Opice

        Píše se rok 1987. Zuzana už je zase těhotná. Má novou práci a její manžel vypadá unaveně. Půjde na potrat. Stejně to vždycky chtěla zkusit. Zrovna zrušili potratové komise, nikdo jí do toho nemá co kecat.

Šla na gynekologii a oznámila svému lékaři, že je těhotná a že půjde na potrat, protože jinak by přišla o práci. Lékař se tvářil, jako že to není možný. Ale neřekl nic a tak Zuzana spolkla připravenou větu o zlé šéfové a pracovním poměru na dobu určitou. Poslal jí na vyšetření do nemocnice. „To dítě je nějaký velký,“ řekla stará a zkušená lékařka. „Jak dlouho jste těhotná?“ „Šest týdnů,“ řekla Zuzana naštvaně, věděla, že do tří měsíců se nemusí platit. A peníze nazbyt tedy opravdu neměla. Objednala ji za 14 dní.

Tu noc před potratem všechny její děti zvracely. Zuzana tam šla ráno jako na popravu, když bude zvracet v narkóze, může zemřít! Přijali ji. Prý musí znovu na vyšetření. V obrovské ordinaci byl jenom lékař o pár let starší a ona. Díval se do ní s tak velkým chtíčem, který do té doby nezažila. Byla konsternovaná, pozorovala ho se zvednutou hlavou. Najednou zjistil, že ho pozoruje, posunkem jí rozkázal, ať se dívá jinam. Odvrátila tvář. Vzpomněla si na ten sprostý vtip, jak se chlapi dohadujou, co všechno se vejde do pochvy jejich holky. Vyhraje ten, co říká, že se tam vejde i s motorkou. Jo, tak to byl tenhle případ. Napadlo ji, že ji tam s nim schválně nechali samotnou.

Odvezli ji na sál, začali ji uspávat. Na sále byli dva lékaři a lékařka, všichni hezcí lidé kolem třiceti. Její vlnité dlouhé vlasy se jí svezly po nahém těle, když se přesouvala na operační lůžko. Cítila, že ji všichni tři obdivují, bylo to dobré znamení. Ale to už byla skoro v limbu. Poslední, co vnímala již zastřeným zrakem, byl chlad zrcadel v pochvě. Co se stalo pak, to už jí nikdo nikdy neřek.

„Ježišmarjá, co to je?“ řekl lékař, co vyndával plod.

„To je opice!“ hystericky řvala lékařka. Všichni viděli oranžové dlouhé chlupy a chápavé končetiny s drápy.

„Ježišmarjá, vono je to živý,“ říkal ten třetí, protože si všiml téměř neznatelných dýchacích pohybů.

„Zabte to!“ řvala dál hystericky lékařka.

„Dáme to do formolu,“ rozhodl ten, co vedl operaci.

Lékařka se chytila chladné kovové desky stolu. Najednou si v hrůze uvědomila, že tam s nimi ještě někdo je. Ta starší žena v bílém plášti přišla až potom, co pacientka usnula. Teď řekla:

„Dám jí injekci.“

„A co v ní je?“ řekl první lékař.

„Chlorid draselný.“

„Ale to jí zabijete. A to já nedovolim, je to moje pacietka. Má tři děti. Jděte okamžitě pryč.“

Za pár desítek minut se Zuzana na chodbě před sálem probrala. Saniťák ji odvezl na pokoj. Když přelízala na svoji postel byla ráda, že má košili dostatečně dlouhou a on nevidí nic. Když odešel, seděla na posteli a dívala se na nebe a na protější střechy. Cítila neuvěřitelnou úlevu.

Možná v těch chvílích přibyl nový exponát do Hrdličkova muzea člověka. Nebylo to daleko.