Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRozhovor převážně vážný
Autor
Kolben
Už se vám někdy stalo, že slunce svítilo přesně tak, aby na něj nikdo nemohl nadávat, nálada na tom nejlepším stupni jakosti, ptáci zpívají a vy právě čtete v novinách svoje čísla sportky? Bože ten svět je krásný. Připadáte si jak ředitel zeměkoule a najednou…
„Dávej bacha!“
„Co to bylo?!“
„Bys byl jednoho zašláp!“
Udiveně jsem se ohlédl a nikoho neviděl.
„No co čumíš, tady dole na tvý botě.“
Nevěřil jsem vlastním uším a vytřeštil oči na lejno.
„No co civíš, ještě si neviděl hovno?“
„No, to jo, ne že by ne, ale zase, že by ..no chápeš přeci.“
„Jakýpak chápeš! Vy lidi ste si svou jedinečností ňák jistí.“
„No, ale to zase, vždyť nemůžeš být přeci živý!“
„Blbost, všechno kolem tebe na co se podíváš žije, jenom to ignorantsky přehlížíte.“
„Ale vždyť…asi takhle, někdo tě musel přeci…rozumíš.“
„Vy lidi ste buď velký suveréni, nebo zase chodíte dlouho kolem horký kaše. Proč neřekneš na rovinu, že mě někdo vysral?!“
„No já jen, abych neurazil.“
„Pořád máte z něčeho strach. Abyste neurazili, aby vás někdo nestíhal, abyste se někoho nedotkli. Proč proboha nenazýváte věci těma správnejma jménama. Myslíš si, že sem študovaný nebo co? Já se neurazim, vždyť takhle se o mně mluví celé generace.“
„Ale nemělo by se!“
„Houby, zkus jít mezi normální lidi a uvidíš.“
„Ty si myslíš, že sem nenormální?“
„To záleží na tom, co vidíš za slovem normalita. Každej si myslí, že to jeho jsoucno je nejlepší. Všichni ste blázni, jen já sem letadlo. Vidíš a sem přitom hovno.“
„Počkej, neodpovědělo si mě, myslíš si to?“
„Myslim si, že si takovej jakej se sám vidíš.“
„Domnívám se, že jsem slušný člověk a nemám zapotřebí se tu vybavovat s nějakým exkrementem.“
„Vidíš a o tom to je. Myslíš si, že jsi slušnej. Ujetej slušňák, kterej se bojí vyslovit moje jméno, aby mu neupadla huba a za zády podvádí vlastní ženu.“
„Proboha jak tohle víš?“
„Ležim tu už čtrnáct dní. Včera do mě šlápla zase ona. Tak sme si to prima probrali. S tou se dá aspoň mluvit bez obalu.“
Zrudl jsem vzteky a měl ho chuť nakopnout. To už však nebylo možné, protože z baráku vyběhl sousedův Azor.
„ Azore fuj ty čuně!!!“
Inu koloběh života.