Jahodanův příběh

Jahodan Vávra byl hráčem na klávesy v jednom málo úspěšném provinčním bandu. Jeho spoluhráči jej neměli příliš v oblibě, zdál se jim být morous. Měl děvče jménem Žaneta, což byla pobledlá knihovnice „měkké kůže“, jak jí popsal frontman skupiny. Jahodan k ní zahořel první láskou, a dívka vědoma si své situace – že, totiž nebýt toho, zůstala by na ocet – nenechávala uhasnout plamen hudebníkovy přízně rezervacemi nejnovějších knižních titulů.
Před týdnem svému milému přinesla ještě horký výtisk Knihy zrození a zániku arménského duchovního vůdce oblastní sekty Adama Karkeziana. Jahodan doslova hltal stránky každý večer před tím, než se sesul z Žanetina neforemného těla a usnul.
Osudného dne skončil s kapelou zkoušku trochu později – řešil se víkendový výjezd do přilehlého města a tak vznikly menší neshody. Jahodan hustou atmosféru neunesl, pln vzteku odkráčel z plechové garáže hledat útěchu v náručí potem ulepené Žanety a najít jí v Knize zrození. Když procházel potemnělým sídlištěm zaslechl hluk motoru a vzrušené hlasy. Jakoby to byl východní akcent, pomyslel si Jahodan a nemýlil se. Když se tomu místu přiblížil, uviděl dva muže na motorce a před nimi stojícího třetího. Zadní z motorky držel v ruce pistoli a mířil na stojícího. Dialog byl veden v ruštině. Jahodan v ten moment dostal nepochopitelný nápad. Krok k němuž se rozhodl nebylo možno nijak logicky vysvětlit, snad posílen četbou Karkezianových mouder, snad inspirován béčkovými filmy, beze špetky soudnosti přiskočil zezadu k motorkáři – střelci a vtiskl mu do zad své klávesy. Doufaje ve štastný konec, vidíc se ve večerních zprávách coby heroický poskytovatel rozhovorů zařval: „Slez z tý mrchy hajzle a to plivátko hoď na zem.“
Profil jeho zbraně však nelhal. Teď Vávra uviděl mužovu tvář – hleděl na něj nesourodý pár očí mongoloidního tvaru a jeden čistě broušený vývrt hlavně ráže .45. Olověná střela s hvězdicovitou výdutí otevřela lebku jako ocelový louskáček Solingen skořápku vlašského ořechu. Další výstřely už Jahodan neslyšel. Při pádu muzikantovo tělo zavadilo o klávesy, a protože byly napájeny monočlánky, spustil automatický bubeník s podkresem melodie tanga. „Ta dá da da da dá…“ rozeznělo se do ticha zapadlého koutu sídliště a smrt vyzvala dvě těla k poslednímu tanečku.

---