Písmák Vajíčkáři
Sedí naproti a tváří se jakoby vystoupil z obrazu, vjeho úsměvu je cosi uklidňujícího, a zároveň smutnýho… Očekává snad deja vu zminulosti. Cestuje daleko, ale proč nemá žádný zavazadlo. Aspoň batoh na zádech sminerálkou a kuřecí bagetou. Kolejnice duní, a při celý týhle šílený symfonii nasliněným prstem stírá skvrnu zokýnka.
Ještě než usnete
Starci nastupují do tramvají, vošoupaných oblecích, ze šatníků plných molů, svým zahořklým pohledem zvedají školačky ze sedaček:
„Mám nohy oteklý, jako konve, jako ty co mi zalívaj záhony kytek a zeleniny. Nohy svázaný křečovýma žílama“
Čekají, oči mluví více než úzký rty sepnutý suchým zipem, pevně vjeden proužek.
Kam asi jedou. Na jaký zastávce vystoupí.
Slovník, 3756. vydání (Lexikální)
Tužka v ruce,inkoust v hrotu,vyškrtává nepotřebnou slotu. Nový slovník,převelestručný,litery hmyzí,hubí je, cizá, cizé,…. jsme si cizí. Škrtni možná,potom, zkrátka,vlastně, přeci,snad, nevím,každopádně,akorát, neustále,uvidíš co se stane,až zbude jen ano a ne …a nic mezitím.
Rozsypané tečky (Interpunkční)
Vyklepu tečky z pytlíku,odcvrnkám do mělkýho dolíku,okradu všechny věty,a zahrnu je makovými květy. Tečka je vada na kráse,jediná interpunkce nezachová se,piha na tváři, bod v nekonečnu,kterým povedeš němou tečnu. Odloupnu tečku z konců vět,slova slijou se v nehoráznou změť,jinotaje ve své ješitnostivnášejí sem drobné nepřesnosti. Neutron na cestě do jádra,aby se převlékl do kvádra,mastná skvrna od polívky,pusa na tvář od naivky.
cabernetový sonet
múzo, hraj mi, hraj,to svý tango nehezký,ať mám pocit nebeský,na tváři úsměv chlapeckýmúzo, vyhrávej,chci tě vidět tančit beztvých šatů ještě dnes,zdupat svěží mezvyřvávej ty svý šansony,padám mezi židle barový,ve tvý vlasy medový,přitul se modroočko, ruce máš ledovýmúzo hrej až do rána,dokud se pod nohama,neobjeví stíny dlouhé,přikovaný jak železný koulemúzo, hrej mi do ucha tiše,vše podpálí vonná svíčka,zneklidní jak slovní hříčka,zakrátko tak jako tak rudej cabernet zatlačí mi víčka….
strašák
doprostřed komůrky postavím strašáka,
ukradl jsem ho z kukuřičnýho pole,
má otrhané hadry, sláma mu trčí z klobouku,
děravej kabát a bez kravaty košile.
noční procházka po záhybech pěknýho těla
budu ti šeptat do uší, ty svý bláboly,
jak ti dnes šatičky sluší.
nosem pročesám kadeře,
lehneme si vedle sebe a spočítáme si vlasy.
matko
sedí u okna a počítá sádrové trpaslíky,
ta paní, která mě kdysi porodila,
dívá se smutně skrz sklo,
stejně jako do mých očí. (uhýbavě)
hodina duchů a sentimentální nálady
vložím si pušku do úst a střelím,
všechny mé myšlenky rozlítnou se po pokoji,
nejvzácnější vzpomínky dopadnou na kelim,
ošoupaný leží tu po sexuálním výboji.
svatební polokošile (poněkud potrhaná)
musí to bejt láska jako trám,oddávat se erotickým hráma pak přijde svatba jako řemen,černá a bílá myška = delirium tremens.
v kavárně poblíž ztrát
vkavárně poblíž ztrát,dostal jsem včera menší zkrat,ten vyřadil mě trošku zprovozu,usnul jsem na chvíli u svýho pařezu,když jsem se probudil ze spánku,složil jsem tuto říkanku,unaven šeptám ji do ticha,snad ztoho netřeskne záludná pleticha,netřeskne, netřeskne,ať už se rozbřeskne,na ranní kávu smlékem zmléčné dráhytěším se, pak půjdu tě obejmout záhy,dám si radši ranní čaj,musím proň přes celý kraj,zmatený bez buzoly,snažím se uspinkat divoké bůvoly,nějak mi to nejde,snad múzou ten strach přejde,zmatený bez kompasu,lítám nahý do půl pasu,snad hamlet mi přijde naproti,snad otráveným kordem mé šílenství zkrotí,kordem to bolí jak sviň,jistější bude blín,zkrocen a otráven bydlím tu vpřízemí,už věci neztrácím, ruce mi kamení
světlonoš
těším se na den, kdy přestane pršet,snad přijde cizince a přinese světlo,roztrhá mraky a vyžene hady. těším se na den, kdy město, ve kterém žijistihne potopa a utopí všechny lháře. sním o vlastním údolí kopretin,ranní mlze a něžnejch pohlazeních. zmateně nořím se do zdi, která mě obklopuje,snažím se opravit svůj nervový systém plný chyb,můj hrdina porna zroku 1978 už dávno zmizel bůhví kam,šeptal jsem mu : tvá krev – můj opiát,ale v té mojí krvi byly nejspíš jen zbytky jedu,těším se na den, až se mi tu zeď podaří přelézt,jistě tam čeká cizinec a vruce drží svíci.
astrologická hádanka
kobloze přistavím žebřík až do nebea pak ji natřu černí plnou sametu,vyhodím kní hrstku písku, jednu i za tebe,a vsítu uvíznou jen největší kusy démantů
a nad těmito hvězdami novotou vonícíastrologové lámou si hlavy v úžasu,proto postavím obelisk a vjeho blízkostiuctívám jejich nedobytnost a blyštivou krásu
karikaturista oswald tschirtner má dneska dobrou náladu
dneska si chci malovat,pro radost barevnejma pastelkama,pokreslím stohy čtvrteka plno jich vystavím do okna v přízemí
nakreslím všem velký nosy,křivý nohy, malý prsty,mongoloidní oči, vypadaný zuby,modrý slunce, růžový slony,zahradu rajskejch pokušení,venuši v škebli, kýbl nudy,evu s fíkem na temeni,adama s pérem, lincolna s kvérem
. chci si jen malovat celej den
rozbiju hodinky a vypnu čas,dálkovym ovladačem na baterky,vytáhnu cigárko ze zánovní tabatěrky,pustim si gramofon a uslyšim edithin hlas
bezvěrec
vco a koho věřim. ptám se dnes a denně sám sebe
nechci, aby to byl bůh ani superhvězda jesuse krista,
mohamed si užívá, rozbitejch ksichtů přibejvá, zneuctívam posvátný místa,
jasná obloha, nejistá útočiště ptáků i hvězd, ta modrá, to je to slavný nebe.
šifry a znamení
míváš ty nejsladší obrysy, když do kůže všíváš si perly ty nejtajnější nejpodivnější tužby dřímají v dužině těl, škrábou a svědí a pálí u srdce,ve vírech vlasů a zmatenejch slov vypadávající z matic chemickýho vzorce rajskýho plynu,a to se teprv stmívá, zdá se, že prší, že voda strhla tenhle pokoj až na okraj světa. vyklepej sny ze svých vlasů, imaginární vločky snáší se k zemi, a mezi nimi tvý sprostý sny, chytám je do úst mezi chodidly, miluju tvý stehna, miluju vůni tvýho potu, kterej lížu z tvýho ohanbí, dnes maj v oddělení radosti slevy, něco pěknýho si kup. na první schůzce naslepo jsem si nestačil všimnout, že jsi střihoruká panenka, jako postava z 3D hry, olížu ti rány od nožů a žiletek, jen nechci slyšet výsměch, ten smích, když se svlíkám z falešný kůže, jen abych se převlékl do jiný, ten surovej smích, kterej stíná vášeň, jen protože svou vlastní kůži nemám… jako tichá podzimní noc plazíš se šepotem, dech slábne, svaž svý ruce s mýma, hlas, to je radiace, potřeba slov mě udržuje naživu, artistky lámou si při úplňku vaz, zůstaň dnes v noci doma, prosím pot a slzy chutnají dneska jinak, jako hořkosladké víno, tvůj sykot roztaví ledovce zašeptej miluju tě, a je mi to jedno, vím, že to způsobí povodně. valící se voda zpomalí, zaplaví nás jako med, uvězní v sobě dva komáry v jantarovym šperku, v kleci pro slzy, v kleci pro lásku.
sázka
sázel jsem se jednou s čertem o svou holou duši,
že ten kozel prohraje, nemohl on tušit
měl jsem vypít flašku absinta, celou na ex
řekl: jestli tohle přežiješ, budeš můj rex
satanista v kuchyni
satanáš zjevil se mi vkuchyni
stojí u sporáku
a ohřívá si kopýtka,
ta ďábelská sekta je de facto všude
óda na střílející ženu
do města přijel cirkus,
kejklíři kejklí, plivají oheň,
šapitó tyčící se do oblak,
paničky vkočárech zvědavy estrády,
ukolébavka
drobečku lehni si ke mně
pomazlím se stvými vlasy
nasávám ten odér heřmánku
pomalu usínej…