Kavka

         Asi jako každý mládežník, který jezdíval k prarodičům na venkov do staré chalupy, jsem i já důkladně proslídil prostory v podkroví. Kromě jiných, historicky zajímavých artefaktů, jsem nalezl svazek písemností po prapradědovi. Jednalo se z větší části o dědečkovu korespondenci a z té druhé, podstatně objemnější, o jeho literární tvorbu; tlustý balík nedokončených románů, v různých stadiích rozpracované povídky, náčrtky a skici nápadů, zmatené básně a dokonce jakési experimentální texty. Svazek obsahoval pouze jednu údajně dokončenou povídku a tu zde předkládám v přepisu i s dopisem, v němž ji dědeček poslal Franzi Kafkovi.

          Uctivý Pane Franzi,

         obracím se k vám s prosbou v tváři a přáním v srdci. Chovám Vás v nejvyšší úctě jako umělce a jako počestného člověka, který je přínosem, docela nezastupitelným přínosem naší civilizované společnosti. Četl jsem Vaše spisy. Natolik mě zaujaly a probudily ve mně touhu tvořit a stát se hodnotným člověkem, jehož život má vyšší smysl, že jsem neváhal a oprášil násadku a pero z dětských let, které používal již můj Pan otec. Napsal jsem mnoho slov, stvořil nespočet postav a zkonstruoval stejné množství příběhů a zápletek, vše v duchu Vaší tvorby. Spokojen jsem však pouze s jediným textem, který Vám posílám k nahlédnutí. Je to můj nejpovedenější text, není dlouhý a jsem si jist, že je velice zajímavý, zejména Vám by mohl být povědomý, protože se mi v něm podařilo téměř dokonale napodobit Váš styl, myslím si, že to po přečtení nepopřete.

Doufám ve vřelé přijetí a zhodnocení, byť strohé, avšak Vaše. Ctím Vás jako muže a člověka. V hluboké pokoře Kryštof Pohl.

Toho rána jsem na vlastní tváři pocítil příchod podzimu. Ve vší své čistotě a neodkladnosti vířil ve vysokých kruzích; kráčel kolem jako nějaký starý vodník, nebo hastrman. Stál jsem s přivřenými víčky a nechal se ovívat svěžím, rozkladem vonícím vzduchem. Mezi prsty jsem chytal padající listí, červené nebo žluté. Nohama jsem šoupal po zemi a rozhrnoval vrstvy spadaného listí. Šustění uklidňovalo rychlosti, až jsem se musel šourat velice pomalým krokem, v zajetí zvuků a vůní. Nebylo to tím, že jsem byl široko daleko sám, byly tu stromy v dlouhé řadě, jejich větve se spínaly nad hlavou a chránily mne před vším vyšším, byla tu cesta po krajích zapadaná, uprostřed stopy jako od kočárku, byla tu tráva ve skromných hloučcích, byly tu brouci, hluboko u země stavějící si příbytky, lovící potravu k večeři.

Takhle po ránu se procházet po zpola zapadané cestě, alejí dubů obklíčených vlhkým vzduchem, skoro mlhou, to na člověka po chvíli šourání se listím padne pocit, že už je večer a musí se vrátit; nejedl, nepil, zrak nepozvednul, přesto tak rychle zestárl; až k večeru. Tam na té cestě se mou vinou mohlo stát cokoliv, vpravdě jsem měl prázdnou hlavu, nebylo sil na snění. Celé mé bytosti stačilo to šourání a šustění, rozhrnování, poletování, mrholení. Nepřál jsem si víc, než jít jak mě bude bavit a pak se otočit a stanout zpět před domem.

Chtě nechtě jsem musel zvednout hlavu a zkoumavě si prohlédnout zužující se kus cesty vpředu, tam na konci někdo byl, zdálo se mi, že mává na pozdrav. Na takovou dálku, jsem mohl stěží poznat, o koho se jedná. Ani jsem neměl chuť se s někým setkávat, nebo mluvit, vůbec myslit mi bylo proti vůli. Hned by se mi pokazil celý zážitek; dlouhá chvíle prchavých okamžiků. Nedělal jsem to pro vzpomínky, nebudu si to pamatovat déle, než usednu k večernímu jídlu, byl jsem tu čistě pro zážitek přítomný a prchající, neskromně jsem tu zůstával déle a déle, protože se mi tu líbilo a neměl jsem jiné povinnosti. Vrátil jsem se svou činností k hromadám listí na zemi a svým duchem do skořápky odpočinku, hezky vystlané prázdnotou.

V takovém rozpoložení neuplynul ani záblesk času a stanul jsem před nižší, seschlou postavou, která mi před tím mávala na pozdrav. Držela se ve svém věku jaksi hrdě, bez zjevných známek senility, či snad stařecké demence. Jasný, přímý pohled, odhodlání, pevný postoj s rukama na popruzích objemného batohu, který byl ověšen kovovými předměty, lany, šátky a kdo ví čím ještě, zdvižená brada, vrásčité čelo a kupodivu hustý vlas, to vše se odráželo v zrcadle pokročilého stáří, seschlé kůže, odulých víček, tenkých údů, krátkého dechu a povadlé zpomalenosti. Přede mnou stála malinká, skutečně téměř zakrslá stařena ve sportovním postroji vojensky zelené barvy, její oděv měl mnoho částí, některé z hrubé plachtoviny, jiné z poctivé vlny, pletené podkolenky, zpevněné vysoké boty. Chystala se promluvit.

?Dobrý den, mladý muži, šel tady před chvílí můj oddíl, neviděl jste kam?? pravila odhodlaně ta stará osoba. Skutečně jsem si nevšiml jiné lidské přítomnosti, zvláště ne tak podivné k jaké by se mohla řadit; jaký mohla mít oddíl? Snad turistický, pro důchodce, ale nikoho takového jsem tu neviděl ani neslyšel. ?Byl to horolezecký oddíl,? odpověděla na můj dotaz. Horolezecký, opakoval jsem si v duchu. Nakonec jsem musel přiznat, že všeliké předměty zavěšené na poutkách a v očcích jejího batohu odpovídají horolezecké výbavě, neumím je pojmenovat, ale dokáži si představit, k jakému slouží použití. Chvilku jsem se jakoby ohlížel, pátral jsem po nějakém horolezeckém oddíle, ale skutečnost byla taková, že nablízku žádný nebyl a já nemohl být nápomocen. Bylo mi to líto, protože jsem tušil, že ji tím zklamu. Přišlo mi na mysl, že ta stařenka je členkou oddílu horolezců jen z dobré vůle, chtěla patřit do horolezeckého oddílu, a tak se do něj přihlásila, proti tomu se nemůže nikdo stavět. Avšak nyní, když ani neví, kde její oddíl je, nemá co činit, kam patřit, kolem nejsou žádní horolezci, a tak ani ona není horolezec, přese všechny mačky a cepy, skoby a karabiny, to je málo pro udržení pocitu sounáležitosti, když není na blízku jediný důkaz, že by vůbec nějaké horolezectví existovalo.

?Je to škoda, ale již se tím netrapte,? řekla a já si všiml, že se jí v oku nezaleskla ani jedna slza. Upřeně si mě prohlížela jako žena muže a já jí to oplácel v plné síle, padal jsem do uhrančivé hloubky bezedných očí té úžasné osoby a docela jsem zapomněl na alej se stromy, jejichž větve se spojují na mou ochranu, na vlhký, skoro mlžný vzduch, na listí pod nohama a mezi prsty, na brouky pod ním, na vše, co bylo ještě před chvílí důležitější než vzpomínka. Hltal jsem ji lačnými údery srdce, zapamatovával si každý detail jejího čistého obličeje, jako vykresleného nejlepším malířem, jazyk mi jaksi seschnul a drhnul o patro. Nešlo se smát, nebo mračit, jak jsem se mohl vůbec nějak tvářit, když přede mnou stála ona. Žena, dívka útlé postavy, jen tak v sukýnce, štíhlých paží spočívajících lehce jako motýl na květu na mých ramenech. Byla tak blízko svým obličejem mému, že jsem na ni nemohl ani zaostřit, bylo tedy zbytečné se dívat očima; voněl jsem k ní, dotýkal se tváří tváře, hladil ji prsty ve vlasech; tak jsem si ji zapamatoval a tak jsem ji znal.

Musím, Pane Kryštofe,

popřít vše, co jste zmínil ve svém dopise. Udělám to bez sebezapření a s největším opovržením, kterého jsem k Vám schopen, i když Vás patrně vůbec neznám. Nyní Vám popíši, co jsem při čtení vašich řádků cítil. Bylo to pohoršení, nejhlubší a nejodpornější pohoršení, kterého se mi od Vás dostalo. Nevím zad-li to byl Váš cíl, či jste to přiložil jako dárek, ale já odmítám. Odmítám tento paskvil jakkoli hodnotit, neboť není ničím užitečný, snad až bezvýznamný. Vy byste osobně udělal nejlépe, kdybyste násadku po vašem otci rozlámal, buďte svědomitý a rozlamte ji na co nejmenší kousíčky, aby snad nešla zpětně slepit. Pokud jste napsal více takovýchto nesmyslů, pak máte můj vřelý a upřímný souhlas s jejich spálením, hoďte je prostě do kamen. Chcete-li se stát platným členem té Vaší, jak říkáte, civilizované společnosti, pak vyjděte ven, oprašte rýč a motyku a dejte se do okopávání zahrádky, ať mají vaše děti co jíst, to by bylo asi tak jediné, co bych vám mohl z dobré vůle doporučit. Franz.