Písmák Agnes...
Na tvářích lpí bláto a za očima kal do strhaných rysů estet soumrak vmaloval
v potrhaných šatech ploužívá se tmou v očích smrt a srdci chlad s nebem nad sebou.
Hovadina 1
Místo očná bulvy. dám si tří barevnou kuličku. černou a černou a černou. klavírem zazpívám.
Miluji déšť...
Za soumraku,vítám mračna vzivám bouři za obzorem příslib chladu suché tkáni ledový valčík s netvorem a na přání boha vyprahlosti odkládám šaty a točím se v kole nekonečno je mi málo otloukám se o zdi jsoucna vnímám zvětšující se rozparek na levém lýtku a všechno se zmenšuje vystupuju ze sebe sama a jsem větší než kdy dřív nikdy nezakončený koloběh růstu dokud nezaprší vzpínám se k nebesům a halím se do oblohy Jsem bůh Prší chladné průzračno do mě vstupuje a chladí moji pýchu Jsem malý mokrý a vše je tak obrovské krčím se v koutku všeho a tma je svět roním potoky krve a strom života mi vykvétá před očima.
Skleněná pohádka...
po kolena všedém sněhu
kocháme se výhledem
obklopeni zbořeništěm
brouzdáme se popelem
Rest in piss...
A chátrající trosku hradu hlavy na kopci krku. jedním mocným kopem rozprášil do všech světových stran. kam dosedli. tlející kosti a šedé hnijící bulvy.
Nenasyta
Okolo její vznešené tkáňěpřetékající důležitostí a pravdouškubnutím utáhnu ostnatou kravatuna chrámovém pilíři společnostiutkvívám jako saze na svátečním ubrusumramor krvácí, kdo by to byl řekvánek dává valea smích odlétá za teplemje mtrvá a nad její zhroucenou mrtvoloupobořenými troskami svatyněsi plním kapsy blátem
nejsem člověk.
Těžkota každodennosti
Ruku v ruce spolu jdemotrávení životemna perutích náhodyv umírání závodyzas a znovu pořádámehrajeme a vyhrávámekolem nohou okovyskok bez lana do vodyna dno cestou chtěnou tmouproklínáni většinoudo popela ulehámemilujeme objímámena mučidlech usínámednes jak včera umírámea nad ránem procitámena líci nám úsměv planea v dlaní skví se nový denhavran s holubicí nad nebempřed oponou za oponou nesmí nikdo státned. dokud budeme umírat. žíjem.
Cesta
Prvním krokem začíná cesta první kapka přináší déšť první kulka předvídá válku první krev dětská barví obzor barevná tvář křičí:Podzim. šednoucí listí moudrost značí za kosti slábnou, obloha klesá obloha klesá, zarůstáš mechem prach jsi a prachem zůstaneš a tvoje duše. čert jí vem prvním krokem začíná cesta s první slzou začínáš žít první vlaštovka jaro nedělá s prvním úsměvem poznáš smrt
Derniéra
Když stoupal po rozvrzaných schodech na podium…usmíval se…těšil se…. připravoval se dlouho. načechrané a nažehlené šaty bili by do očí kdyby se někdo díval. Dívali se ale nikdo neviděl víc než všeobjímající tmu.
Fénix
Střepem štěstí do čela zanotuj mi epitaf na oči dvě mince vlož by konečně vzal mě ďas na tisíc západů zamni mi ústa bych neměl drzosti vstát znovu z mrtvých.
Hovory se mnou
hovory se mnou
Já: co se to děje. Já: já nevím Já: kde to jsem. Já: já nevím Já: jak jsem se sem dostal. Já: já nevím Já: a vůbec kdo jsi.
Noční zahradou
Objal ji,zavřel oči. chystaje se ji políbit,cítil teplo jejího těla,při temnotě za víčky si ji uvědomoval víc než kdy dříve,jak je teplá jak je hebká,vnímal každou linku jejího těla,každou křivku,každý záhyb látky ,která skrývala tělo Venuše kterou miloval,toužil po ní,toužil aby byla jeho,navždy aby byla u něj a hladila ho po vlasech černých jako havraní perutě a šeptala mu že jej miluje,chtěl cítit její dech na svojí šíji ještě před sladkou bolestí jejích ostrých špičáků pronikajících rozpálenou kůží a hltajících víno života jeho dnů. Myšlenky se třepotaly jako netopýři letící do hluboké noci,vše se odehrávalo tak rychle,věky plynuly,království rostla a padala,potoky krve tekly proudem,plané lži opíjely myšlenky pošetilých a nade vším stál on a jeho temná láska,bez které se nechtěl dožít dalšího soumraku. Nahnul se k ní,ale tam kde se ještě před okamžikem nacházely její rudé rty nenašel co hledal,pomalu otevřel oči a pohleděl na ni,hleděla vzhůru,na oblohu,na měsíc ,jenž zakryl temný mrak,hleděla vzhůru a slzy jako perly ji skrápěly slabě osvětlenou bledou líc,povolil obětí a sesul se k zemi,neměl více sil.
Podzim
rozmarná a hnijící nad šedivým plátnem plesnivým štětcem vypráví příběh o očích jenž plakaly o rukách jenž laskaly s křížkem po bitvě tlející těla.
Slza
Slza padá líci zkrápí tak jako déšť květy stromů kéž bych i já když den se krátí mohl odejít bez hříchu spát.
Tobě...
Tak jako něco končí a něco začíná svíčka jenž dohořívá,zhasíná a tma jako závoj překryje víčka do doby než zapálena jest další svíčka tak jako meč protne černého brnění pláty tak noc v boji se světlem sezná kruté ztráty a přesto, že kdosi utloukl mou naději zkusím věřit světlu,i kdyby na okamžik raději než do jezera černi se zas a zas nořit vše co dnes postaveno bylo, zítra zbořit zkusím konečně jedním směrem jít smutek a strach odsoudit zabít a pohřbít že smál jsem se,ona řekla mi že v očích,zasvítilo mi nebe s hvězdami že viděla mě poprvé se smát já poprvé za dlouho přestal si lhát uviděl před sebou vílu stát a zatoužil se jí dotýkat v očích toužebný měla třpyt já neovládl se,musel jsem jí políbit naše rty se dotkly zlehka a jemně zašeptala, že miluje mě náhle,propadla se pode mnou zem chvíli smrti jsem bál,že jsem zatracen padal jsem a nevěděl co čeká mě dál sebe sama jsem v duchu proklínal že,snad vílu jsem líbat neměl v hloubi duše jsem to věděl však stejně,srdce řeklo běž a srdce její jako klenot střež a já uposlechl a rád teď trest musím si odpykat říkal jsem si padaje stále najednou zahlédl jsem vílu opodále jak padá stejně jako já možná se též zaklíná padali jsme hluboko a kdovíkam se slzou na víčku na pád vzpomínám padal jsem dlouho až uzřel jsem konec v mysli zazvonil mi tesklivý zvonec podíval jsem se na ní a ona ke mě ten pohled říkal:tohle je konec,zjevně možná to měl být konec ale nebyl před námi rudý oceán vášně se zjevil my ponořili se do horkých vod co dál bude,nikdo by snad neuhod krása pohltila nás oba jen polibky a něžná slova já rozhodl se za sebe. sám že, toužím být navždy milován toužím milovat a milovaným být všechny smutky,její i mé. navěky rozptýlit že toužím po jejím boku stát šťastně žít, či snad umírat že toužím jenom tvým být políbit tě. pohladit snad navěky s tebou šťastným být dokud jen budeš mě u sebe chtít říkat ti zas a znova,naprosto neskrytě lásko má miluji tě teď jsi má a já jsem tvůj miluj mě a ubližuj jak jen sama budeš chtít dovol mi tě pohladit dovol mi si s tebou hrát do očí se zadívat a vidět v nich tebe celou navždy krásnou,navždy mou kdo ví co nás dále čeká přej si něco,padá hvězda mé srdce se už neleká mé srdce se už nevzdá Miluji tě
Vivat...
zjevivší se k večeru
pomalu procházel tmou
skrývajíce se v šeru
před rozbřesku hodinou
22:53
Uprostřed oblaků do temna zbarvených ležím už hodiny sám a zas sám v srdci stesk a ovčích groteskně znavených otázku kladu proč jen umírám půlnoční balada smutku a zoufalství ladí mě ladí. proklatě hluboko padlí andělé k sobě mě lákají jejich smích slyšet je daleko široko purpura prokvétá šílenou peřinou nostalgie už nabírá síly kamenem ubíjí myšlenku jedinou že jsme kdy pro něco na světě žili chladivou čepelí sepíši vyznání o všem co život mi dával i bral na lože útěchy lehounce ulehám ticho je nejtišší jak ho jen znám sám sebe neslyším a přesto vyprávím. . o snech.
Víla
Malá víla pocítila na křídlech tíhu a pád křídla těžknou, víla padá, tam kam snad už tisíckrát nebe mizí, láska ryzí nechce dál ji objímat růže vadne, srdce zrádné nebude už víc ti lhát anděl smrti nebude ti víc už slzy utírat teď jsi sama, uplakaná jediný tvůj přítel chlad na dobrou noc on dá tobě ve tvém hrobě tolikrát políbení ublížení, jen si řekni,má tě rád tolikrát jen kolikrát ty přijdeš k němu s ním si hrát budeš toužit, jemu sloužit, bolestivě umírat ona ví, že černé mříže budou zas jí upírat sílu, lásku, vílu krásku budou v nocích ukrývat v nocích hlubších ,než by tuší mistr uměl malovat víle klečíc, slzy tečou, touží opět milovat anděl jemužs srdce dala, navždy odletěl z tvých vnad kdoví, snad se teplo vrátí, jestli smutek dá ti spát jestli budeš chtít jít dál, jestli budeš chtít se smát otevři oči, zkus vykročit. možná bude čekat.
Zakaž mi svatozář
Mám srdce ze zlata tak si ho vem nadrobno rozemel s radostí přikusuj zlámej mi křídla začerni tvář učiň mě průměrným vysněným synem.
Úplněk
Nocí tmavou,lunou bledou měsíc svítí,hvězdy vedou lunou bledou,hvězdy vedou v cestu dálnou,obávanou v tušenou a obávanou cestu tmou tě hvězdy zvou Měsíc svítí nocí tmavou tou tmou jak rybky plavou myšlenky jenž,pravému jsou veršotepci potravou Roztoužený z toho splínu milence noci hluboko v klínu vzdávám já holt opernímu jekotu všech nočních stínu opernímu splínu stínů navěky já vzdávám holt.
Šeď
Tak jako mráčky snů oblouhou plynou naděje na lásku pomalu hynou tak jako slunce se k obzoru chýlí i ve mně světlo slábne,tma zase sílí sklouzávám pod převis,kam slunce nesvítí šedivá kráska mě svazuje do sítí šedivá princezna,krásná a vznešená navěky láska má,moje žena.