Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJe vše kolem nás vlastně skutečné?
Autor
anthia
...
Probudila ho mrazivá měsíční záře prostupující jeho obličejem. Slyší vzdálený tlukot hodin… Jedna, dvě, tři,…nikdy dříve odbíjení pozornost nevěnoval,ale dnes… dnes jakoby ho něco nutilo…až dospěl k číslu dvanáct.
Hodina duchů… Vždy to považoval jen za bláboly ze špatných hororů, které mimo jiné nečetl, protože je považoval za hlouposti pro děti…Přesto dnes cítil, že se jeho tělo, jako houba, nasává strachem…
Cítí, že MUSÍ něco dělat. Odhrne peřinu. Otřese se zimou. Promne oči, zarudlé nedostatkem odpočinku. Protáhne rozespalé tělo.
Namlouvá si, že to nic není. „Co se to sakra se mnou děje?!“ Dříve vždy své emoce odsouval až někam stranou…až se je naučil úplně ignorovat… Jenže teď to prostě nejde…je to silnější než on, jeho vůle, cvičená k neoblomnosti už tak dlouho…
Vítr se opře do oken, zacloumá dveřmi. Tajuplné zvuky zaplňují celou místnost. Vzduch houstne…
Noc vrhá stíny. I ty nejobligátnější předměty už nyní mají nádech nádech něčeho hrozivého… Chce odejít. Neví kam, avšak už ho to táhne pryč…
Uchopí za kliku, dveře nechtějí povolit. Napětí roste. Soustředí všechny své síly…Klika povolí. Ale zůstane v jeho rukou… Je uvězněn! Hrůza graduje… Běží k oknu. Podlamují se mu kolena. Zakopne. Chce se okamžitě postavit. Nelze.Tělem mu projíždí palčivá bolest. Nakonec se mu vstát podaří. Zavrávorá. Jen taktak se opře o skříň. Na čele se mu lesknou mrazivé kapky potu… Vtahuje ruce po okně… Páčka, kterou ho vždy šlo otevřít tak snadno, se nyní zasekla v jediném bodě…Nemůže s ní hnout… Rozhodne se rozbít sklo. Napřahuje paži…Když tu znovu zaburácí meluzína. Zdá se mu, jako by mu vítr našeptával, ať zastaví… „Proboha, co to se mnou je?“ řekne si. Povzbudivě. Aspoň tak chce, aby to znělo. Zívne. „Půjdu si lehnout, vše si jen namlouvám.“ Jenže něco zahlédne. Někoho…něčí siluetu…Pohybuje se k němu. Pomalinku, s námahou, po čtyřech. Blíž a blíž. Rozeznává dlouhé urousané vlásky, neskutečně bílé bělmo a nepřirozeně světlou, zářivou, přesto mdlou pleť. Holčička. Usměje se…vždyť je to jen dítě…ale co dělá v mém domově?! Něco se zalesklo. Úsměv na jeho tváři zamrzl. Zahlédl nůž. Nůž, křečovitě svíraný kostnatými prsty. Prsty děvčátka. Pozorně se zahledí do jejích očí. Vidí oči, na první pohled zcela prázdné, na druhý už plné. Plné chladné nenávisti…Prsty s dýkou se blíží… Rozhlíží se kolem. Nemá, kam se schovat. Cestu mu blokuje stůl, stěna a z poslední strany ten přízrak. Nedokázal přiznat sám sobě, že to, co nazývá přízrakem, vyzařuje něco tak strašného… Precizně nabroušená čepel ho zašimrala na lýtku. Lekl se. Výplod jeho mysli se ho přece nemůže dotknout, ne?! Špička nože lehounce zajíždí pod kůži na břiše. A směřuje výš a výš, hlouběji a hlouběji. Omdlel. Usnul. A už se neprobudil… Crrrrrr…budík. Posadí se na posteli, otevře oči zalepené spánkem. „To byl ale stupidní sen. Nechápu, proč jsem se tak bál!“. Vstává z postele. Jeho břicho se svíjí bolestí. Vyhrne triko pyžama. Vidí krvavé šrámy… Když to byl jen sen, tak proč?!