Gavota pro Baucis a Filemona

Noci jsi den utopený

vřídlem indigové pěny.

V černé síti na motýla

smutkem křídel noc se zpila

do své pohaslé němoty.

Ať znějí tóny gavoty

ze rtů trav žárem trávených.

V místech lásek zválených

těly dvou stromů podťatých.

Hoří zde příběh jako vích.

Skála suchá místo vzdechů.

Dvoje kořeny tam v mechu.

Jeden dýše, slzy roní,

druhý pařez mrtev loni..

Naříká vítr listovým.

Lká žalně partem notovým.

                          Ach, ťali do paty druha

                          Tympány ran, jedna - druhá

                           Kácí lásku Filemona.

                           Děsem zachvívá se Ona.

      Odvlečena v poutech kláda

       její mízou pláče rána.

Ráno, louč tmě uloupená.

Křišťál vřídel bílá pěna.

Loučí v oči oslepená

loučí se a po sté sténá.

Tu pily pily i její krev.

Zařízly se do morku dřev.

Lásko v smrti vykoupení!

Rosa naděje v nás není!

Nač byla Baucis samota

Tněte kořen od života!

                                  Brousí řežou naše těla

...ach když píseň lesem zněla

znělkou náhodných doteků

byli jsme spolu od věků...

                                                      Sesychají letorosty

...ptáci v nás byli hosty...

tu trylkovala dueta...

                                           Teď bolí ruce přes léta!

Však že ty duše k sobě lnou,

dá osud strunu notovou.

V jeden nástroj sesazeni

Splynou spolu nalezeni

                      Dej zaznít tónům gavoty!

                      Dost bylo smutku němoty!

                   Dřevo si zpívá v objetí.

                   tak LÁSKO osud přeje ti!