Muj hlas

„Jupí!“ Rozrážim dveře. Představte se. Naše oktáva. Těší mě! Zarovnaný lavice, skloněný hlavy. Jedna vedle druhý. Zvědavý i nevrlý pohledy. Někomu ani nestojim za zvednutí palice. Legnerka, hmmm, tý to dneska sekne! Fertnerová chybí. Škoda, ta měla dycky štěstí. Jinak to vypadá na plnou účast. Jak by né! Maturitní písemka z češtiny za to stojí, ne? Džony mě gestem zdraví. Ahoj, kámo! Zato Sodomka se na mě vobořuje, že prej du pozdě. To je pravda. Kvůli ní sem měl přijít už tak před sto lety. Ale účo, to sem eště na rozdíl vod tebe nebyl na světě! Pořád něco mele. Chce mě dostat ze třídy. Náhradní termín? Nene, pravej termín je teď! Rozhrnuju dlouhej kabát. Takovej nosil komisař Kluzó. Jen pro tuhle chvilku! Ty ksichty! Ty vyjevený ksichty!! Jen pro tuhle chvilku a stačilo by. Jenže už neni cesta zpátky! Jak ukážeš slabost, nemáš v týhle době šanci. Milí spolužáci! Seděj a nepíšou. Nikdo nepíše. Tak pište, dyť je matura!! Dělejte, vy zmrdi! První musí jít Sodomka. Sorry, seš tu nejdýl! Tuší to, ustupuje. Aspoň mě nepostříká. „Pal!“ Panika. Utikejte! Ale kam, co? „Ratatatata!“ Beru to po řadách vod zdi. To je křiku pro pár kulek vedle! Polepšim se, slibuju! „Ratatata!“ Teď prostřední. „Ratatatatatata!“ To už je lepčí! Pavlovka, prosimtě, trochu důstojnosti! „Pal! Pal!“ Kokeš, to sem si vo tobě nemyslel. Já myslel… -„Pal!“- …že válka je tvuj ideál! Tak tady ji máš! Pozdravuj svýho idola Ádu! „Ratatatata!“ Tak, jaký to je? Za lavice se neschováte! Pro tyhle ráže je to jako prd! Ani u vokna… „Ratatatata! Ratatatatata!“ Co blázněj, sme ve třetim patře. Džamp! Džamp! „Jóó!!“ Tak šťastný přistání. Aspoň mi ušetřej náboje. Beztak sem jich na vás už vyplencal dost! Za tolik ste ani nestáli. Nebuďte sobci, nejste tu sami! V rychlosti Kučerka, Jaroška, Lexa, Fujtajbl, Kozačka- ty její nárazníky!, ani ty jí nezachránily, Ježek- bez tebe se, hochu, asi sestoupí, Gaboš, Polívková, Zubka, Laple - ta nebyla špatná, -„jééé!“- Marcela, ta taky uměla kouřit, ale Fridrich určitě taky, Klecková, to Karuzo už nestihneš!, Kosák, Kraťas, Zajda, Chundelka, Hačí, Legnerka- ta ani neutikala, úroveň za každejch okolností, to se musí nechat, a támhle Maliňák, zvanej Jahoda- jedinej cikán na světě, co umí zrudnout až po uši- jo a taky největší šprt ze třídy, těch písemek, co mi dal vopsat! To stačí! Vostatní taky chtěj, každej chce! V rohu se choulí a řve Mikuláš. Je celej vod krve, ale nejspíš vod cizí. Tak jak, Mikuláši? Někdo to musí přežít, noviny chtěj svý! „Mikuláši, měj se!“ Vracim se na chodbu.

Skupinky lidí. Vyběhly ze tříd. Jako ve filmu, že jo? Přiznávám- jako ze špatnýho filmu. Čučící skupinky. Zevlouni. Učitelé i studenti. Chytrý už utekli. Tak hezky, držte se u sebe. „Jupí! Pal!“ Jako na střelnici. První to dostává školník. Padá na zem, ale nikde žádná krev. Chce to eště jednu tutovku. Ale kašlu na efekt, ať mi neutečou ty vostatní. Ani nekřičej, jen čumej. „Pal! Pal! Pal!“ To je vono!! Nemuset mířit a bezhlavě pálit! Mam další body. Co rána, to zásah, a ne jedna. Byl to dobrej nápad upilovat tu hlaveň. Rozptyl je slušnej. Ale automat taky není špatnej! „Ratatatata! Ratatatata!“ Kurva, pár jich zdrhlo. Jekot. Holčičky mi už dávaj vědět, že ještě… -„Pal! Pal!“- …žijou. Nebojte… „Pal! Pal!“ Jedna to dostala. Nebojte, na všechny se dostane. Jen kdybych nemusel furt dobíjet. Tady vběhly do kabinetu. Svině, zamkly se. Málem bych zapomněl, ráčíte jeden granátek? Koho by napadlo, že někdy budu vykopávat dveře do kabinetu? Já a dobejvat se do školy! Každýmu bych řek, že je padlej na hlavu. To je voršovej materiál! Odjistit a… To bych reklamoval! „Bum!“ No tak, nehlaste se všichni, nekřičte tak, nikdo nevodejte škodnej! Ale na ně plejtvat nábojema nebudu! Tak, moment překvapení je už asi v tahu! Teď to vemem systematicky. Hezky po patrech. Třídu po třídě. „Ratatatata!“ Né tak rychle! Kdo se má pak trefit! „Pal! Pal!“ Na Vondráčka byly dvě patrony škoda. Byl to… -Ratatatata!“- …vůbec Vondráček? Podle toho, že nemá hlavu, asi jo. Von byl dycky tak trochu bezhlavej. Neběhejte mi po tý chodbě! Ve škole se nelítá! Takhle se prchá?! Á, Magda, z tý mohla bejt jednou krásná holka. Chtěl sem si jí vychovat… Počkej, kam běžíš? „Ratata!“ Těchhle pár dětí ukojí mojí agresivitu, vyvolanou brutální metalovou muzikou a nihilistickejma textama, cha! Blbci, kde žijou? „Ratatatata!“ Kolik mam eště zásobniků? „Hele!“, Kája, ta mě jediná milovala. Po tobě sem nestřílel. Co ses tady pletla? Řikala si, že si panenství šetříš pro mě, ale že u toho bude tolik krve, to sis asi nepředstavovala, viď? Byly to kecy, to je jasný, ale nikdy sem ti neřek… Až teď. Vy zmrdi!! Zalez na ten hajzl, nebo… „Ratatatatatatata!“ Běžim po chodbě a nazdařbůh střílim. Všichni už zdrhli. „Ratatatatatatata!“ A kde sou ty zasraný fízlové? „Ratatatatatata!“ Doufám, že si to vodskáče nejmíň ministr! „Ratatatatatatata…“ Už mě škrábe v krku, hlasivky se poroučej. „Rata…“ Ne, nejde to. Bodá mě v krku. Nejde mi ani polknout. Chtělo by to cucavou mentolku. S brokovnicí to snad eště pude! Slídim po živáčkovi. Nikde nikdo. Biologickej kabinet. Zabarvený vokna, zatuchlý intimčo, prašivý vycpaniny, zašedlý žáby v lihu, zažloutlý mapy vnitřností, zaprášený šutry, rozkradenej kostlivec bez ruky a se sešroubovanou lebkou. Být, či nebýt? Tady by moh bejt schovanej říďa. Sem by se hodil. Hodil? Sem by se fakt dobře hodil. Jeden granát eště mam… Na to eště stačim! Raz, dva, tři. „Prásk!!“ To je prachu! To je střepů! A hele, venku už běhaj z Urny. Kdybych chtěl, jednoho z vás bych teď dostal. Mam tě na mušce. „Pšš! Pšš! Pšš!“ Ale já nechci. Proti němu nic nemam. Proti nikomu nic nemam. Ani proti sobě. Stejně to tady ale musim podpálit. Myslíte, že nevim, že školnik krad benzin, a kam si ho schovával? Rychle, za chvíli tu budou… Tak, dřevěný schody, pár tříd, počítačovou učebnu. Všude roztroušený těla, tady sem přece ani nebyl. Že by tu byl někdo přede mnou? Nebo se mnou? Že by mi někdo hatil moje dílo? Blbost! „Škrt!“ Hoří. Hoří, má panenko! Ale žádná sláva. Pšt! Prej se mam vzdát, prej sem vobklíčenej, prej nemam žádnou šanci. Hovno! Ty vědi leda hovno. Nevědi si rady. Chtěli by, abych si ustřelil hlavu. Chtěj mě vidět mrtvýho. Nevědi, co se mnou. Ale tu radost já jim neudělám. Jen ať se staraj. A stejně už můžu jenom šeptat. „…“ Slyšíte něco?  Tak znova: „…“ Ne, nejde to, muj hlas propad. Poslední zbytky sem vyplencal v tom skladu mrtvol. Už se nemůžu ani vodbouchnout. A že prej máme demokracii! Že prej máme hlas každej! Já ne. Mně selhal. Tak mi to vysvětlete! Jaktože zrovna já hlas nemam?  „…“ No, slyšíte něco? Můžu si pod bradu strkat brokovnici, jak chci. A ani muk. Ani hláska. Oněměl sem. Tak se starejte! Nemám vychování, nevodbouchnul sem se, jak žádá bonton. Zbyl sem tady. Tady sem. Zdávám se! Zdávám se! Au. To bolí, ne tak surově. Copak se bránim? Copak se bránim? Spoléham na vaši humanitu. Au!! Žijem přece v humánnim světě, ne? Au!! Nemůžu už ani řvát bolestí. Lámou mi ruku. Sem zvědavej, co bude dál. Ale na víc se nezmůžou. Sou neškodný! Svuj hlas si vyplencali už dávno…