Niterná
Nemám vkapse nic než díru
Dlaně prázdné
Vočích prach
Jsem niterná a neznám žádnou škvíru
Listopadová
nejsem svá,nikdy nebudu ani tvá- možná jen slzou v oku podívat se na svět- někdy pomůže. kuličky ze skla rozházet po světě jako kapky naděje a bolu víru svojí si nosit u srdce vědět, že nepatří nikomu- jen mě slunce podzimu mě pálí na nose slzy stékají k mým rtům jestlipak štěstí mé někdy najde se -kdo jen to ví. a co jestli jen náhodou najdu čtyřlístek. pak už je po všem.
Vyznání
Vůně noční ulice si chci odnést
Schovám je
Do papírové krabice
Kde všechny naše dny jsou
cennosti
Když jsem tě poprvé spatřil, seděla jsi schoulená na židli vjednom pražském baru, měla jsi rozpitou rtěnku a tvé oči dávaly světu najevo, že jsi velmi smutná a opilá. Měla jsi zacuchané vlasy vlaciné gumičce, která se ani trochu nehodila kšatům, které jsi si ten večer oblékla. Seděla jsi tam a dívala ses před sebe tím nepřítomným pohledem, mnula sis dlaně, aby ses zahřála a rty jsi mumlala jakousi větu pořád dokola. Byl na tebe žalostný pohled, drahá.
maturirní fraška
spadla mi tužka a odkutálela se
kamsi do dáli,
ale určitě ne k vědomostem
pruh látky na zápěstí
a déšť přikryl ruce
jednou jsem šla ulicí
a potkala v ní Tebe
a Tys měla oči od sazí
a nad Tebou bouřilo nebe
o petrovi
Byl tak roztomilý, když ve své výšce metr sedmdesát stál vedle mě a zjeho rtů putoval cigaretový kouř vstříc chladnému vzduchu. Byli jsme spolu na lavičce vparku, stáli tam a nechali tmu, aby nás oba pohltila. Vnímala jsem jen tlukot jeho srdce, jeho přítomnost, svět kolem se změnil jen ve šmouhu smyslů. Naše těla, duše, splynula vjedno.
kráva bez ucha
……. prolog……….
Sedí nebo spíš leží na měkké lenošce, zuté boty, ve vzduchu visí kyselý odér ponožek, které má na nohách, a vypráví mi o sobě. Jsou to rozvleklé příhody, jaké slýchávám už hodně dlouho nejen od osoby,která před hodinou uvolnila svoje namožené svalstvo, když žuchla na koženou pohovku ve věčně šerém pokoji.
padal sníh
Padal sníh. Tak něžně a pomalu, že jí skoro připomínal cukr, který se podobně lehce snášel na oříškovou bábovku od babičky. Ukousla si zčokoládové tabulky, co se jí nepříjemně lepila krukavici a přimhouřila oči, zaslepené sněhovými vločkami. Šla potichu, ani neslyšela své vlastní kroky, dýchala přerývaně a najednou byla nahoře.
QUO VADIS
QUO VADIS
Bude to příběh o lásce, jakou nepoznal svět a která zasáhne srdce člověka jen jednou za život.
Bude to příběh o nenávisti, která hýbe žlučí a také příběh o toleranci, jakou musí mít vduši každý znás.
Bude to příběh o životě….
řekni mi, co vidíš
…řekni mi, co vidíš…
šla takovou malinkou úzkou cestičkou, neohlížela se a doufala, že až někam dojde, tráva tam bude zelenější, stromy košatější, slunce bude příjemně hřát a nebude palčivě pálit. Šla, co noha nohu mine, dívajíc se na obzor, jež se tupě ztrácel vmlhavém oparu. Tu kámen, tu zbytek trsu seschlé trávy, šla sama a dumala nad minulostí…
Vstávej, řekl jí , a prudce zacloumal jejím nahým tělem, skrytým pod květovanou peřinou. Chvěla se, zima se po ní rozlila jako šálek plný hustého mléka na perský koberec a zdálo se, jako by se už nikdy nesměla přestat třást.