Khumbamela

Setkání nesmrtelných

„Teď zemřeš.“ Je krásný letní den, Zuzana medituje v trávě na louce, je na speciálním meditačním kurzu, učitel z pásku předříkával monotónním hlasem uspávače hadů „uvolněte si celé tělo.“ A najednou se ozvala tahle šílená věta. Je to hlas toho, kterého miluje, je to hlas jejího nebeského krále a ten hlas se jí vysmívá. Kolem ní se vytvořila skořápka chladu, Zuzana je připravená zemřít. Prozkoumala svoji mysl a smrti nebránilo vůbec nic. Už se vlastně viděla mrtvá, když ji ohromil obrovský žal dvou jejích dětí. Nemohla ho snést, rozhodla se, že nechce zemřít. Zakývala prsty levé ruky, třela je o kamínky v trávě. Byla zpátky. Užasla. Co se to se mnou stalo? Nemohla uvěřit tomu, že by si její učitel přál její smrt. Ale přece na něj byla moc rozlobená, byla v jeho škole a neochránil ji, musela se ochránit sama. Prý není dost vyspělá, řekl jí jeden přední žák před kurzem, aby mohla dostat plné zasvěcení, možná takové malé zasvěceníčko že by se pro ni našlo. Tak teď už to ví, už nestojí o žádné zasvěcení, ten člověk ji nedokázal ochránit, nemůže být tedy jejím učitelem. Má ho ráda, to jo, ale zůstane to tak, jak to je, bez zasvěcení.

Druhý den odjela místo meditace na plovárnu. Ležela na trávě a spala. Ve snu slyšela několikrát opakovat: „Poletíme nad Gangou a hodíme ji do Jamuny.“ Zase už ji chce někdo zabít. Vzbudila se. Začíná to být trochu otravné, šla a skočila do bazénu šipku. Musí si zchladit hlavu, vždyť už to je skoro na blázinec.

Za pár hodin zase ležela, ve snu skočila šipku do pomyslné řeky. Řeka byla moc krásná a ukázalo se, že vede pod zem. Zuzana ve snu proplula tunelem, bylo to snadné, na konci tunelu bylo světlo a trvalo to jen pár okamžiků.

A potom slyšela svého nebeského krále.“ Proplula Jamunou úplně sama.“ Radoval se až moc, vykládal to úplně všem. Zuzana to pochopila, lituje, že nebyl s ní. Vzala ho tam na příští meditaci. Skočil do řeky a potom vystrčil hlavu a zatřepal s ní na obě strany. Měla velikánskou radost, opravdu to byl on, její král, poznala ho podle toho pohybu. Skočil do Jamuny jako první. Krásné svalnaté tělo Diskobola, ruce spojené před tělem, kulatá prdelka, plula radostně za ním. Jamuna zářila bíložlutým světlem, které pronikalo všudy. Málem ho předhonila, svého krále, zastavila se uprostřed propasti a jednou se nadechla. Potom plavala dál, propluli spolu. Přemýšlela, co je to za podivuhodnou řeku, když může ve vodě dýchat.

Král se velice radoval: „Propluli jsme spolu Jamunou!“ Hlupáček, říkal to úplně všem. A oni mu závidí. Zuzana to nesnáší. Myslí si: „Jamunou přece můžou proplout všichni!“

Je odpoledne, první žák zpívá krásnou taneční píseň. Zuzana si nemůže pomoct, prostě začne v duchu tančit. Musí. Uklání se před ostatními a vyzývá je k tanci. A už je jich zástup za ní. Neví kdo všechno to je. Vidí Ganéšu, smutného boha co tančí pro rozveselení ostatních, a vidí Dívku, tu, co zachránila plno životů, když se bárka plující z Palestiny převrhla u francouzských břehů. Ukázala jim, že ten malej kousíček už můžou doplavat. Přišli úplně o všechno, ale mohli založit francouzský královský rod. Mariino sémě.

Zuzana dovedla zástup k řece. Ukázala jim, aby odložili šaty a šli se koupat. Roztomile si hráli ve vodě. A najednou někdo skočil šipku do propasti. Zaradovala se, tu siluetu už znala, byl to její král. A ostatní šli za ním, plavali jeden za druhým, Zuzana lítala kolem nich a povzbuzovala je. Na druhé straně propasti se objevily příkré skály. Všichni se vznesli jako ptáci a tančili na nebesích. Mezi tanci se vzájemně krmili. Král měl šaty modré a Zuzana rudé. Jeden druhému se všichni ukláněli, prokazovali si tak úctu.

Zuzana a Král se proměnili ve dvě labutě, které seděly na jezeře. Ostatní se také proměnili v labutě. Všichni společně vyrazili ke slunci a slunce je spolklo. Seděli vevnitř se svých ptačích podobách a povídali si.

Byl to krásný příběh. Někteří žáci jsou nadšeni, vždycky chtěli plout Jamunou, jiní jsou zděšeni, jak to, že umřou i po Jamuně, měli být přece nesmrtelní a ti praktičtí se zlobí: „Proč máme jezdit do Indie, když Kumbaméla už byla tady, v Čechách?“ Večer se uklidní všichni, Jamuna zmizela, je pryč a objeví se zase za osmdesát let. Šla proplout jen ten jeden jediný den.

Zuzaně je to všechno jedno, chtěla jim udělat radost a podařilo se. Jenže by chtěla toho nebeského krále za manžela i tady na zemi. A najednou se dozví, že její učitel se jí to snaží dojednat. Je dojatá, vrhne se mu k nohám, možná se mu to nepodaří, ale i tak. Chce jí pomoct. Nebeský král klečí vedle ní, posvátná chvíle.

Jenže učitel neuspěl, stařešinové rozhodli, že nebeský král nemá nárok. Učitel mu řekne jen, že to není jeho věc, že se jim do toho nebude plést. A Zuzana se zlobí: „Jak to, že to není jeho věc? Spálim to tady,“ křičí v duchu. Po nebi lítají blesky. Za chvíli jí to přestane bavit, nestane se vůbec nic. Zuzana je moc ráda, asi to ještě neumí. Nakonec je moc dobře, že se nikomu nic nestalo.

       Druhý den oznamuje učitel, že 50 miliónů lidí bylo celou noc bez proudu. Ještě se neví, co se vlastně stalo, ale teroristický útok to určitě nebyl. Tak jo, Zuzana už ví, kde je sídlo těch nemoudrých stařešinů. Už se těší na korunu pro Krále.