Písmák petřín
petřín je občas středem vesmírubabylónskou věží nahoře s rozhlednouodkud jde prohlížet všechno toúžasné neporozumněnípetřín je občas středem vesmíruostrůvek potažený měkoučkou plísnísvětla z měsíce, zvědavejch lamp a hvězd co se se mnou vozej na kolotočipetřín je občas středem vesmíruže jo, papoušku. schovej hlavu pod křídlochystám se ukrást tvou noční vanilkupár polibků a pár dřevěnejch vteřin.
toaleta
Čisťoučké ticho na dámských záchodcích ve druhém patře bylo už od rozednění ukolébáváno do lenosti pomalým světlem, prosakujícím přes mléčné sklo v okně. Elegantní kovová těla vodovodních kohoutků mlčky trčela do prostoru jako pravěké nestvůry, zatuhlé uprostřed křečovitého výkřiku a za ta léta nehybnosti postupně zerodované na pouhý náznak bývalého tvaru. Nevinný okrouhlý porcelán pomalu rozkvétal, jak už to tak na jaře chodí.
Z ničeho nic byla ospalá ranní harmonie narušena prudkým rozražením dveří, až se porcelán polekaně ohlédl.
resuscitated
kyselej déšť rozežíral střechya leštil asfalt na zrcátkav lhostejnym světle jedný lampyzmáčený vlasy, mokrá látkaplechová romantika.
letní a noční a...
chtěla sem napsat něco veselýhouž jenom protože je létoprotože pod stromamaje dneska po deštitakový zvláštní tichoprotože když něco skončíněco novýho prej začíná. ne. a hlavně kvůli toběprotože svět mi teď připadájako rozestlaná deka(jenom se stulit a usnout)protože sem cestovatels mapou bíloujak vylízanej talíř(znáš snad něco lepšího. )protože se můžu smát na lidia naivně si přitom řikatže nikdo z nich(kromě nás dvou)netuší jaký to je.
co všechno vidim když se koukam na město který miluju i když se to možná na první pohled nezdá
tma vyhřezlá z gotickejch sklepů smíchaná s elektřinou, neonem a zahnívající vodou z řeky milion a jeden příběh - zcuchaný jak vlasy po hodně dlouhý noci (noc je pořád, jen občas převlečená) v betonu stopy lidí a psů a koček co už tu třeba dávno nejsou inverzní rituál velkoměsta slova a hudba a smích a křik a ticho hnisající pod omítkou stěn jak tříska zarytá pod kůži domy co žijou z vypůjčenejch duší tiše se smějou a mrkaj oknama a občas brečej muškáty mý město a muj život v něm vrostlej jak podhoubí muchomůrek koncentrovaná dekadence zezdola pekelný nebe zezhora nebeský peklo a krev se mění zpátky na víno.
co si přeju ve dvě ráno
chci tě srolovat jak koberecten káčinze třetího patrachci chytit chmýřído rukou upatlanejchod marmeládychci zpívat v kabrioletuže nejlíp se na světkouká skrz kouřjenže nejsem edith piaf ale patologpadlejch andělů.
břevnovský osvícení
Slunce, tak měkce oranžovéaž schovalo se ve vatě a vzlétloproměnilo se pomalu ve. Tmu, tak plnou vyřčeného beze slovve kterém praskají obručea cinkají o kamení. Jonathan Livingston se usmíváa sedá si vedle nás do trávy, kde. Kasiopea si češe vlasy a.
dialog
první
L: život je mýtus, a baroko je sen námořníka. skoro předčasně zemřelá mrtvola
L: moment, sedm.
L: no kdyby sedm
detektivka...?
Kanálem se valila kalná voda, pěnila se a šplouchala o stěny. Stékala od stropu. Šedivý potkan se přestal mýt, zvedl se na zadních tlapkách a podíval se vzhůru. Venku už zase prší.
zasklená včela
“Neexistuje věc, která by nebyla jako ztracená mezi neúnavnými zrcadly. Nic se nemůže přihodit jen jednou. ”
Jorge Luis Borges
Kapička rtuti se rozpíná v křehoučkém skle teploměru. Mizí a zase se objevuje.
zasklený stmívání
krajina bezbarvá večerem
sklopila hlavu, zmenšuje, usíná
čtverečky tekoucího karamelu
naproti svítí. absence ticha.
jarní
a pátej knoflík u košilechce dokreslit pusunaivka jedennadechni se a skočtři proužky vpravoa květy na hrušnizapíchnutý jak špendlíky do nástěnky s rozvrhem na život. nejdem to zatáhnout.
cesta tam a...
Jen povol uzdu svejm ochočenejm sviním,neběžej sice do ráje (ach jaká ironie)a ani do pekla (to bys po nich chtěl trochu moc a neřikej že ne). Snad někam mezi,o patro vejš nebo níž,na hranu šílenství,kde končí všechna srandaa začíná život (nebo sračky, řiká se tomu různě). A vsadim se o co chcešže nesebereš odvahu podívat se přes okraj,protože neznam nic horšíhonež celej životmlčet.
je suis...
Je suis l’écharpe au coin de la chambreje suis le thé dans l’obscurité totaleje suis la lettre d’amour sans le timbreje suis le néant, qui peut être fatal.
...
Chycená v síti neživotnejch světů,v blouznivý slepotě a v rannim sněnídoběhnu vždycky jen na třetí metu. Tu čtvrtou nevidim, nebo tam vůbec není. Naskočit do vlaku a netušit kam jede. Tak to je, vážení, podle mého gusta.
půlnoční monolog
Utíkám podél kruhové betonové zdi a vté tmě je lež, co stojí za mnou, ještě mnohem šedivější a její smích, ostrý jak obětní nůž, se chladně odráží ozvěnou, protože slzy už zaschly a zbyl jenom zástup solných sloupů, které mě mlčky pozorují svýma opálovýma očima, když vstupuju lidem do myšlenek (to by se dělat nemělo, zvlášť kvůli té studni), jenže to trojité zapískání mě polekalo, až jsem sebou trhla, a ještě trochu zmatená (cestování rychlostí světla je nepříjemné zvláště kvůli časovému posunu vůči vlastnímu tělu) si sedám na zem shlavou mezi koleny (proč je tak těžké dotknout se bezhvězdné oblohy nahoře. ) a křičím tak dlouho, až se svět obrátí naruby – najednou všechno, na co se podívám, se stává mnou, místo toho, abych se já stávala jím, sjedinou výjimkou toho sklíčka zlustru – když jsem se skrz něj podívala, ten znásobený obraz se slil do jednoho, a tak stojím sama naproti sobě a vím, že jedna znás musí tuhle noc umřít, i přesto, že vzrcadle se neodrážíme ani jedna, a to všechno jenom kvůli tomu, že pořád ještě nemůžu usnout. Tečka.