Dva stvořitelé světa a dílka na Písmáku.

První Stvořitel byl umělec, perfekcionista, posedlý touhou po dokonalosti. Chtěl postavit svět, v němž by všechno mělo smysl. Každá částečka , krásná sama o sobě, by byla harmonickou součástí vyššího, ještě krásnějšího celku. V labyrintu rozkvetlých keřů by každá cesta měla cíl. Hledající by našli dopověď na každou otázku.
Byl už témeř hotov, zbývalo zasadit posedních pár kousků a svět by začal dýchat.  Tehdy přišla černá chvilka. Stvořitel zjistil, že i onen nádherný svět bude mít chyby. Proklel svou neschopnost a v zoufalství udeřil do nehotového díla kladivem. Svět se rozletěl na tisíce, miliony a miliardy svítívých barevných střepů.  První Stvořitel byl vyhozen a nahrazen stvořitelem novým.
 Ten toho moc neuměl a moc se s tím nemastil. Snad chtěl stvořit moderní grotesku, legrační technosrandu. Ale vyšla mu z toho jen rádoby vtipná šedivá nuda. Změť drátů a plastů slepená bůhví čím. A protože byly po ruce, zasadil do té ubohosti střepy ze světa původního. Jen tak, bez proporcí, bez záměru.
Proto teď nálézáme v chaosu praštěné skutečnosti věci neskutečně krásné. Naše nitro nám šeptá, že ona nádhera přece musí mít nějaký smysl. Mnozí ho usilovně hledají. Namáhají se zbytečně, už dávno ho není. Je jen kousek krásy, osaměle trčící v okolní hloupé šedi. Jen tak, nemá důvod, nemá smysl.
 Na hromádku hnijících hrušek či trusu usedne motýl a přikryje ji duhovými barvami . Dech ustrne, čas se na chvilku zastaví. Pak motýl mávne křídly, zmizí a nechá tu nevábnou látku dál tonout ve své bídě.
 Ranním šerem, v davu lidí bez tváří, jde malý, sotva tříletý chlapeček. Jednou rukou se ještě drží mámy, ale ve druhé už třímá vlastní deštníček. Odhodlaně kráčí vpřed, a se zájmem dupe do všech louží, na které došlápne. Zjevně se baví. Co na tom, že se ho matka  právě chystá na devět dlouhých hodin šoupnout mezi cizí lidi.
 A stejně tak na písmáku. Mezi spoustou tlachů, přeslazenách kravin a nudných výkřiků o sobě se najednou vyskytne Příspěvek s velkým P. Nechápu kdo a proč ho sem vlastně psal. Tak jen znovu čtu a žasnu, ani netoužím ubližovat mu debilní pochvalou. Jen doufám, že třeba i já v sobě jednou vydoluju střípek starého světa a šoupnu sem Příspěveček s velkým P.
 Tedy  po Nedávných událostech už asi nešoupnu. Škoda.

---