Oslizloň a jeho mník melancholičtí nad rodinnými alby

Já mníku takto prám:

Hle, můj děd; mužík to notně zatvrzelý

po dlouhá léta sázel za tvrz zelí

vídávám dodnes jeho lysou leb nad lávkou

sázecí kolík nes´ a hrál si přitom s hlávkou.

Babička... ostrov buchet makových, oblitý bílou kávou

tolikrát běhal jsem poblitý za její černou krávou

neboť běh působil bol mému zjitřelému nitru.

A strejda Eda, velký pán na vnitru.

Na to mník:

Otec můj i má matka svorně pluli

pak otce lstivý drát přeřízl právě v půli

zůstala samotna má roztomilá máteř

po otci zbyla nám toliko okousaná páteř.

Nevím, kdo zhltl jej - snad malý, čilý neposeda

takový, jakým býval tvůj strýc Eda.

A pak zas já:

Edáček býval velkým lovcem zvířeny...

tolikrát vody byly krví zvířeny

když s drátem okupoval oba dva břehy říční

ach, jak to napravit, býval vždy celý říčný

když s rybí mrtvolkou vbíhával do stavení...

Jednu snad máme v lihu, však to tvůj tatík není

tím jsem si jist; ten, kdo tehdáž zůstal skolen

nebyl mník - byl to jen primitivní bolen.