Zítra pokračujeme

Ležím na nemocničním pokoji

dva voskové souputníky po pravici

jeden umírá na nedostatek naděje

druhý na ztrátu iluzí

saniťák s pojízdným lůžkem

(v houbovité tváři ruměnec opilosti)

odváží jednoho po druhém

nakonec na stejné lůžko

nakládá i mne

veze studenou chodbou

klesáme výtahem do inferna

projíždíme chodbou plnou rour a zatuchliny

přitočí se k nám trio vycpanin

zelené pláště odevzdaně visí

na stařeckých skeletech

jeden z nich mi říká:

„jsem váš anesteziolog…“

a usmívá se zkaženými zuby

„uvedu vás v zapomnění…“

dýchá na mne smrdutým dechem hniloby

…tak upadám do polospánku

přivazují mne ke stolu

rouškou na očích vidím jen kalnou zeleň

konzilium se radí a cvaká umělými chrupy

kolem je cítit kyselý pot a plesnivina…

otevírají mé tělo jako krabici od bot

slyším praskání lámajících se žeber

cítím jejich zkažený dech

„...má tak velké srdce nevejde se do dlaně“

cítím ledový dotek stařeckých rukou

„…a játra mají podivnou barvu…“

něco se jim zdá dlouhé

jiné zase zbytečné

tak krátí a vytrhávají mé vnitřnosti

až sípavý hlas zavelí:

„…tak ho zavřete“

„…stačí ho přelepit páskou“

ta bezmoc je strašná

popruhy se mi zařezávají do mozku

zítra pokračujeme…

a tak je to vždy…

vždy se najde někdo ochotný

kdo vám chce pomáhat

předělávat vás k vašemu prospěchu

…a v duchu jeho představ

zítra pokračujeme…