Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStarosti
Autor
C_ensinka
Sedím.
Sedím na lavičce v parku. Je teplé červnové dopoledne. Sluneční paprsky mě lechtají po nahých holeních, kolenech a části stehen. Mám na sobě oblečenou bleděmodrou džínovou sukýnku. Nevnímám je. Horní část těla je skryta ve stínu, neboť vedle mne stojí rozložitá statná lípa. Nevnímám to.
Ze silnice za plotem v parku se ozývají motory aut, autobusů a náklaďáků. Kdesi v podvědomí slyším tikat zeleného panáčka na přechodu, klapot podpatků ženy v slušivém kostýmku právě přecházející onu silnici. Pracuje jako sekretářka, před dvěma roky skončila vysokou školu, práci si našla poměrně jednoduše, plynně ovládá angličtinu, němčinu a francouzštinu, učí se ještě španělsky. Šéf ji už podruhé za tento týden sexuálně obtěžoval. Začalo to nevinnými poznámkami, plácl ji několikrát přes zadeček, dnes se snažil pohladit její prsa a líbat se s ní. Pospíchá do svého bytu, nejlepší kamarádka je s přítelem na Slovensku, s rodiči vycházela vždycky špatně. Doma ji čeká fenka dalmatina, té se svěří.
V místě, kde se střetají veškeré cestičky parku a kde stojí starý památník, krmí stařenka holuby. Každý má své jméno. Paní si všimne, že dnes nepřiletěl Flíček. Zvláštní jméno pro holuba, ale na tohohle sedí, pod zobáčkem má totiž bílou skvrnku, malý flíček. Stařenka nemá děti a vzhledem ke svému věku už ani mít nebude, manžel zemřel v dolech. Holubi jsou jejími dětmi. Jsou jí vším, nic jiného nemá. Lojza si jí sedne na zápěstí a spokojeně zobe z dlaně. Paní ho pohladí po hlavičce. Usměje se, světlo z úsměvu přejde i do jejích očí, jsou modré. Po vrásčitém obličeji stéká velká slza, slza štěstí i smutku, slza nenaplněných přání, slza stáří, naděje… Co se stalo špatně?
V hlubokém objetí a ještě hlubším polibku si užívá mladý pár na lavičce napravo ode mne. Nepozoruji je. Nevnímají zvuky aut, zpěv sýkorek, šepot křídel ptáků, nemyslí na své problémy, vnímají jen sebe. Závidím jim. Ona se před třemi měsíci vyspala s jedním frajerem, před týdnem a půl jí přišel říct, že je HIV pozitivní, obrečela to. S nevýslovným strachem, se strachem o život, si nechala udělat testy. Včera si šla pro výsledek, zpráva byla více než potěšující, HIV negativní. Byla tak blízko smrti, miluje svého přítele. Je teď a tady, je s ním, vychutnává si ho. On nedávno složil s úspěchem maturitu, dostal se na vysokou školu, čekají ho tři měsíce prázdnin, tři měsíce zábavy a pohody, tři měsíce bez starostí a pak ještě celý život.
U vstupu do parku stojí malý pojízdný vozík, u něj pán prodává zmrzlinu, mám nejradši tu vanilkovou. Před třemi roky podvedl svou manželku s o devět let mladší dívkou, je rozvedený a znovu ženatý, prý šťastný. Předevčírem mu umřela matka na rakovinu, nervově se zhroutil, byla jeho modlou. Ve všem ji vždy poslechl, jen jednou ji nebyl po vůli, a to, když zahnul své ženě a vzal si jinou. Na smrtelném loži mu odpustila. Za šest měsíců mu jeho druhá manželka dá dítě. Se svoji první ženou už jedno má, osmiletou holčičku, táta pro ni byl bohem, poslední dobou je pro něj čím dál obtížnější splácet alimenty.
Na lavičce sedí mladá žena. Vyndá z kočárku malého caparta a tím rozšíří jeho možnost zkoumat svět i hmatově. Cestou sem mohl objevovat nové věci pouze očima, nyní si je může ohmatat, může je cítit. Nedočkavostí tří let se zbrkle pustí na průzkum terénu. Maminka je lehce odpočatá, dnes v noci dítko poklidně spalo a tak se oddávala slastem s manželem, jsou spolu necelých pět let. Pět let štěstí, získávání nových zkušeností, devět měsíců těhotenství, několika hádek s manželem, starostí se zajištěním rodiny, přerušení práce a následná mateřská dovolená, několik skrovných dovolených v Chorvatsku a v Krkonoších, dámské jízdy, oslavy narozenin. Pět báječných let naplněných spoustou všedních radostí i starostí. Maminka se probere s krátkého zamyšlení, otočí se, vidí svého synka, cosi drží v ruce a pláče. Běží k němu, je to holub, mrtvý holub. Matka zhnuseně vytrhne dítěti ptáka z ruky. S tím si nesmíš hrát, říká mu rozezleně. Vezme syna do náručí a vrací se k lavičce, ke kočárku, aby ho vrátila do malého světa dívání, do světa omřížovaného jedním tmavomodrým popruhem od kočárku s přezkou. Dítě se naivně snaží vyprostit z matčina sevření, malými pěstičkami ji buší do ramen, dětským hněvem kope nožkami. Obličej se mu zakabonil a s očí se řinou slzy, slzy hněvu a rozzlobenosti, slzy mládí a naivity, slzy beznaděje… Co jsem udělal špatně? Na trávě zůstal ležet mrtvý holub, bříško otočené k nebesům a hlavu zakloněnou, na hrdle má malý bílý flíček.
Bleděmodrá džínová sukýnka mi překrývá horní část stehen, na zbytek svítí slunce, vychutnávám si teplo každým centimetrem kůže, v ruce mě tlačí malá lahvička. Na pažích skrytých ve stínu pod lípou mi naskočí husí kůže, zvednu se a protáhnu na slunku. Každý má své problémy, denní starosti, ale je tu i to dobré. A lze s tím žít, nemá smysl před tím utíkat. Hlavou mi vrtá myšlenka, jak asi učitelce omluvím dnešní hodiny, co jsem tu seděla místo učení ve škole. Ale co je jedno dopoledne proti celému životu? Nikdo, ani on, kvůli komu tu přemítám, za to nestojí. Vydám se k bráně parku, po cestě pozdravím pána, co prodává zmrzlinu.
Odcházím.
Podívám se na lahvičku v ruce, je plná bílých prášků. Zahodím ji do koše. Já CHCI žít. I se starostmi. Přemýšlení nad sebevraždou mi třídní asi nezbaští, co?!!