postavě, v mejch rukách, v mejch nohách, v mým zadku, prostě ve mně!!"
     "Ve vašich očích?" podivil se psychiatr.
     "Proč se ptáte zrovna na oči?" Richard přešel do sedu a upřel na psychiatra zkoumavý pohled.
     Psychiatr chvilku hleděl Richardovi do jeho světle modrých očí a pak, jako by se probral ze sna, řekl: "Proč bych se nemohl zeptal na oči?"
     "Já nevim," řekl Richard a znovu se zhroutil na kanape.
     Oba chvíli mlčeli a pak Richard tiše řekl: "Neumim to ovládat … a kde kdo si to vysvětluje po svým."
     "Nevidím souvislost," pokrčil rameny psychiatr.
     "Já nevim … vám by se líbilo, kdybyste potkal svýho přítele s jeho přítelkyní, pěkně ste je pozdravil a po prvním pohledu na tu přítelkyni by se na vás ten váš přítel začal tvářit, jako byste mu s ní souložil před jeho očima. A nejhorší na tom je, že to kolikrát napadne i tu ženskou a často se jí to líbí. Proto nemám moc přátel. Prostě o ně snadno přicházím a těžko je získávám."
     "A to se vám stává často?" ptal se psychiatr.
     "No prostě pořád," zvolal Richard, "sice v drobných obměnách, ale výsledek je vesměs stejný. Třeba tuhle vaše sekretářka..."
     "Moje sekretářka?!" vykřikl málem psychiatr.
     "No jo, všiml jsem si, že má snubní prstýnek."
     "Ano," přikývl zamyšleně psychiatr.
     "Vyjela po mně," řekl Richard rutinním tónem.
     "J-jak se to projevovalo?" zakoktal rychle psychiatr.
     "No, jak …," divil se Richard, "... no prostě úplně normálně. Tak, jak to probíhá, když po vás někdo de. Chvilku sem se s ní bavil, ona se smála … znáte ten reflex, to zaklánění hlavy a odhalování šíje, kterým samice dává najevo, že je ochotna se se samcem spářit? Dělají to teda hlavně zvířata, myslím, že nějaký druh ptáků, ale u lidí je to taky, i když ne v tak dobře pozorovatelné podobě a ne přesně s takovým významem. No, ale každopádně ona to dělala a to jsem se ani nijak zvlášť nesnažil. Ne že by teda vůbec, to bych snad ani nebyl chlap, kdybych si nepřihodil trochu do mlýna, ale každopádně to ona mi dala svoje telefonní číslo a ne já jí to svoje a to ona se tvářila, že by jí vůbec nevadilo, kdybych jí to udělal tady u vás na podlaze."
     Psychiatr si povolil kravatu. Chvilku si Richarda prohlížel a pak vylovil z kapsy bílý kapesník a setřel si jím pot z čela.
     "Mu-můžete mi ukázat to telefonní číslo?" vykoktal pak.
     Richard nechápavě vylovil z kapsy přesně poskládaný papírek a podal ho psychiatrovi. Ten si ho chvilku prohlížel a pak začal roztřesenýma rukama šmátrat po kapsách, až vylovil peněženku. Z té rychle vysypal na stůl několik vizitek a v nich se začal přehrabovat. Potom konečně jednu vytáhl a chvíli ji porovnával s tím, co mu Richard ukázal. Nakonec mu ruce spadly podél těla a oba papírky vypadly na zem.
     Richard se přesunul do sedu a položil nohy na podlahu. Psychiatr se zapotácel a jednou rukou se zapřel o mahagonový psací stůl. Chvíli tak stál na místě a pak se dobelhal ke křeslu za stolem a zhroutil se do něj.
     Richard si zapnul sako a postavil se před něj.
     "Co se děje?" zeptal se.
     Psychiatr roztřesenýma rukama vypitval dlouhou cigaretu z umělohmotného pouzdra, které měl vystavené vedle nějakého rámečku, strčil si ji jen na pár milimetrů do úst a rychle ji zapálil velkým plynovým zapalovačem. Pak unaveně vyfoukl hustý oblak dýmu. Vypadal směšně. Ta cigareta se k němu vůbec nehodila.
     "Přestal sem kouřit před pěti rokama," říkal psychiatr a prohlížel si žhnoucí cigaretu.
     Richard na něj s nadhledem pohlížel.
     "Víte," začal zase psychiatr, "měl byste vlastně být nejšťastnější člověk na světě."
     "Podle vás," mávnul rukou Richard, "věřte mi, že bych byl daleko radši ve vaší kůži."
     Psychiatr se zakuckal.
     "No řekněte," pokračoval Richard, "co vám chybí? Všiml jsem si, že máte snubní prsten, takže jste ženatej, určitě šťastně, že jo? Děti taky už mít budete, věk na to máte, zaměstnání máte solidní, máte určitě dobrej plat a taky za co ho utratit. Neurazte se, ale určitě nejste nějakej převratnej génius, ale nepatříte ani do toho průměru, co dře bídu s nouzí. Tak za devět deset let napíšete knížku o svých nejzajímavějších případech a pak už budete jenom čekat na zaslouženej důchod a na vnoučata."
     Psychiatr zakroutil hlavou a řekl: "Já sem vždycky chtěl přesnej opak. Konzum mě vždycky ničil, ale už jsem si na něj zvykl. Poslouchejte, ještě jsem neviděl člověka, kterej by tak toužil po rutině jako vy."
     "Chtěl bych mít prostě pohodovej uzasenej život," krčil rameny Richard, "vždyť mně ani ta práce nevydrží. Jakmile začnu někde někomu šlapat na paty, tak mě vyrazí, nebo mě raději ani nepřijmou, když uvidí, že se moje jméno se všema titulama nevleze ani na dva řádky. Potřeboval bych podstoupit nějakej kurz pro snížení kvalifikace nebo něco takovýho. Mám prostě podělanej celej život. Chtěl bych navázat nějakej trvalejší vztah, ta vaše sekretářka ..."
     "Moje sekretářka?!" štěknul psychiatr a zlostně švihnul cigaretou o zem. "Ženský sou zasraný svině." Pak se zprudka natáhl přes celý stůl pro rámeček s fotkou, pevně ho chňapnul a otočil na Richarda.
     Richard jen podiveně nadzvedl obočí a zahleděl se na tu fotku. Byl na ní psychiatr v objetí své sekretářky. Richard chvilku hleděl na fotku a podivně si pohrával s obličejovým svalstvem a pak náhle obrátil svůj pohled zpátky na psychiatra.
     "Podívejte," spustil náhle, "před chvilkou sem vám to vysvětloval! Nechám ji na pokoji, ani o ni nezavadím."
     Psychiatr ztěžka polknul a upřel pohled na perský koberec, do kterého jeho cigareta vypalovala díru.
     "Brali sme se před třema měsícema," řekl tiše.
     "Poslouchejte to vůbec nic neznamená, po mně dou prostě všechny!!" vykřikl Richard.
     Psychiatr odpoutal pohled od koberce a podíval se na Richarda. Potom řekl tichým hlasem: "Prosím vás pěkně ... běžte laskavě do prdele."
     Richard stisknul rty, chvíli si ještě psychiatra prohlížel a otočil se ke dveřím.
     "Sbohem," řekl ještě, když už držel ruku na klice a pomalu vyklouzl do předsíně.
     Sekretářka sedící hned za dveřmi se na něj jen jaksi formálně usmála a dál si hoblovala nehty. Už takhle z dálky byl poměrně zřetelně rozeznatelný její výrazný parfém. Valea, ten nejlepší arabský parfém. Richard se jen ironicky uchechtl a pomalu si oblékl kabát. Pak pomalu vyrazil k východovým dveřím.
     "Nashledanou," řekla chladně sekretářka.
     "Nashledanou," řekl potěšeně Richard a už sahal na kliku dveří, když se mu v zádech ozvala hlučná dunivá rána. Sekretářka si přestala hoblovat nehty a vyskočila na nohy. Za dveřmi do psychiatrovi ordinace se ozvalo tupé žuchnutí. Richard se lehce pousmál. Sekretářka na něj upřela vyděšený pohled a pak okamžitě skočila ke dveřím do ordinace. Richard se však už jen otočil a zvolna vyšel ven na ulici.
     Ostrý vítr ho udeřil do tváře, sotva si nasadil klobouk. Vanul od severu a rozháněl spadané listí. Byl podzim. Richard chvilku pozoroval nebe, po kterém se honily temné mraky, a pak pomalu sešel z dlouhých schodů dolů na chodník. Žlutý javor rostoucí na obrubníku opouštěla první várka listí.
     "Taxi!!" zavolal Richard na projíždějící auto. Černý taxík s pískotem zabrzdil a přirazil k chodníku. Richard pomalu otevřel vrzající dvířka a usadil se vzadu na širokém sedadle s lepkavým potahem.
     "Kam to bude?" zeptal se neoholený taxikář.
     Richard se nadechnul a pak se zarazil.
     Taxikář na něj upíral pohrdavý pohled a provokativně dlouhými pohyby žvýkal tabák.
     "Víte, kde je Mučednická 18?" zeptal se po chvilce Richard.
     Taxikář se jen uchechtl: "Jasně, tam má ordinaci ten, jak se menuje, nějak Ulmann, psychiatr."
     "Přesně tak," přikývl Richard.
     "Ke kolika chodíte psychiatrům?" zeptal se taxikář.
     "Co je vám do toho," řekl klidným tónem Richard.
     "Nic, já jenom, že teď ste právě vycházel od Holena ..."
     "Buďto držte hubu a jeďte, nebo si vystoupím," umlčel ho Richard.
     Taxikář trpce přikývl a sešlápl plyn. Auto se rozjelo. Richard unaveně vydechnul a ze saka vylovil malou koženou brašnu. Rozepl její dlouhý mosazný zip a vytáhl list modrého papíru. Ještě se zasněně podíval z okna na ubíhající domy zahalené do podzimního oparu a začal číst.
     V hlavičce modrého papíru stálo: "Psychologický profil pana Fridricha Ulmanna."
    Černý taxík jel vstříc ulicím města.

Dejf

18. 05. 2005

Československá literární komunita

Ordinace

Autor

Ordinace

Sdílení