Plynutí

Nikdy jsem si nevšiml, že moje oči mají takovou barvu. Žluté paprsky od černých zorniček na zeleném pozadí duhovky, mezi nimi prosvítají hnědé skvrnky. Znamená to něco?

Zkoumám svoje oči odrážející se od blyštivé čepele. Zachvívají se v pravidelném rytmu srdce. Srdce? Ano, špička nože se opírá o můj hrudník - o prohlubeň mezi sedmým a osmým žebrem. Ruka, která svírá rukojeť, patří mně. Překvapení?

Moje tělo je vyděšené, ale já jsem klidný. Vždycky to tak bylo. S odstupem, nezúčastněně pozoruji stále prudší záchvěvy. Zpocené dlaně, horko přelévající se okolo žaludku. Čekám, až bude čas. Nechci se zabít. Ale musím. Musím.

Zvuk. Bouchnutí dveří. Někdo jde. Je čas? Rychlé zapátrání. Není čas. Pokračuji v krájení chleba. (... škoda, mohlo to být zajímavé...) Vchází soused. Přítel? Přítel. Mohl bych ho zabít. Ale není správný čas. Úsměv, pozdrav - standardní rituály. Něco potřebuje. Jinak by nepřišel. Ale přesně tak jsem to chtěl.

Problém s počítačem. Rozumím tomu, jak věci fungují. Rozumím lidem, jak fungují. Rozumím tomu, jak funguji já. Měním pomalu. Ale jistě. Změň představu, změníš svět. Jdeme k němu - problém za pár minut odstraněn. Vždycky to tak bylo.

Má novou holku. Zase. Snad mu to tentokrát vydrží déle než tři měsíce. Je to kočka. Havraní vlasy, hluboké oči, podmanivý úsměv. Mohl bych ji milovat. Mohl bych ji zabít. Ale není ten správný čas. Dáváme se do řeči. Měla nehodu - na kole. Ukazuje jizvy. Taky jsem byl v nemocnici. Imunitní systém napadá vlastní tělo. Ale přesně tak jsem to chtěl.

Zajímavé, čte stejné knihy jako já. Něco jí půjčím, něco půjčí ona mně. Tak to funguje. Vracím se domů. Nůž leží na stole. Lákavě.

Zvoní telefon. Nějaká dotazovací slečna z Telecomu říká, že se připojuji k Internetu a ptá se, jestli nemám zájem o tarif Internet Home, 13 hodin mimo špičku v ceně. Zajímám se, jak zjistila, že se připojuji k Internetu. To mi prohlíží telefonní účty? Ach, to samozřejmě ne. Telefonní účty prohlíží počítač, který vyjede seznam lidí vytáčejících číslo 971. O změnu tarifu zájem nemám.

Pokládám telefon, který zase okamžitě zazvoní. Soused. Něco potřebuje. Problém s počítačem. Klasika. Za pár minut jsem zpátky. Jenom tak ležím na posteli a zírám do stropu. Bolest. Nemoc se ozývá. Bude se to zhoršovat. Ale přesně tak jsem to chtěl. Navzdory bolesti usínám.

Ráno. Další den. Stejný. Jiný. Musím na poštu zaplatit složenky. Potkávám přítelovu přítulkyni. Usmívá se a mává. To se musí upravit. Nijaký výraz v obličeji, trochu se pousměju, až když přijdu blíž. Je vidět, jak její dobrá nálada opadne. Žádnou oblíbenost si nemůžu dovolit. Příště možná někam odbočí, až mě uvidí. Ale přesně tak jsem to chtěl.

Odpoledne. Den se táhne jako rozpálený asfalt přilepený k podrážce bot. Nemoc se ozývá. Bolest je užitečná tím, že prodlužuje čas a zaostřuje myšlení.

Vyrážím do lesa. Do klidu. Pozoruji mravence, který se lopotí s pětkrát větším kouskem kůry než je on sám. Geniálně vymyšlené stvořeníčko. Mohl bych ho zabít. Možná příště. Překračuji mravenčí cestičku. Co dělá řeka? Překvapení. Na břehu sedí - kdo asi? Soused a jeho přítulkyně. Poslední dobou na ně narážím nějak často. Focení scenérie se jim moc nepovedlo, dva roky stará mašinka z Quelle ani po třistakorunové opravě nechce poslouchat. Nějakou dobu sedíme na břehu. Drží se za ruce. Vstávám a loučím se. Vím, kdy odejít. Navíc jsem se naučil rozumět foťákům - nebo aspoň tomuhle. Stačilo posunout jeden neposedný kontakt o dvě desetiny milimetru. Ať mají radost, až to zjistí. Obracím se zpátky a mířím domů.

Pozoruji svoje oči. Mají zvláštní barvu - žluté paprsky na zeleném pozadí duhovky, sem tam hnědá skvrnka. Odraz se zachvívá v rytmu srdce. Tohle je moje realita, utkaná z mých představ. Bude trvat tak dlouho, jak já budu chtít. Mohu ji kdykoli změnit, nebo skončit. Mohu? Doopravdy mohu?

---