Dárek

„NEMÁTE  NÁHODOU  NĚJAKÝ ZBYTEČNÝ DROBNÝ ?“  František se lekl, zaznělo to příliš blízko a asociace na případy s podobným úvodem, pokračující úderem do hlavy tupým předmětem a následným komatem byla příliš silná. Bezděčně se přitiskl ke zdi a otočil se. Za ním stál dost zanedbaný dědek, jehož zevnějšek i odér, který kolem sebe šířil, dávaly tušit jeho absolutní nechuť k zbytečnostem, za jaké považoval mytí, hřeben a čisté šaty. František měl na jazyku obvyklou formulku, že poslední drobné dal za lístek na tramvaj, ale představa, že si budou jeho zkrvavenou postavu prohlížet se stručným popiskem čtenáři zítřejších novin byla určující. Vylovil z kapsy dvacetikorunu a štítivě ji podával smrdutému individuu s jistou sklíčeností. Představoval si, jak jeho peníze mizí v podobě piva v dědkově žaludku. Smutně sledoval nepředstavitelně špinavou pazouru jak bleskurychle zasouvá minci do kapsy kabátu, který držela statečně pohromadě pouze špína. Už se chtěl rychle vzdálit, když ucítil dědkovu pařátu na svém lokti. Františka polil pot, nikdy se nepral a z představy rvačky se mu dělalo mdlo. Mohutná vlna strachu vytvořila kolem něj metrovou auru. S děsem v oku se otočil k dědkovi. Ten rozevřel škvíru ve vousech, odhalil tři zbylé zuby a zaskřehotal stylizované poděkování. „Ste milej, tak vám něco taky dám,“ řeklo to zubožené stvoření a podávalo Františkovi jakousi trubičku. „Je kouzelná,“ pravil ušmudlaný přízrak a obrátil se k odchodu. Za největší kouzlo pokládal v tu chvíli František skutečnost, že nemá v břiše, či hlavě díru, a může svobodně odejít. Trubička byla měděná a dost upatlaná.

     František takticky počkal, než dědek zajde za roh a už chtěl trubku zahodit, když ho napadlo se do ní podívat. Byl v ní zastrčený kousek novin. Na útržku nebylo nic zajímavého a pohled skrz trubičku utkvěl na slečně kráčející po druhém chodníku. Slečna se otočila a zastavila. Františkovi bylo trapně, rychle strčil trubičku do kapsy a zatvářil se omluvně. Slečna přešla s úsměvem ulici a zastavila se v blízkosti, kterou František považoval u žen za nebezpečnou. Ve svých čtyřiceti letech neměl, až na nevýznamnou známost, se ženami žádné zkušenosti. Přihlouple se usmál a začal zmateně blekotat cosi o náhodě, ale ženina štíhlá ruka mu jemným, ale rozhodným gestem přikryla ústa. Představila se jako Kamila a konverzaci převzala do své režie.

     Když se ráno František probudil, překvapeně konstatoval, že je v cizím bytě, kterým se linuly vůně kávy, podmanivého parfému a navíc směs vůní, které mu připomínaly noc, jakou zažil poprvé, a jak byl přesvědčen, asi naposledy. Kamila mu otevřela zcela nový svět, svět rafinované erotiky, o jaké snil u časopisů pro pány. Vzpomínka na smyslnou vůni ženského těla, všudypřítomnou tělesnou vlhkost a vodopády dlouhých vlasů, kterými mu Kamila skrápěla obličej a stehna, ho bolestivě dráždila. Jejich setkání, živočišná přirozenost Kamily a  vše co prožil, byla neskutečná náhoda, a nebo dědkův dárek nepochopitelně fungoval.

     František ztratil zábrany a opakovaně se přesvědčoval, že trubička, to kukátko do neskutečna, opravdu funguje. Měl krásný dům, auta prestižních značek, krásné slečny a hlavně do oblačných výšin se tyčící sebevědomí.

     Na konci léta už nevěděl jak se pobavit, a tak si přivlastňoval pomocí dědkova dárku osobní věci okolojdoucích. Stál toho dne na jedné z hlavních ulic, když uviděl z protějšího domu vycházet sportovně vyhlížejícího muže s krásným koženým kufříkem. František vytáhl z kapsy trubičku a na kufřík se zadíval. Muž se zastavil, rozhlédl, a namířil si to přímo k němu. Kufřík Františkovi beze slova předal a rychlou chůzí se vzdaloval. Náhle se otevřely dveře dvou parkujících automobilů a několik mužů se vrhlo jak  na odcházejícího muže, tak na Františka. Oba po krátkém zápase nacpali do aut. Za pár okamžiků se ulice opět ponořila do ospalé atmosféry, jako by se nic mimořádného nestalo.

     Vyšetřovatel na otázku, jaký je původ peněz z kufříku, dostával od Františka stereotypní odpověď, že kufřík dostal, když na něj pohlédl kouzelnou trubičkou. Vyšetřovatel se po chvíli urazil, protože odpověď považoval za slabomyslnost, kterou si z něho nebezpečný mafián, za kterého Františka považoval, dělá legraci. Peníze pocházely z obchodů se zbraněmi a tak zatvrzelé zapírání a směšné výmluvy,  které byly hodnoceny jako pohrdání soudem, vynesly Františkovi 12 let nepodmíněně ve věznici s přísnou ostrahou. Součástí rozsudku byla též konfiskace veškerého Františkova majetku. Když vězeňský dozorce ukládal do plastikového pytle Františkovy svršky, byla mezi hodinkami, peněženkou a klíči také měděná trubička, nad jejíž funkcí se dozorce pozastavil. Ale jen krátce. Její existenci si jednoduše vysvětlil jako důsledek anomálního myšlení nebezpečného mafiána.

     Po osmiletém pobytu v „sanatoriu“ byl František propuštěn. Neměl kam složit hlavu a celkem slušné šaty vyměnil s humánně cítícím bezdomovcem za jídlo. To, co měl právě na sobě se slušnému oblečení podobalo opravdu velmi vzdáleně. Za pár měsíců se mohl směle zařadit do pluku pobudů obývajících nádraží a otravujících kolemjdoucí.

     František seděl na lavičce u vstupu do parku. Pozoroval lidi, kteří procházeli kolem a typoval, jaké má kdo asi zaměstnání. Měl hlad a hlavně zoufalou žízeň, která byla velmi neodbytná a přinutila ho vstát. Rozhlédl se a usoudil, že muž ve středním věku a solidním obleku nebude asi patřit k hulvátům, kteří tak často podobná zjevení, jakým byl nyní i František, častují sprostými výrazy. „Nemáte náhodou nějaký zbytečný drobný ?“ František slyšel jakoby zdálky, jak pronáší obehranou frázi a napjatě sledoval reakci oběti. Muž sebou cukl a z jeho výrazu bylo patrné, že má strach. Chvíli zaváhal, sáhl do kapsy saka a podával Františkovi pár drobných. S rozpačitým úsměvem dodal, že víc momentálně nemá. František  hodil mince do značně odřené igelitové tašky a vysoukal ze sebe osobité poděkování: „ To ste hodnej, tak vám taky něco dám.“ Muž ucukl, když viděl podlouhlý předmět v rukou podivného individua a hlavou mu blesklo, že by měl utéct. Potom si ale raději předmět vzal, aby dárce nepopudil. „ Je kouzelná, neztraťte ji,“ řekl František a měl se k odchodu. Když obdarovaný usoudil, že nebezpečí již pominulo, prohlédl si předmět, kterým ho pobuda obšťastnil. Byla to dost ohmataná měděná trubička. Prvotní nápad tu věc zahodit muž zavrhl. Otřel trubičku papírovým kapesníkem a dal ji do tašky. Nutkání podívat se ihned  dovnitř muž překonal. „Nakonec, vyhodit ji můžu vždycky,“ pomyslel si, a kráčel vstříc načatému odpoledni.