Školy psaní

O fenoménu dlouho zanedbávaném

Thomas Anz

Tanci, hudbě, malování, všemu  se učí. A psaní?  Před více než dvěma sty lety  prosadila  genijní estetika ještě dnes rozšířenou představu, že umění psát se  nedá učit a naučit, neboť je výhradně  věcí  inspirace a nadání.  Následkem toho jsou dnes v Německu sice  prakticky orientované vysoké školy  pro hudbu, pro výtvarná umění, pro film a televizi a také pro novinářství, ale  ne pro literární slovesná umění, odhlédneme-li  od jediné výjimky v Lipsku.

Má generace byla k literární abstinenci  vychovávána už ve škole.  Jen v nižších třídách nám ještě dovolovali písemně vyprávět. Později jsme byli vyvoleni k vyšším cílům: tenkrát se tomu říkalo „úvahová stať“ a v tomto  útvaru se měl každý  osvědčit  coby začínající filosof. Nebo jako budoucí  literární vědec, bylo-li třeba interpretovat  básně.  Co je vyprávění, jak se vytváří napětí,  to vše byly dávno už jen teoretické problémy.

Pokud  někdo s literárními sklony došel  ještě  na univerzitu, zde z něho byly  nadobro vyhnány.  Jeden „Úvod  do literární vědy“ z roku 1977 lehce posměšným tónem referuje  o vzbouření  germanistického ústavu  düsseldorfské university. Tam totiž v roce 1971, tedy tři roky  po veřejném  vyhlášení „smrti krásné literatury“ přesto uvedlo  65%  nově přijatých studentů  jako důvod pro volbu  studijního oboru  svou vlastní literární produkci.  Takto nevědecké  představy měly  tenkrát o germanistice! Literární vědci dnes sice s oblibou žehrají na úpadek kultury psaní a řeči,  a to i u svých studentů, ale o cvičení schopností psát a hovořit nechtějí zpravidla slyšet. Umění  nebo technika interpretace textu se více či méně radikálně   odděluje od  vytváření vlastních textů.  Při studiu germanistiky je  nekonečná propast mezi analýzou  a vlastním psaním, ať už  jde o povídku, báseň, divadelní hru, scénář nebo jenom  pouhou recenzi. Psaní zůstává – jistěže  s odhlédnutím od psaní seminárních, magisterských  nebo doktorandských prací – soukromou zálibou, trpěnou s blahovolným úsměvem, avšak vykazovanou z území  vážného, tj. vědeckého   zájmu o literaturu.

Přitom  by mohlo  být  střídání požadavku  analýzy a vlastního psaní literárního textu docela  snadno možné. Nedávno  mi jeden  dvanáctiletý gymnazista vyprávěl, že se v hodině němčiny  učili, co je bajka, a pak měli doma sami za úkol  jednu napsat.  Několik bajek si přečetl, aby je dokázal napodobit, pak jednu napsal, měl z toho radost a jistě získal  hlubší náhled  do „textového útvaru“, než by bylo možno bez  vlastního pokusu  o psaní. Quod licet  bovi, non licet Jovi:  pro výuku  ve vyšších třídách či dokonce  na vysoké škole se už takové  metody nesluší.

Přitom bezpochyby nelze  podceňovat potřebu  dospělých lidí  literaturu nejen číst, nýbrž také ji sami psát. Komercializace  těchto potřeb prostřednictvím  dálkových kurzů už dávno započala. „Je vaším dávným přáním umět psát jako dobrý spisovatel?“  takovými větami lákají zájemce. Ti mezitím získávají  i na knižním trhu nabídky v takovém počtu, že  je lze sotva přehlédnout.  Kurzy psaní  dnes prožívají  konjunkturu. Odrazem toho má být  také výběr  hlavního tématu  v letošním říjnovém čísle  německého internetového časopisu literaturkritik.de.

Na začátek  uveďme pár připomínek. Potřeba literaturu nejen číst, ale také sám psát, našla v Německu své uplatnění  od sedmdesátých let v takzvaném „psacím hnutí“ (Schreibbewegung), v rozšíření  píšících skupin v psychoterapeutické praxi, na lidových univerzitách, univerzitních kroužcích a leckde jinde. Částečně  se orientuje  na americké  semináře tvůrčího psaní (creative writing), avšak zcela rozhodně se opírá také o posun tendencí v oblasti  publikované literatury. Nové „psací hnutí“  a „nová subjektivita“  v literatuře sedmdesátých let se objevily  v úzkém sepjetí a navzájem se ovlivnily. A oba fenomény opět  přímo korespondovaly  s tehdejším takzvaným „psychoboomem“, inflačním rozšířením nejpestřejší nabídky  k psychoterapeutické léčbě. Mnohé autobiografické příběhy nemocných od  často ještě mladých debutantů, ale i od některých starších spisovatelů (počínaje  Fritzem Zornem, trpícím rakovinou, přes anorektičku  Marii Erlenbergerovou až po alkoholika Ernsta Herhause) měly pro autory i čtenáře  terapeutickou funkci. Literární kritik  Reinhard  Baumgart to tenkrát shrnul slovy, že  tehdy se literární veřejnost  změnila ve velkou sebepoznávací skupinu. Témata dominující  v terapeutických skupinách se opravdu stala tématy  literatury nové subjektivity:  sny a fantazie, vlastní tělo, osobní zkušenosti s utrpením všeho druhu, zkušenosti s nemocí a smrtí,  zmařené lásky a rozchody, narušené vztahy s rodiči, především s otcem.

Nová subjektivita 70. let byla  častokrát  charakterizována  pozoruhodnou estetickou  nenáročností.  Bez estetických skrupulí se měl každý vyjádřit  co možná nejotevřeněji, nejpříměji, nejpoctivěji, „autenticky“, jak se s oblibou říkalo, aby byla  pro každého čtenáře (častokrát oslovovaného  důvěrným „ty“) srozumitelně podána výpověď o vlastním  vnitřním životě a osobním utrpení. Bernhard Vesper    nadšeně  vyhlašoval  zrušení diktátu umění: „Umí to každý, každý. Není již umělců!“ Pod vlivem hesla „Každý umí psát“, jež odhazuje zábrany,  se nacházely a stále ještě nacházejí  aktivity většiny skupin a  kroužků „psacího hnutí“ a právě v nich se zcela  cíleně   vyvinuly  tendence směřující k tomu, aby se  účastníci při psaní zbavili  všech skrupulí. Texty častokrát nevznikají doma, nýbrž v přítomnosti jiných a v omezeném čase na místě konání akce. Neexistuje  povinnost vlastní text předčítat. Žádoucím není  uzavřený, „hotový“ text, nýbrž text  improvizovaný, předběžný.

Na začátku osmdesátých let  se v publikované literatuře  houfně objevily  výrazně odmítavé hlasy vůči „nové subjektivitě“. Ta prý vyvolala, jak psali v roce 1982 ve svých kritikách   v časopisu „Tintenfisch“ Michael Krüger a Klaus Wagenbach,  namísto literatury  jen „poctivecký kýč“ (Ehrlichkeitskitsch). Botho Strauss hovořil ve svých kulturně kritických  prozaických črtách „Páry, chodci“ (Paare, Passanten, 1981) o inflačním používání bolestínských floskulí: „něco jako  hypochondrický displej“ prý provozuje  „reklamu na vlastní  zvýšenou citlivost“. Oproti literatuře publikované v sedmdesátých letech je literatura  let osmdesátých  charakterizována   narůstajícím  povědomím formy a nároky na uměleckost. V tom se opět  psací hnutí a současná literatura rozcházejí.

Ve starém psacím hnutí  se mnohokrát  objevovala programová lhostejnost  vůči veřejnosti vytvářené   knižním a časopiseckým trhem.  Adresáty  pisatelů  bylo třeba hledat ve „skupině“. Jakási rozšířená skupinová veřejnost byla nanejvýš  vytvářena formou „oběžníků“ (Rundbriefen). Kdekoli se psalo o praktikách  psacího hnutí, byl zájem kladen na  „literární pospolitost“, „skupinové procesy“, „společenství“  stejně smýšlejících, na „výměnu zkušeností“ a další dílčí dominanty podobného druhu. Literární kritika, která vznikla v Německu před více než dvěma staletími současně s etablováním knižního trhu, zde nebyla žádoucí. „V kritice textů jsme  maximálně zdrženliví,“  referoval  ještě v osmdesátých letech  jistý zkušený  didaktik literatury o „dílnách psaní“, jež vedl.

Scéna se mezitím změnila. V současných školách psaní  se do popředí dostaly  řemeslo a artificiálnost. O zkušenosti jde méně než o techniky. A kde se do popředí dostává   jazykový a literární um, má své místo také kritika. V dnešních seminářích tvůrčího psaní  se už  nehovoří    chápavě  o vlastních pocitech,  nýbrž  se s kritickou bezohledností mluví o zdaru či nezdaru literárního pokusu. A tyto nyní   mocněji než kdy jindy  vyhledávají veřejnost   - na internetu, avšak ještě lépe ve formě tištěné knihy, i kdyby měla být  vytvořena  jen metodou „publishing on demand“ a vydána  v některém se stále  se množících  nakladatelstvích, které  po autoru  žádají  hrazení nákladů.

I univerzity pomalu objevují, k čemu jsou školy psaní dobré. Dosud  se kromě  školy v Lipsku  pevně etablovaly také  školy  v Hildesheimu, v Marburku a rovněž v Mnichově.  Zřejmě je jen otázkou času, než se stanou pevnou součástí  literárněvědného studia.  Schopnost psát je totiž  od absolventů literárněvědných oborů ve všech profesních uplatněních  očekávána víc než cokoli jiného. Jistěže to nemusí být jen   básně, povídky a romány.  Současné školy psaní nabízení výuku téměř všemu:  psaní scénářů stejně  jako  reklamních „textů“,  tvorbě  titulků jakož i recenzí.

Ale právě tak to může být i literatura.  V roce 1863  Gustav Freytag  ve svém spisu  Technika dramatu (Technik des Dramas) zformuloval závazná pravidla  pro  klasické drama. A nyní tuto knihu nabízí   agilní  nakladatelství Plinke, protože i z ní se dá učit, jak si sám napsat vlastní divadelní hru.  Jde o „přepracované  nové vydání  zásadního díla pro  autory  divadelních a rozhlasových her, jakož i  scénáristy a romanopisce“.  Možná se zde také příště objeví kniha, která po dlouhou dobu byla   vysmívaným ztělesněním  školy psaní z barokních dob:  tedy „Poetický trychtýř/ německého umění  básnického a rýmovnického / bez potřeby latinského jazyka/ do šesti lekcí  načerpaná“  (Poetischer Trichter/ die teutsche Dicht- und Reimkunst/ ohne Behuf der lateinischen Sprache/ in VI Stunden einzugiessen)  od Georga Philippa Harsdörffera.   Tato učebnice  pro gymnazisty z poloviny 17. století by  jistě zasloužila rehabilitovat.