č.1 – 13.10.2003

Co chci

Jedno skromné přání mám,

chci vidět tvou milou tvář.

Protože, když se na mě usměješ,

srdce mi láskou zahřeješ.

Chci vidět tvoje krásné modré oči,

neboť hned, jak je spatřím,

svět se se mnou začne točit……

pro tento okamžik klidně i ze skály skočím.

Alespoň vidíš, jak ráda tě mám.

Chci zase cítit tvé polibky na mých rtech,

chci, aby naše fotky byly na všech zdech.

Chci, aby se smích nikdy nevytratil z našich tváří,

a aby nám měsíc při večerních toulkách jasně zářil.

Chci, aby tato báseň nebyla pouhým snem,

chci aby se to stalo všedním dnem.

Chci tě mít vedle sebe a držet tvoje ruce v mojí dlani.

Vždyť se má zkusit všechno,

dokud jsme ještě mladí!

č.2 – 18.10.2003

Přání

Byl’s mi věrný,

a za to já ti vděčná jsem a budu,

avšak já byla naivní

a myslela si, že nám to vydrží po delší dobu.

Představovala jsem si,

jak spolu jdeme sálem plným lidí,

jak budeme svoji

a nic už nás nerozdělí.

To všechno byly jen představy

a já teď smutná jsem,

protože jsem ztratila toho,

koho milovala jsem.

Na opravu mých chyb už není čas,

ale já věřím, že se dáme dohromady zas.

Že prožijeme to, co nás šťastnými dělalo,

a vysmějeme se tomu, co kdysi bývalo.

č. 3

Nemoc

Vzpomínáš si na to, když si horečky měl,

a já za tebou chodila každý den?,

jak se vždy objevil úsměv na tvé tváři,

když jsem svou hlavu položila vedle tvé,

která ležela na polštáři.

Bylo ti moc špatně, až bledý jsi byl,

ale můj příchod vždy tvé tělo oživil.

V tu chvíli by si šel i na horskou dráhu,

ale nemohl si kvůli svému zdravotnímu stavu.

Potom tě nemoc opustila a navštívila mě,

a náhle, vše bylo úplně opačně.

Ty jsi mě navštěvoval každý den

a s láskou poslouchal každý můj sen.

Když jsme oba byli zdraví,

vyšli jsme do parku,

kde jsme věděli, že budeme sami.

Sedli jsme si na lavičku

a líbali se pomaličku.

Ovšem něžně a s láskou

jako dva herci před filmovou páskou.

č.4 – 20.10.2003

Život je krátký

Když si byl malý,

byl’s tak roztomilý!

To já, když byla malá,

byla jsem vzteklá a ubrečená.

Teď už jsme oba velcí

a dobře víme,

že našemu osudu neporučíme,

a že život a jeho situace máme předepsané do posledního řádku.

A protože náš osud neznáme,

musíme být spolu co nejdéle,

dokud tu ještě žijeme.

Kdo ví, jak dlouho tu budeme!?

Až budeme vědět, že umíráme,

bude už pozdě vše dohánět a litovat toho,

co prožít jsme chtěli a neuskutečnili,

kvůli naší nesmělosti a obavám.

Proto s chutí do každého dne,

který nám osud na světě umožní žít.

Vždyť život je krátký a kdo ví,

kdy nám srdce službu vypoví.

č.5 – 21.10.2003

Jak to bylo

Když si chodil s Katkou,

byli jste šťastný pár…

Pak jsem se ale objevila já,

a náhle se vše změnilo

a něčí srdce to nejspíše hluboce ranilo.

Já ale nevěděla, že jsi zadaný,

kdybych to věděla, byl bys mi ukradený!

V lásku na první pohled jsem nevěřila,

až do té doby, něž jsem tě spatřila.

Zjevil ses mi náhodou

a já byla tebou okouzlena.

Jsi mladší, ale komu to vadí,

vždyť to bylo náhlé okouzlení.

Potom se ale stalo něco,

co bych nečekala.

Ty si se s ní rozešel,

kvůli mně!

Ale já to netušila,

a hloupá a slepá byla.

Snad ti na mě ještě záleží,

proč já se bavím s lidmi,

co mi štěstí od těla odrážejí?!

Asi jsem toho prozradila moc,

a tebe se to dotklo.

Věř ale, že to náhoda byla,

já jsem prostě netušila,

že vyjdeš s Honzou z protějšího domu

a otázka padne na tebe!

Zapomněl si na to,…..snad!

I když na, co se stalo,

se jen tak nezapomíná.

Třeba se jen tak tváříš,

co já vím?

Byli jsme spolu venku,

ještě před koncem školního roku.

Byl to krásný den

a svátek slavil Honza.

Pak už se rozdávalo vysvědčení

a já tě ten den neviděla.

Snad to byla chyba,

které jsem litovala,

snad štěstí,

které jsem v tu chvíli měla.

Byly prázdniny a párkrát jsme si napsali,

avšak víc jak dva měsíce jsme se neviděli.

Zanedlouho bylo září a školní rok začal,

a já toužila po našem setkání.

Když mě štěstí v říjnu navštívilo

byla jsem v tu chvíli snad nejšťastnějším člověkem na světě!

Strach jsem měla, to přiznávám,

ale zbytečné to bylo,

protože ty si mi dokázal dodat dosti odvahy

a postavit znovu na nohy.

Na to odpoledne snad nikdy nezapomenu,

byl’s tak milý, vtipný a pozorný,

a já teď uznávám,

že máš v jedné věci naprostou pravdu.

Je z tebe pravý gentleman a vím,

že mi nikdy nohy nepodrazíš,

protože jak říkáš,

a to je to v čem s tebou souhlasím:

Dobrý kamarád se někdy hodí víc,

než kluk, se kterým se rozejdeš,

a po kterém ti zůstane jen zlomené srdce

a oči pro pláč.

č.6 – 22.10.2003, při hodině dopravního zeměpisu asi kolem 13:45

Mé trápení

Teď je vyučování,

a já v lavici sedím.

Avšak myšlenkami jsem jinde…

Jsem tam,kde bych být neměla.

Měla bych pozorně poslouchat výklad kantora,

ale to nejde.

Koukám do nebe

a myslím na tebe.

Co asi teď děláš?

Snad mi nezahybáš?

Kéž by zase další schůzka byla,

ale víš, nerada bych tě nutila.

Pouze toužím po našem setkání,

abych zapomněla na své trápení.

Snad se zas brzy střetnou naše pohledy

a sblíží naše city.

A já budu moci spát klidně,

jako kdysi před 10-ti lety.

Žít v nejistotě už mě nebaví,

chci slyšet pravdu,

i když po ní třeba srdce zabolí.

Já tě snažně prosím.

Doslov:

Snad tato báseň vyjádřila dosti trápení,

kterým tě usvědčím.

Sundej mi tedy z očí růžové brýle

a nasaď nové, takové,

které nelžou a ukazují svět takovým,

jakým je.

č.7 – 26.10.2003, 10:57

Kdybys věděl

Kdybys věděl,

jak mi srdce poskočí radostí,

když se zpráva na mobilu ozve

a já zjistím,

že je od tebe.

Kdybys věděl,

jak v tu chvíli šťastná jsem,

ale bohužel nevidím,

jak se tváříš.

Kdybys věděl,

jak si mi sympatický,

možná by ses choval jinak…

Ba ne,

ty se ke mně chováš hezky…

Alespoň to tak cítím,

avšak nevím,

jaké máš úmysly

a představy…

Kdybys věděl,

jak ráda tě mám,

určitě bys mě tolik netrápil.

Pochop, že ti chci říci:

„MILUJI TĚ“,

ale nevím jak…

Kdybys věděl…….

č.8 – vznikla asi ve 22:00, avšak poslední odstavec dokončen 27.10.2003 v 11:45

Domněnka

Když sedím ve vaně

a voda zbavuje mě špíny na mém těle,

Tisíc myšlenek mi hlavou běží,

avšak rozluštit je dokáži jen stěží.

Většinou myslím na tebe,

ale spíše na nás dva.

Jak to s námi bude?

Já vím, kamarádi budem’..

Ale proč mi to neřekneš?

Jestli pak i ty o nás přemýšlíš,

když nemáš co dělat?

Jestli si na mě ještě vůbec někdy vzpomeneš…

víš, přijde mi, že už mě ani trochu nemiluješ.

Třeba to jsou pouze moje domněnky,

ale pokud vyjadřují lež,

proč mi neřekneš pravdu?

Jak plavu v omylu, to se ti líbí?

Prosím, pověz, co cítíš,

já už jsem připravená na vše...