Mýdlový bubliny
Někde je začátek . někde konec . a pak všechno mezi tím . lidi, co choděj ulicema s pohledem vpitým do chodníku, v hlavě velký myšlenky a oči zarudlý, uslzený .
K půlnoci
Ještě jednu rozbitou vteřinu si nechám něžně stékat po těle a pak další, tisíce dalších, dokud se nepřelijí k půlnoci a přes ní, dokud mi nezačnou tiše vzlínat po kůži a topit mě svým pavučinově lehkým perlením, než je studené svítání promění v ledové kapky stříbřité krve padlých hvězd, co mi popadají do klína a rozkutálí se po podlaze. Slova jsou zbytečná, samá kdyby jednou, samá snad a později, věkem zežloutlé stránky, které vítr šustivě otáčí snad jen jednou za sto let, stránky o kapkách slané rosy na polštáři, co trochu jsou, trochu nejsou a bolí, vždy o něco víc, než když jsem je četl naposledy. Noc teplá, snad posledními střípky letního mámení, stíny rozostřené dětsky bezstarostným smíchem a rána, bolavá, probuzená teplem cizího těla, kapky co se spíjí v jedinou skvrnu mátožného polospaní na unavené tváři ještě ospalého rána. Končí bláznivý sen a nikoho nezajímá proč a o čem se vlastně zdál, končí a vzdát se je nejsnadnější cíl, ještě pár chvil zůstat, schovat se do peřin a být v jejich teplém bezpečí, nebo spíš nebýt, ztratit se pod patetickým nánosem nesmyslně poslepovaných vět.
Doteky zmrzlých vteřin
Slepýma očima se dívám do studených paprsků vybledlého slunce, v dlaních rozlámané střípky zmrzlých květů, co hořkoslaně padaly do polštáře, když slzy došly, ale plakat se nepřestalo, květů, které mi pod nohama spálil mráz a pak mi je jako ledové perly rozsypal po těle. Nevím, co pro tebe znamenají moje obrázky, černobílé kresby měkce vpletené do okenního skla a něžných linek tvé horké kůže, a nevím jestli vyznání, která ti bříšky křehkých prstů lehce píšu na záda, hřejí nebo studí a chtěl bych zpátky to pavučinově stříbřité krásno, zas si rozumět beze slov, zas nekonečně počítat tvé pocuchané vlasy a v noci nespat, jen ležet a tiše kreslit do vzduchu křivky tvého těla. Něco je trochu jinak, přitom tolik stejně a srdce nepřestala bít, jen zpomalila, snad o něco míň tónů, snad o něco hlušeji, ale pořád lehounce jako smutkem těžké kapky zmrzlého deště, roztroušené v trávě, kapky podobné korálkům, co ti vplétám do vlasů. Čas se mění a i když bych lásko rád, neumím ho zastavit, víš, přemotat na začátek a pustit znovu, tam, kde bylo štěstí a láska a slzy a probdělé noci .
Sněhová krev
Jemnými paprsky nočního stříbra se tiše proplétá kovově hořkoslané bolení našich pošetilých snů, co si konečky mlčících prstů vpisujeme do kůže, aby jejich tíha nezlámala váhavě tlukoucí srdce, posmutnělá vlastní falší. Není to láska a není to nenávist, je to zapomínat a být zapomenut, je to pád, křehký pád na dno zoufalství, že samota bolí, že duše trpce zarůstá němým stínem vlastního smutnění, které sice nevyrveš lživou upřímností našich doteků, ale které bez ní nedokážeš snést. S každým dalším douškem zoufalého blouznění z tvých rozpraskaných rtů mě už navždy je trochu míň o city, co nemají proč plát, trochu víc o teplo, které znamená nebýt sám, i když jen na zlomek vteřiny, věčně nehybný ve zmrzlých kapkách ztraceného času. Stopy tvých studených dlaní na mém nahém těle bolí neupřímností, jako krvácející rány hořkou solí, a já se vpíjím do slaných kapek vlastní krve na špičkách tvých něhou zkřehlých prstů a bojím se být láskou, protože na lásku se umírá, protože krvácení duše nezastavíš a já nechci, nechci být tvým koncem, když tichem stříbrošedé noci roztahuješ křídla, co jsem ti tíhou svých upřímných lží vepsal pod kůži a bláhově věříš, že tě unesou.
Čokoládová srdce
Hladová noc, lehce protkaná pavučinově nežnou krví měsíčního stříbra, padá skaždou další hořce spolykanou vteřinou hlouběji do očí a já sleduji, jak se svlékáš ze šatů, jak sladce kovovými střípky, co zbyly zdávno překonané víry na lásku, nalháváš vlastní duši, jemně roztrhané špičkami mých studených prstů, že někdy možná zas budu mí rád. Svými měkce letmými doteky se ti snažím říct, že ta bláhová naděje, trochu pravda a trochu lež, je jen falešné teplo vsrdcích a že z jehokrásně upřímného lhaní, které si místo vyznání kreslíme po tělech a zhořkoslaného deště, co ti zůstal na řasách, ze smutku a trápení splétám slůvka do pár bezvýznamných vět, co ti bolením zrozpraskaných rtů vpisuji pod kůži.
Skrz průhlednou noční tmu vykreslují studené paprsky hvězdného světla linky naší horké kůže, ale už to nejsme my, kdo zapaluje svíčky a pije lásku plnými doušky zkrvácejících rtů, už ne jedno srdce tlukoucí uprostřed dvou těl, to se rozpadlo na dvě, vězněná vjediné hrudi, a srdce nejsou sušenky, abychom je krví slepili jako čokoládou. Proto nám oči vlhnou těžkou solí, proto se bolíme, že skaždým dotekem, každým polibkem, je nás míň o kousek sebe sama, ale my už neumíme být jeden bez druhého, vždyť i střepy zjednoho kusu skla zůstávají věčně spolu.
Umění v zrnkách prachu
Zrnka prachu si hrála skouřem z cigaret, který nikdo nevyvětral, a oba v té pošetilé hře splétali svá propletená těla se slunečními paprsky, dopadajícími dovnitř umaštěnou clonou nemytých skel, do fascinujících uměleckých děl, která bořili pouhým mrknutím oka, jen aby zjejich zkázy vytvořili nová. Svou živou hravostí mi připomínali bezstarostnost malých dětí, nevnímajících dusivou tíhu vlastního světa, přestože nevinnost dětské duše by se do podivného přítmí té místnosti, na rozdíl od jejich stínového tance, vůbec nehodila. Byl jsem rád, že u stolu sedím sám, jen se sklenicí červeného vína a kouskem papíru, na který jsem psal verše o kráse prachových zrnek a cigaretového kouře, proklatých tlumeným světlem slunečních paprsků, svazujícím je vjedno, jako srdce milenců, kteří sotva okusili první hořké doušky citu zvaného láska. Nebyl jsem rád za tvou nepřítomnost, ale za samotu, která mi dovolila pozorovat skutečnou krásu, ne jen falešnou upřímnost lživého pohledu tvých mandlových očí.
Dlouhonozí sloni
Letmé doteky smutných stínů ti kreslily obrázky na unavenou tvář a já, s dlaní položenou na tvém tlukoucím srdci, tiše sledoval vratký pochod Dalího slonů, kývajících se na křehkých pavoučích nohách, cestou do neznáma přes bílou zeď. Špičky mých studených prstů lehce psaly po linkách tvého nahého těla a letmými polibky motýlích křídel opatrně stíraly slanou rosu, co se ti, jako těm trpělivým slonům, zachytila na řasách, že smutné pršení z hloubi tvé zlomené duše je láska, kterou nikdo nepochopil, láska na prodej za pár něžných lží, co jsem ti holýma rukama vpisoval pod kůži. Perlení kapek deště smutně padá do očí, co křičí ať prší ještě, dřív než je rozmočí a smutné rány zasolí svou těžkou hořkostí, když láska tiše zabolí krvavou něžností. Bolestí z rozedřených rukou jsem do něžných obrysů tvého těla jemně vetkal několik skřípajících veršů a horkými rty z těch tvých něžně slíbal pár kapek kovově hořkého vína, ne pro falešný úsměv na čerstvou nocí ospalé tváři, ale pro matný odlesk lásky, vetkaný do stříbra slunečních paprsků, co ti ulpělo v očích, vlhkých vlastní solí.
Poetické ráno
Poslouchal jsem tiché zvuky tvých kroků, když ještě ospalé bloudily po podlaze, zatímco já ležel pod dekou, z níž mi do kůže pronikalo teplo tvého těla, a se zavřenýma očima vnímal tvou uspěchanou přítomnost, protkanou vůní čerstvě zalité kávy. Měkké našlapování tvých nohou, stále trochu malátných spánkem, či snad pár sklenkami vína, co jsme vypili před spaním a které teď opuštěné stály na mém nočním stolku, přešlo do koupelny, odkud se ozval zvuk puštěné sprchy a tiché dopadání kapek na tvou hladkou kůži. Otevřel jsem oči a za unavených zvuků ospalého rána nechal své tělo koupat v prvních paprscích sotva vyšlého slunce. Na okenní sklo, ještě prochladlé nočními stíny, lehce ťukl vánek a zkřehlými prsty po něm kreslil vzkazy, podobné těm, co se píší rtěnkou na zrcadlo.
Sežehlá křídla
Němé mlčení rosy, co zapomenutě stydla na řasách, hořce tiché pršení slov z rozpraskaných rtů, jako když se dává sbohem, naposledy, tak chutnalo loučení, s tím, co tu nikdy nebylo, s vysněnou krásou smutně naivní lásky těch, co pro bolest v roztrhané duši radši zapomněli žít, chutnalo po kovově hořkém víně, co jsem pil z křivek tvé horké kůže. Studené konečky tvých křehkých prstů opatrně vykreslovaly kontury mého těla a pak mi do očí vtíraly smutek vlastního trápení, že už neumíš doufat, ale bez naděje umíráš, že se pavučinově lehkými doteky snažíš mluvit, kde selhal hlas a zas a znovu prohráváš boj o pár slunečních paprsků, co by tvé unavené ruce rozvěsily do mraků, snad aby se ti nad hlavou honily o něco světlejší stíny. Ticho nočního stříbra ti jemně kreslí po tváři, vášeň, co na oči líbla, slzy skryté v polštáři a přitom nikdo neublížil, víš, lásko, to se stává, studená krev vytéká z žil, když na prodej se dává. Bolením dlaní, protkaných chladem okenních skel, jsem ti pod kůži vpisoval obrázky, že tvé rány zhojím teplem svých paží, že si ulámu křídla, abych s tebou mohl být ještě jednu další chvíli, nebo, jestli budeš radši, vystoupám na nich dešťovým perlením až tam, kde se nechám sežehnout paprsky Ikarovy vzpomínky, aby se ti k nohám sneslo pár bílých pírek, zapomenutá připomínka toho, kdo si vyrval srdce z těla, aby ti jej věnoval.