Šnek

ŠNEK

Trochu nadzvednu hlavu, abych se podíval, jestli jsou moje kanady pořád na stejném místě, kam jsem je včera uložil. Jsou tam. Jen mají nového nájemníka. Po jejich matném povrchu se tiše plazí šnek nebo chcete-li hlemýžď zahradní (spíš lesní) zanechávaje po sobě vlhkou cestičku. Vida, taky nosí svůj dům na zádech jako teď vlastně i my.

To takovej Ben by se mi nejenže nesmál, ale určitě by si s tím šnekem začal povídat taky a rozebírali bychom spolu, co je na tom pravdy. Nebo už dneska takový není? Škoda, že se ho na to nemůžu zeptat, protože tu teď není. Přestal s námi jezdit nedlouho po tom, co jsem se seznámil s Pomněnkou. Zamiloval se do nějaké holky, která nejspíš v životě neslyšela slovo vandr a řekl bych, že ho ani nechtěla slyšet. Kolikrát jsem si pokládal otázku, proč zrovna on se vykašlal na naše pochody lesní cestou, odpočinky v trávě a pozorování mraků na obloze, večerní ohýnky, písničky, noční povídání, dělení se s pěti lidma o poslední krajíček chleba, moknutí ve dvou v mokrým seníku, kdy jsme se smáli, že už ani nelitujeme, že s tu s námi nejsou ostatní, protože by se už nikam nevešli. I když já v duchu trochu litoval, že tu není Pomněnka, protože už tenkrát jsem na ni nemohl přestat myslet, přestože jsme se znali teprve krátce a já o ní věděl jen, že je jí šestnáct, vyrostla v děcáku a že má nejkrásnější oči na světě, modré jako pomněnky. A že se taky ráda toulá a jezdí na vandry jako já a ještě to, že je celkem zakřiknutá a tichá, moc toho nenamluví, jenže mě s ní strašně bavilo i mlčet.

Ten vandr ve dvou s Benem byl poslední, kdy jsem s ním někde byl a poslední, kdy jsem ještě nechodil s Pomněnkou. Pak už se jezdilo jen já, Cibík, Očko, Pomněnka, někdy i někdo další a občas jen já a Pomněnka, dokážu si vybavit její nadšený obličej při objevení obrovské plantáže lesních jahod, její hebké ruce, když mi ty jahody cpala plnými hrstmi do pusy, kapičky vody na jejích ňadrech, které jsem jí slíbával, když jsme se spolu v průběhu parného léta milovali v potoce, její nahé tělo přitisknuté na mém v mém spacáku v lese … Mé vzpomínky přerušil náhlý chlad a mokro na krku a vzápětí jsem uslyšel Očkův smích a spatřil jeho velké hnědé oči, svítily v nich šibalské plamínky. V ruce svíral láhev s vodou.

Opodál u ohniště klečel Cibík, rozfoukával žhavé uhlíky pod kotlíkem s jakousi bublající tekutinou a popel z ohně se mu tiše usazoval na zelené rozepnuté košili, rozcuchaných světlých vlasech i na jeho spacáku, který si ještě nestihl sbalit. “Nedáš si oběd?” kývl na mne a vzápětí zasykl, protože se jedné zatoulané jiskře zalíbilo na jeho bosém chodidle.

“Jsem moc rád, že jsi s náma po dlouhej době zase vyjel ven. Doufám, že to tak teď bude častějš."

Už asi týden nebo ještě víc jsem tušil, že se s Pomněnkou něco děje, ale až tady jsem to z ní konečně dostal. Pak se rozbrečela a potom jsme si celý večer jen tak leželi v náručí a přemýšleli, co budeme dělat. Tedy spíš já přemýšlel nahlas a ona se přitom na mě smutně dívala vlhkýma pomněnkovýma očima. Nakonec jsme to vyřešili, Pomněnka se nastěhovala ke mně a tři měsíce po naší svatbě se narodil Honzík. A to byl začátek konce. Oba jsme byli pořád nevyspalí kvůli Honzíkovu pláči, podráždění a hádali jsme se kvůli každé maličkosti. Dodnes si vyčítám, že jsem se kvůli tomu všemu snažil být co nejméně doma. Pomněnka byla pořád sama s uječeným miminem mezi čtyřmi zdmi našeho bytu. Holka z děcáku, zvyklá na toulání. Bylo jí sedmnáct. Můžu jí vlastně něco vyčítat? Nevydržela to ani půl roku. Jednou jsem přišel z práce domů a všechny její věci byly pryč. Honzík poklidně spal v postýlce a na stole jsem našel dopis na rozloučenou. Na konci dopisu P.S.ka , abych jí nehledal, že odchází k nějakému klukovi začít nový život. Jak já jí tenkrát nenáviděl a miloval zároveň. A tomu klukovi jsem toužil rozkopat obličej. Vzal jsem si Honzíka z postýlky do náruče, tisknul ho k sobě a celou noc jsem probrečel.

Od té doby jsem Pomněnku neviděl, ani o ní neslyšel. Jako by se po ní země slehla. Ještě pořád v sobě dřímám malinkatou jiskřičku naděje, že si uvědomí, jakou udělala blbost a jednou se k nám vrátí.

Tohle všechno mě napadalo, když jsem tiše kráčel lesní cestičkou, nad hlavou mi zpívali ptáci a obličej mi každou chvíli pohladil sluneční paprsek, který probleskoval mezi stromy. Cestou jsem spatřil dvě srnky a když jsem si je chtěl prohlédnout zblízka, asi mě ucítily a odpelášily pryč. Zkrátka idylický kraj, zatím ještě nezkažený žádnou civilizací. Věděl jsem přesně, kam mířím. Tam, za těmi kopci mezi skalami nazývanými jako Vlčí skály jsme kdysi s Benem a klukama postavili malý sroubek. Chci se podívat, jestli tam ještě stojí. Asi za půl hodiny už jsem skoro u cíle, když vtom ucítím v nose kouř. Někdo u nás táboří. A vlastně, proč ne? Je to opravdu nádherné místo. Když přijdu blíž, s potěšením shledám, že náš srub pořád ještě stojí a venku u ohniště spatřím sedět jakousi postavičku v klobouku. Sakra, vždyť ten klobouk přece odněkud znám. Jakmile přijdu blíž, už je to jasné.

“Bene!” vykřiknu nadšeně “Seš to fakt ty? To snad není možný!” V tu chvíli mnou rázem projede takový záchvěv radosti, jako už dlouho ne. Proč já ho vlastně tehdy nevyhledal, když mi Pomněnka utekla? S ním by bylo všechno mnohem jednodušší, je to přece můj nejlepší kamarád. Jenže já se místo toho raději hrabal v sebelítosti a nechtěl nikoho vidět. Asi to bylo i z hrdosti, protože on s námi přece přestal jezdit a já to bral jako konec našeho kamarádství. Byla to chyba, ale na tom už teď vůbec nezáleží, protože postava u ohně se ohlédne a chvilku na mě civí jako na zjevení

"Jsi tu sám?" ptám se.

"Oni tu byli s tebou?"

“Po dlouhý době mě zase vytáhli na vandr. Je to skvělý. Vůbec se za tu dobu nezměnili. Stejně jako ty” Zatím se mi přece jen nechce mluvit o sobě. Snad později. Ale Ben se naštěstí dál neptá. Mezitím, co mi nadšeně sděluje novinky o svém psovi, který s námi svého času také občas jezdil, vyjde ze srubu dívka. Ta chůze a krásné dlouhé havraní vlasy… Počkat! To přece není možný! Tohle přece musí být sen! Chvíli na ní zírám jako na nadpřirozenou bytost. “Ahoj” špitne a upře na mě ty svoje hluboké a krásně modré pomněnkové oči. Je pořád stejná, jen ty vlasy má o něco delší, než když jsem ji viděl naposledy. A zkrásněla. Ani si neuvědomuju, že teď stojím proti ní a lžíce mi vypadla z ruky přímo do ohně.

"Jo, je to pravda” dodávám pevně

"Já vím"

“Jasně, ahoj” loučí se Ben a pomalu se šourá zpátky. Já pokračuju dál a když se pár kilometrů odtamtud konečně můžu pořádně nadechnout, najednou ho spatřím. Kříží mi cestu přede mnou a je to určitě on, protože jsem u žádného jiného šneka neviděl stejnou čáru na boudičce. Jak já ti závidím, kamaráde, jak bych teď chtěl bejt na tvým místě. Žádný starosti, nikoho druhýho v životě nepotřebuješ, lezeš si , kam chceš a když na to přijde, můžeš mít i dokonce sám šneččata. Náhle už vím, kam jdu. Na vlak. Těším se na Honzíka. Jasně, ty máš svůj novej svět, Pomněnko. Ale já mám zase něco, co ty nemáš. Nevíš, jaký to je, když přijdeš domů a takovej malej cvrček se ti pověsí na nohu a už tě celej večer nepustí, nevíš, jak chutná taková upatlaná dětská pusa. Já ho nikdy neopustím jako ty, slibuju si. Až bude trochu větší, vezmu ho s sebou na vandr. A všechno mu ukážu. Stromy, lesy, louky, skály, všechny cesty, ptáky, srnky, náš srub …

 Vtom mě vytrhne ze snění docela zřetelné křupnutí pod mojí botou. K té botě vede jasně zřetelná slizká cestička.