Písmák všelicos
pod poklonou hvězd, co třpytily se podvečerem, na zem dopadal déšť, zlatý a zářil, jako diamanty pršící do dlaní, slzy stříbrných kapek, co rozrývaly tvář, jen chvílemi daly odpočinout. svět se třepotal jako motýlí křídla, pod plamenem dechu a jizev draků, co ukryl čas( co nestačila smýt věčnost) bilo srdce, jen na okamžik ohraničený zrozením a umíráním. a svět, co měl tu třpytivou zář, barvenou šarlatem, určený jen pro mě, se rozléval do žil, jak heroin, bral dech a končil v mracích, ukrytý pod závojem páry, andělé trhali křídla sobě navzájem, o snech ztracených v proudu nechal jsem si zdát, jak pouští mi žilou a oblaka plynou přímo mě do tváře. pád ze skalnatých výšin a let bez křídel, zranění, srdce co krvácí, ale přesto se v něm dá najít ještě stopa naděje.
dotek
tvoje oči, ty sladké hnědé oříšky, třesně balené v čokoládě, sladké a rozplývající se na jazyku, jako tvoje rty, rozplývajíc se v šerém podvečeru, tvá kůže, hebká a sametová, vonící po dešti a jahodách, lesk ve tvých očích, ten plamínek, co se v tobě rozlévá když se mě dotýkáš, tvoje sténání, kryté hudbou, co plní pokoj, stejně jako vůně milování. a hnědé oči, vpívající se do mých, když se držíš prostěradel, chytáš je a převracíš naruby, stejně jako můj život, stejně jako moje sny, které mají konkrétní tvar, konkrétní podobu, jsou skutečné,poletech neskutečného hledání. a svět, který se nestal ze dne na den lepším, růžovějším, ale vnitřní pocit, který dáváš, síla, kterou tím získávám. tvoje tváře, horké vzrušením, láskou, něhou, kouzlo a porozumění, svět mimo svět, svět vně a uvnitř světa, který jsi mi dala, který jsi mi ukázala, který si mi věnovala.
3000 slov o naší republice
kráčíme údolím, vracíme se po stopách
co dávno smyl déšť
čas, dech se krátí
a všichni ti svatí
my world keep burning
zapalte ohně, ať můj svět hoří
postavte hráze, voda jezboří
zapalte svíce, venku je prázdno
plameny skomíraj, je to tak dávno
moje svítání
tak svítej, svítání
vytepeš do peřin příchuť umírání
nádheru, temný stín
vysekáš do nebe
šeptej
blouzním, a v horečkáchtíha na rtech nejde smýtv duši kapky olejekdyž maluješ plátno, padají na zemchytají se na duši, když kreslíš nás dvašeptej. já neprozradímnikomu nic z toho, co říkáš, když sníš.
jezdci
jezdci mizí tmounad hlavou svit měsíce, z dlaní jim teče krevoči jsou podlité, a je z nich cítit děspřed čím utíkáš. na chvíli zastav sekůň už dál nemůže,jsou to ty roky zpětpřed čím utíkaš. jezdcům mizí z tváře časrty mají rozbitémodré oči protínají tmukůň už dál nemůžesrdce jen zrychlujenemůžu zastavitmusím dál. přísahámnoc chladne na tělech co posypal déšťještě jen malý krok, jen malý, pokud chcešjezdci dál ujíždíjeden bez druhéhoco na tom záleží.
S.M.R.T
kousek od dveří se prolínají stíny
za dveřmi svět, v pokojíku už jen tma
tma pálí, a já ji nechávám skanout
smíšenou s voskem na oholený peršan
ten den
ten den, kdy zaklapneš dveře
mi z horních futer spadnou kousky pavučin
co jsem zapomněl vymést( ne, kecám, schovával jsem si je na zvláštní příležitosti)
budou posypané stříbrným prachem pudřenek
sníh???
jehličí a listy padající ze stromů
pokrývka studená,chladí jako led
svět, co neměl jméno, dal jsem mu ho
ale nemůžu ho vrátit zpět
šeptej.... jen pro tu chvíli, i když to bolí
budeš mi chvíli šeptat tisíc lží
abych v nich našel zrnko pravdy
a pak odejdeš a necháš.
. (nedokážu to popsat. ).
flying away
tak kroužíš kolem nebe a cítíš, jak krev tvoje pulsuje v žilách co sní
tak různě se pohroužíš do hlubin tajemna nevidíš, snad neslyšíš
pod tajemnou rouškou těch nádherných snů se prostírá bolestný ráj
nad ránem jsi sklopila
křídla labutí
ty kapky, co padají po skle mi strašně připomínají tvoje slzy
ty růže,kterým již dávno opadaly okvětní lístky, mi strašně připomínají tvoje rty
ty modrá oblaka, co padají po obloze mi milionkrát vracejí tvé oči
ty chvíle.
Z mléčné dráhy
Noc dlouhou, jež znal blízce,proklel a svou věčnou vůni hvězdám krutým vzal
na strání jež hořela, oděl se do těla přízraků, jež varoval
před touhou těch smtelných, jež bázně neznali, v jejichž krvi koluje temný žal
a toužil jim uniknout
Bez názvu
Máš zlatavé oči když náš soumrak končí, jsi vítr, co svál růž z mých rtů
jsi jak obloha bíla, co nikdy nechyběla, v obrazech mých plytkých snů
jak sobota ranní co duši mou chrání od žalu těch děsivých dnů
jsi trní mých dlaní
Bez názvu
žárskrýval se v korunách,
palčivě odmítal
lásku mou, bolest a strach
svou maskou tak bezelstnou