Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříjezd do Ugavy
Autor
Android
Geniální svět Falloutu, ve kterém se dobrodruh Vally svérázným způsobem pokouší o přežití...
Vyprahlou pustinou se řítil starý otřískaný automobil pochybné značky a zanechával za sebou oblaka dýmu. Větší část chrlil výfuk, zbytek pocházel z prachu málo používané cesty, která ho nyní směřovala na západ. Občasný hrbol či díra v zemi nemohli smazat usměvavý výraz z řidičova zasněného obličeje. Rychlost vozidla se o něco zvýšila, když se cesta naklonila z mírného svahu.
„Ještě že neměla tahle stará rachotina vyschlou nádrž,“ konstatoval řidič a ohlédl se na zadní sedadlo, kde seděl jeho mechanický pes.
Odolná titanová kostra, dvě řady ostrých zubů a kevlarové plátování dělaly z tohoto domácího mazlíčka dokonalý nástroj pro amputace všeho druhu. Naštěstí pro jeho pána, který si ho rád dobíral, měl i plně funkční čipy povelů a meze poslušnosti. Kdyby tomu tak nebylo, dalo by se těžko spočítat, kolikrát už by měl páníček natržené kalhoty.
Hejty byl také ideální partner na cestování v pustině. Když bylo potřeba, dokázal zakousnout kdejakou bestii, a i když nebyl tak přemýšlivý, páníček na něj sváděl samomluvu, která ho v pustině občas chytla.
V poslední době sice trochu vrže, ale jinak je to výhra v loterii, pomyslel si Vally a dál se soustředil na cestu.
„Ale nic netrvá věčně, kamaráde,“ prohodil ještě dozadu, „za nějaký čas šťáva dojde, a pak zase po svých.“
Vzadu to skoro odmítavě zavrzalo.
„A tohle už mě taky začíná štvát,“ bouchl Vally hřbetem dlaně do volantu. „Ta pitomá cesta musí vést furt rovně. Žádná zatáčka, nedej bože křižovatka. To bych možná překvapením naboural, co říkáš, Hejty? Z tohodle by jeden usnul,“ zívl Vally, natáhl si nohy na palubovku, zajistil volant proti otáčení a na plynový pedál položil svůj vojenský batoh. „Brou noc, Hejty,“ řekl nakonec a odebral se do říše snů.
Vallyho probudily velké otřesy. Líně otevřel oči a spatřil, že auto sebou házelo jako pominuté a nebylo okamžiku, kdy by mělo všechna kola na zemi. Vally si ze všeho nejdřív uvědomil, že selhalo zajištění volantu a jejich kabriolet nyní uháněl zběsile pustinou, kam se mu zachtělo. Jako divoký býk v aréně, který se točí za rudým plátnem, nechal cestu někde za sebou a právě kličkoval ztracen mezi pahorky.
„Do prdele!“ zaklel Vally a opět se ujal řízení. „Nemoh si mě vzbudit?!“ zakřičel na psa, ale ten se neozýval. Snad nevypadl po cestě, blesklo Vallymu hlavou a rychle se otočil dozadu. Vydechl úlevou, když zjistil, že Hejty je stále s ním, jen se vypnul, aby šetřil svůj energetický zdroj.
Snad jsme nezajeli moc daleko z cesty, a pak už budu raděj řídit s očima dokořán, nebude to tak zlé, napadlo Vallyho. Otočil se nazpět, pohlédl před sebe, a chtě nechtě, velmi rychle změnil názor.
Zeď byla čím dál větší a blížila se tak rychle, jako by padala z oblohy. Vally instinktivně dupl na brzdu, až pedál zaskřípal o podlahu a volant strhl doleva. Kabriolet přešel do elegantního smyku, bohužel to nestačilo. Náraz nebyl čelní, ale přesto velmi tvrdý. Psa to velkou rychlostí vymrštilo ze zadního sedadla a než Vally políbil palubovku, koutkem oka ho zahlédl, jak přelétá zeď na druhou stranu.
Snad se mi nerozbije, blesklo Vallymu hlavou, a pak se odebral do bezvědomí.
„Ještě jednou opakuju, že tohle nestrpím!“ zaslechl Vally emotivní proslov někoho, kdo stál pravděpodobně přímo nad ním. Nebyl si jistý. Ležel na zádech a oči měl zavřené, bolela ho hlava a měl nepříjemně sucho v ústech.
„Ale no tak, Alfrede, určitě to neudělal naschvál,“ promluvil konejšivým tónem ženský hlas.
„No, jen se na to podívej!“ o poznání klidněji odpověděl muž a ukázal na polorozbořenou zeď, ve které byl zpola zasazen Vallyho kabriolet.
„Dneska řídí každý debil!“ shrnul další muž, stojící kdesi opodál. Jeho hlas měl nádech fylozofična.
„Tak tak,“ přitakal Alfred, pohlédl na Vallyho a odpliv si, „brý ráno, mladej.“
Ve své podstatě měl Vally štěstí. Narazil (doslova) na vesnici, o které neměl ani tušení, že vůbec existuje. Palivo v autě už stejně stačilo tak akorát na upálení malého geckona a představa dalšího putování po svých se mu jevila jako velmi nepřátelský tah osudu. Jak později zjistil, onen rozzlobený Alfred byl zdejším gazdou a zmíněnou zeď stavěl sám holýma rukama jako jakousi ochranu před predátory z pustiny. Nyní, po Vallyho parkovacím manévru, byla zeď bohatší o jednu velkou díru, ale Vally věděl, na jakou strunu má zahrát, aby tento problém urovnal. Už se s podobnými vesničany setkal a věděl, jak na ně.
„Tedy domluveno,“ nastavil Alfred pravici na stvrzení obchodu. „Krom zadního blatníku je celé auto moje.“
„Přesně tak,“ potvrdil Vally a potřásl si s Alfredem. Stejně to byl nepoužitelný šrot a když Vally začal popisovat výhody kombinované ochrany, Alfred zářil. Nebylo těžké ho přesvědčit, že zaručeně nejlepší bude mít místo zdi, která je uplácaná z hlíny, zeď z hlíny, vystuženou kvalitním železem karoserie.
Tohle měl Vally z krku. Oddechl si, vědom toho, že ho jeho dobrodružná jízda zatímco spokojeně spal mohla zavést nejen do mírumilovné vesnice, ale například do skrýše zákeřných banditů či krvelačných deathclawů nebo dokonce banditů spolčených s deathclawy. Vally se otřepal strachy.
Najednou si vzpomněl na psa. Naposledy ho viděl nemotorně plachtit vzduchem kamsi do neznáma. Vally rychle obešel ochrannou zeď a v místech kde předpokládal Hejtyho přistání začal pátrat. Psa objevil za malou chvíli. Ze země mu nedůstojně trčely zadní nohy a ocas, kterým rychle mával. Zbytek čtyřnohého přítele byl zaražen v zemi. Musel to být opravdu hrozivý pád, pomyslel si Vally a rychle přispěchal psovi na pomoc. Chytil ho za zadní nohy a vší silou zatáhl, až to zaskřípalo. Sotva byl Hejty na svobodě, začal skřípat zubama jako pominutý. Uši drásající zvuk byl dokonalou morseovkou, kterou Hejty sděloval svému páníčkovi neslušné návrhy spojené s řitním otvorem.
Z podobného materiálu byla vystavěna i místní hospoda ‚Ghoul’s Leg‘, jejíž nápis uplácaný ze štěrku byl nosný. Prostorný výčep s několika stoly a barovým pultem zhotoveným z transportních boxů lákal k prohlídce zboží. Vrcholem architektury bylo velké střešní okno uprostřed stropu. Vally tušil, že bylo nechtěnné.
„Hej, sem roboti nesmí!“ křikl na Vallyho tlusťoch stojící za barem a prstem ukázal na Hejtyho.
„Počkej na mě venku,“ kývnul Vally na psa a ten se bez odmlouvání odšoural ze dveří.
Vally přistoupil k pultu a objednal si, „olej.“
Tlustý hospodský šáhl do jednoho z boxů a před Vallyho postavil flašku se zeleným obsahem, „za pětku,“ dodal.
„Já myslel opravdový olej. Na promazání,“ pokusil se vysvětlit Vally, ale hospodský na něj vycenil zuby, „tady seš v hospodě, prodávám jen to, co se dá vypít.“ Vally kývnul, jako že rozumí a pohlédl na zelenou kapalinu uvězněnou za sklem. Nebyl si vůbec jistý, zda hospodský mluvil pravdu.
Začalo se stmívat. Cokoliv zelený mok ve flašce obsahoval, Vally už toho měl většinu v krvi. Seděl za kulatým stolkem, zapřený v židli tak, aby nespadl a pozoroval chlápka sedícího naproti.
„Jen si nalej,“ pobídl ho poněkolikáté a vysušený chlapík poslechl. Když pak upíjel ze špinavé sklenky ten tekutý sopel, tvářil se, jako kdyby degustoval dvanáctiletou skotskou. Vally si na tomto příkladu uvědomil, jak hluboko lidstvo kleslo. A neviděl, že by se to mělo obrátit k lepšímu.
Chlapík do sebe hodil další sklenku a slastně vydechl. Vally nechápal. „Jak povídám, brahmíny sou důležitý. Dojej mlíko, bučej a tak. Honáci na ně nedaj dopustit, protože díky nim tu můžou zůstat,“ vysvětloval chlapík a přitom pokukoval po flašce. Vally se jí štítivě dotkl ukazovákem a přisunul ji blíže ke chlapíkovi.
„Meka, chtějte Meka, ten se vo to stará. Poví vám, co je třeba udělat a kolik za to dostanete,“ pokračoval chlapík a nalil si další sklenku.
Vallymu se pomalu začínalo dělat špatně. „Dík za informace,“ zvedl se ze židle a odešel.
Mek byl hromotluk vysoký skoro dva metry s hrudníkem co se sotva vešel do dveří. Vally měl tušení, že brahmíny raději dojí samy od sebe, jen když tuší, že se Mek blíží.
Mek strčil ruce do kapes, „takže Rusty vás poslal,“ pojmenoval onoho vysušeného chlapíka.
„Prej máte problém a peníze nazbyt,“ přikývl Vally.
„Tak nějak,“ potvrdil Mek Rustyho vyprávění o podivných věcech, které se v poslední době děly poblíž ohrady s brahmínami. Divné zvuky a šramocení měly za následek, že brahmíny byly podrážděné a nevyspalé, díky čemuž měly zaražené prdy a mléko. Situace byla opravdu vážná.
„Oukej, já a tady pes to omrknem,“ dohodnul se Vally na podmínkách a odešel si zařídit něco důležitého.
Tma pohltila vesnici a rozezvučela temná zákoutí podivnými zvuky. Kdo nemusel být venku, nebyl. Přes malé náměstíčko uprostřed vesnice se loudala postava muže, následována psem. Oba skřípali.
„Stačí jít po zvuku,“ drmolil si pro sebe Vally. „Bude to určitě nějakej nadrženej geckon. Tím sem si jistej!“ Hejty zaskřípal, jako že se těší, co s ním provedou. Když procházeli kolem ohrady s brahmínami, všechny stály v opačném rohu a ani nedutaly. Asi mají fakt strach, pomyslel si Vally a pokračoval dál k místu, které určil Mek. Když dorazili, utvořili dvoučlennou rojnici a začali s důkladnou prohlídkou terénu. Vally dvě hodiny taktizoval a vymýšlel postupy útoku, ale k ničemu to nevedlo. Jediné, na co narazili, byl dvoumetrový smradlavý červ, kterého Hejty vytáhl za ocas ze země a naporcoval do sekané.
„Bolí mě nohy,“ vydechl Vally a ztěžka dosedl na zem. Zády se opřel o prkno ohrady a tvrdě usnul. Hejty si lehl vedle něj a vypnul svůj energetický článek. Měsíc na obloze slabounce zářil, jako by se také něčeho bál.
„Vstávej!“ dostal Hejty pěstí ránu do hlavy, což ho okamžitě probralo. Obnovil plné napájení a očekával další povely od svého pána. „Slyšíš?“ zašeptal Vally. Hejty nastražil uši. V blízké chatrči na nářadí se něco dělo. Zevnitř se ozývalo vrzání prken, rány do zdi a podivné pištění. Byly to tajemné a hrůzu nahánějící zvuky. Hejty zkusmo stiskl čelisti. „Jdeme!“ Vally uchopil svůj oštěp z kovového prutu a vyrazil kupředu. Nechtěl to oddalovat. Čím dřív věc vyřídí, tím dřív se bude moci jít posrat.
Vally se zastavil u prkenných dveří chatrče a potichu si odpočítal, „tři, dva, jedna… „ s razancí beranidla vykopl dveře a vpadl dovnitř. Hejty hned za ním.
„Kurva, ani hnout, nebo ti vypíchnu oko!“ zařval Vally a rezavým oštěpem namířil na něco velkého v rohu, skrytého pod dekou. Hejty otevřel tlamu a připravil se ke skoku. Deka se naposledy zavlnila a vykoukl starosta Alfred. Vally zůstal vyjeveně hledět a Hejty nechal úžasem otevřenou tlamu.
„To jste vy?“ vysoukal ze sebe po chvíli Vally.
„Já.. já.. totiž, my… „ koktal bledý starosta Alfred, „my se máme rádi,“ řekl a odkryl deku. Vally napodobil Hejtyho a otevřel hubu v němém úžasu. Najednou bylo všechno jasné. Ty zvuky a všechno ostaní. Alfred po nocích podváděl svou manželku a potají se muchloval s místním ožralou Yanem. Vally v duchu záviděl Hejtymu, že nemůže zvracet. On sám cítil, že se v něm něco vzdouvá, a tak rychle opustil chatrč s objímající se dvojicí a pozvracel blízký záhonek mutagenních rajčat. Hejty konečně scvakl své čelisti k sobě, až to ostře zazvonilo. Oběma milovníkům šokem povadlo.
Druhého dne se Vally probudil někdy kolem poledne. Mysl měl zastřenou závojem hlubokého spánku a vědomě potlačované vzpomínky mu bouraly zeď podvědomí. Když na sebe navlékl zbroj, umě zhotovenou ze zadního blatníku nedávno bouraného vozidla, vyrazil na náměstíčko. Mekův nedočkavý pohled ho ujistil, že bude muset přijmout pravdu a spravit ho o tom, co se dělo minulé noci. Ostatně ho za to platil.
„Problém je vyřešen. Žádné obavy,“ oznámil Vally, když se blížil k Mekovi, kterému se v obličeji mu dala vyčíst úleva. „Co to bylo?“ vyzvídal.
„To ani nechtějte vědět!“ nasadil Vally výraz čistého hnusu. Byl to přesvědčující výraz - Mek už se podruhé nezeptal.
„Slibuju vám, že ode dneška vám budou brahmíny dojit tolik mlíka, až je z toho budou bolet vemena,“ ujistil Vally skupinku osadníků, kteří stáli v hloučku za Mekem. Ozvalo se spokojené pobrukování. Nebyl důvod Vallovy nevěřit. V jejich očích to byl odvážný cizinec, který se nebál cestovat pustinou. Navíc měl brnění a cvičeného mechanického psa. Vally byl spása, na kterou všichni čekali.
„To musíme oslavit!“ zaradoval se Mek a potřásl si s Vallym rukou.
„Moje řeč!“ přitakal Vally a v duchu se modlil, ať mají ve vesnici k pití něco lepšího, než ten tekutý sopel.