Písmák Kavárna se zrcadly
Ty ploché zdi
dělostřelecky ničí
tuhle noc
Střepy ze zrcadel se válí
Tisíckrát lepší nikdo
Já, vsarkofágu nutností,
já, uvězněn vjejí nevinnosti.
Jednou jsem potkal nikoho
byl připoutaný
Blues o neobjeveném
Kartelová dohoda ponocných,
pomahačů výběrčích,
slunečních hodin,
novorozených bohémů,
Té, která si to zřejmě nikdy nepřečte
Žraloci vtvých očích
konejšivě produkují
číselné kombinace
vlakové jízdní řády
Sonáta jasných plechových očích
Na hodinách svití 23:47
vykrmené noční stíny
evokují případy nočních ptáků,
revolučních plakátů,
Země má ...
Země má lesklé oči
temnou minulost
a svítící výkladní skříně.
Země má modelky
Bez dohledu
Střepy nočních lásek
dopadají na jantarovou žhnoucí zem
barikády zotevřených okenic
vyhlašují západ slunce
Bezbolestná sonáta
To králové padají za poddané
co nevrátili se domů.
Těžké ocelové jazyky
tlumí znásilněné kostelní zvony
Průvod po dnu původu duše
Na zrcadle povadají vlasy
krátí noci při poznámkách
o oddělení duší provázkových.
kapky krve čekají
Básník navzdory
Za nocí se nesmí spát,
za nocí když kvůli tobě,
navzdory všem otřesům nutila jsi mě psát,
navzdory světlům ve městech a hlavně téhle době.
La magie du temps retourne / čas kouzel navrací se zpátky/
Na kartách osudů
zasychá popel a prach
vlastní nepřítel jsem jen já
a můj čas.
Blues vracejících se parníků
Molitanové zvuky
parafráze zjižních křídel
za nocí osudů a krvavých očí
jsme jatí do pastí
Kortikoidní Blues
Zastavovat se nad svým osudem
zdá se pošetilé
ale kortikoidní chrám
odráží bumerangový déšť
Ksicht na vnitřní straně
Narození brontosaura
jak klepání na ocelový štít
Dnešních Zítřejších
rázné kroky v dešti
Blues údolí pod " Skotem "
Odrazy světa, pocity,
kostely, mosty, říční pasti.
Bál jsem se tolikrát
tmy
Atopická
Bludy bludy bludy
to nejde dohromady
kvůli kapitánovi z lodi co nese jmeno Atopie
na věky věků
Srdce v hrsti
ztracení v pocitech
ruku na srdce
co bylo a
co nám ješte zůstává
Člověk nemusí bý čaroděj
Rokoková bariéra
z věčných snů se kroutí
když fialový mužíci
obracejí se zády
Útěk /do(Ma)roka/
Když mě učili
číst a psát
měl jsem utéct
třeba do Maroka
Barvy
Některá se kroutí
jinak než je povoleno
a visí proti větru
a některé asi nikdy nepochopíš
Stává se
Realita je dobrá věc
ale myslet si mužem co chcem
možná miluju, ale
veřit se tomu nedá.
V hlavě dva magnety
Možná je to zbytečné
možná je to mimo chápání
ale dva pocity se odpuzují
a často nemám názor
Tolikrát
Už tolikrát
jsem hodil flintu do žita,
už tolikrát
jsem vešel do neznáma,
Rekognizační
Když vzpomínám
je to jako být nahý
ve vánici
někde kde neznámo.
Ty to víš
Tak blízko,
a přesto dálka nesmírná.
Procházím Městem duchů,
tak hloupé
Pravidelné smrtelné ´dejavu
Umírám každý večer
stejně jako ráno
na bleděmodré ´dejavu.
Možná strach
Důvod neznámý
Nezapomínám
jako by to bylo včera
různé dny
a různé pravdy
Ono to příjde
Vždyť se vlastně
nic neděje
když jsi rebel
a potvrzuješ průkazky
Milióny
Neutíkej, neutíkej,
časem plynou večné lásky,
a čas je nekonečný.
Milióny stínů straší samu noc,
Svítání
Nepokoje v tvém srdci, Anno
davno ukojily noční hvezdy
Šeptání do ticha
a gesta z různých stran
Návod na neúspěšnou léčbu
Sediment v levém kotniíku,
se dá ředit jen dlouhodobou samotou.
Protřepat.
A já dělám všechno pro to,
Markýza ´d Durona
Něco na tom bude,
když opakuju stejný chyby,
a dělám jakože nic,
jakože markýza nexistuje,
Okenní blues
Otevřel bych,
všechna okna,
ale musí ti stačit
_moje srdce_
Nikdy nenapsaný dopis
Něco bych ti tím měl dokázat,
jasně,
vzdát se rodičovství a kdoví co ještě,
a já radši utíkám a mlčím,
Variace na večerní "click"
Stávalo se velice často,
ale teď se toho bojím
tři roky skoro za mříží
možná jsem neměl proč
Cesta do neznáma
Zdálo se to nekonečné,
vybrali jsme si jiný směr.
Rychlík zastavil na konečné,
aniž by náš strojvedoucí včas probudil.
Konec krásných bláznů
Bojovali jsme na různých frontách,
vyhrávali i prohrávali,
na vlastní žádost,
ukazovali jsem si záda,
Žal se vrací ze slepé koleje
Jarní záchvaty známostí
odumírání
vlastbí žal přešel přes kolej
dostává se k bráně slaných srdcí.
Fatální světy
Pozoruji staré cesty,
ty cesty,
po kterých,
tolikrát jsem chodíval,
Ontário *
Jaký je rozdíl mezi láskou a šílenstvím
chaotické chování a zatajený dech
šok s hrůzou a překvapením
zrychlený tep a vznášení se ve snech.
Ontário **
Budoucnosti se děsí, minulost proklíná,
ztrácení nedějí, pohled do nedohledna
sil má jako lev, jehož ostrý hrot skolil
přitom jen o lásku na kolenou prosil.
Ontário ***
Kde hraničí láska a šílenství,
kde bere se ten zpropadený chór,
kde najednou tolik náhlého neštěstí
odkud přišlo nebezpečí, pravděpodobně z hor.
Ontário ****
Pláč tak tichý,
přec zármutkem přesycen
člověk přes svou silu, tak plachý
držíce se svého plánu v hloubce zarmoucen
Ontário *****
Čtvrt léta, sny jenž neměly skončit
co oko nevidí, to srdce nebolí.
Jak trpké procitnutí
já nečekal že budeme se loučit.
Ontário ******
Vytas kord a bodni
smrtelné zraněni, hluboký rána.
nebyl sem jediný ani první
přešel jsem přes most hloubky Ontaria.
Ontário *******
Milými zapuzen, však nepoznávám bolu,
stanul jsem nade všemi,
s láskou, odpuštěním a úsměvem na rtu,
všechny jsem podepřel zlatými trámy.
Pořád
Pořád stejných,
čtrnáct světlušek.
Ta žena má pořád stejné,
řeči o definicích, a ekonomii.
Cesta vlhkým ránem
Hledali jsme světlo,
ale klamali jsem sami sebe,
a neviděli jsme si do očí.
Neviditelná kráska,
Inzerát
Slunce září,
krev mi vaří,
proč jsem stále sám.
Hledám jednu holku co ji srdce dám.
Co bude dál?
Pohleď mi do očí,
co se stane.
Vrtkavý osud,
a my vláhou pohrdáme.
Úděly básníků
Bojovat s větrnými mlýny,
to je úděl básníků,
přát si své sny,
snít a vznášet se .
Zahrada lásky a snů
Odvážil jsem se,
do zahrad,
lásek a snů,
ale nikdy,
Vprostřed bažin
Trpké doušky,
okresního vzduchu,
který už vlastně,
byl minulostí.
Oblaka dýmu
Už tolik let,
se vracím do minulosti,
a každy den,
jsem koukal z toho okna,
Nevinná
Byl leden král padl,
býl únor král padl,
byl březen král padl,
byl duben král padl,
Schází mi
Schází mi přítel,
co by mě pří živote držel.
Schází mi láska,
a nemusí to být misska.
Ten den ( Chvíle II.)
Čekám, že jednou přijde den,
kdy krále dostanu do kolen.
Ten den,
kdy přestanu snít ten hrozný sen.
Vlásečnicová zlomenina sedmého obratle (aneb jak andělé vstali z mrtvých)
Šel jsem ulicí,
s vydroleným vzduchem,
který se válel po zemi,
a potkal jsem,
O chlapci který je v agonii
Potkávám vlaky,
plastických ochrácnů zákonů,
ve stopách,
šmejdících ,
Barikády citů
Dvě věty,
napsány na polštářích,
nebyly otázkou ani odpovědí.
Napsal je,
Směrová
Utíkej dolů,
přes vlny sentimentu,
a prázdnotou,
oběhni celý vesmír.
Cestovní
Na prašných cestách,
vyhasíná každou hodinu,
1/20 života.
Takže,
Vzácná
Za oknem je tma,
jak první jarní den.
Nebesa padají,
na hlavu básníkům,
Místo hymny
Po chodbách se procházel,
doktor Faust
a přemýšlel
o utrpení mladého Wertera
Mysterium
Vánek tichý z komíná zhlíží,
plavovlasá divka usedá na svůj otoman
lest z knihy je samostatná čast.
Bouře a Uragán nad pouštním obzorem.
Neberte mi moje sny!
Když se procházela po chodbách,
venku padaly meteority,
a teď už se nic nemění,
klášterní chodby už zbourány,
Bezejmenná
Mívám závratě,
když padají hvězdy(hlavně komety)
a obracené obrazy,
mi nahánějí hrůzu,
Stopy ve sněhu
Přes sklo, vášně bez iluzí,
Pravdivé izolace minulých režimů.
Dřevem zatopit,
pak jit nebem vstříc,
Jako blázen
Jako blázen sledovat tanečnice,
zavírajíc dveře zámeckých paláců,
svých královských milenců.
Jako blázen sedět na padající hvězdě,
Kyselina močůvková
Jak bude znít
blues otevřené rány
za 20 let
a jak vypada teď
Control defect
Na šachovnici
proti proudu
láska versus nenávist
Bůh přes hory přenáší.
Neni-li už možno
Padal sníh,
obarvený na nachovo,
tryskajicí krví,
z půdniho otvoru ve zdi.
Rozhovor se Smrtí
Vy černá ženo,
s očima temnýma jako sama realita.
Vy, která rozséváte života a mření zrno,
a všechno bytí je Vámi zase podetnuto.
Past jménem Láska
Láska je lest,
přichystaná samotným Bohem,
která z mladistvé nerozvážnosti
se zamiloval
Opršelá
Opršelá láska co na rukou nás zebe.
Opršelá zem je, jako samo nebe.
Opršelá ironická láska,
opršelá jako stará komunistická "dvacka".
Ranní
V objetí ranní rosy,
s mlžným oparem nad hlavou
vzpomínky na noc
vážné i ironické,
Vlastní svět
I přes svoje slabiny
i přes svoje chyby
člověkem jsem
pouhým.
Dopis milostný
Dopis z lásky stvořený,
láskou živen
láskou zničen
nese příběh milostný.
Dům z papíru
Na lístek papiru namaloval jsem dům,
a v něm žiji,
s manželkou Láskou,
se synem Neštěstím,
Prostorová
Když sudičky příchází,
svět se točí dál.
Když sudičky příchází,
kam jsem to oči dal.
Týdenní
Během jednoho týdne,
se můžeme sedmkrát zamilovat,
sedmkrát rozejit,
a mužeme sedmkrát zemřít.
Vzpomínková
Jsou jako sáček nezbroušených diamantů,
kamenné tváře bez pohybu nepodobajice se lidským.
Vzpominky jsou buď přítelem či nepřítelem večným,
vždy přípomenou sadu pozoruhodných ornamentů.
Podzimní sonet
Miliony barev hraje,
ze stromů prší listí.
Mnoho jarních lásek žije,
jiné končí smrtí.
Stoupání
Vůně parfemového oblaku,
tak přenáramně známá vůně
však nemohu ve spleti myšlenek
najít ten cíl jenž přívadí me k takovému blahu
21 let
Začala válka,
jen pseudo psychologové se radují
dostanou nové oběti
kterým budo moci namluvit své ideály
Zlomene hranice
Národy tarantulí přestoupiv hranice
přes všechny úspěchy jest na mě štvanice
Kdy už to skončí.
Sotva to začalo
Návrat
Tmavomodrá prostěradla vlají na poplach
že bám v hlavě chybí serotonin
a vše vidíme až přespříliž tmavě
a ty samotná prostěradla
Otázky
Zbytečná slova nemajíc prachžadný význam.
Zbytečné myšlenky, myšlenkové proudy.
Na nic není čas a přitom se plouží.
Na nic není chut a přitom sním.
Hnus
Chaotický řev hlasity až nejde slyšet.
Pískové proncezny ve městech dřevěných klad
Měsíc přikryt nočními borovicemi
Kladiva pohozená u výloh čekají až někdo půjde těmi ulicemi
Srdce
Srdce z lásky darované
to přetrvá věky
duši jedné milované
píši svoje sloky.
Nevědomé slzy
Samovolně kanou na polštář
nekontrolovatelně plynou situací.
Pod hlavou otevřený snář,
a zmateně se okolo potácí.
Když láska přišla
To jednou
ucítíl jsem lásku přicházet
však zase utekla
chtěl jsem se za ni rozběhnout
Dilema
Durové tóny, dur nocitemno noci. Svatováclavské pochodně,jenž pod blaníkem plají. Teď v srdci všeho dění. Přátelství rozeznat od nenávisti.
Války jsou nesmysl
Padat a tříštit se, rozrážet kůži,to mají za úkol střepiny z granátů. Na steč a do útoku, to jsou povely generálůa poslechnou je i jindy vzpurní muži. Ach jak slepě.
Nejsem jediný kdo se ptá.
To se tak ohližím
Onehdál seděl jsem v té hospoděnaproti parku. Byl konec zimy, či těsně před ním. To tehdy se to všechno zpusobilo. Seděl jsem smutenvždyť druhého dne měl,jsem jít do nemocnice.
Jarni
S křikem,pláčem,úpěnímodešla paní zimakaždý člove opilýtím krásného vlahého vzduchu vzduchu prouděním. tím osvěžujícím vánkem s přívlastkem jara.
Z jara všechno neštěstí ztrácí svá kouzla,odhoďme všechny chmury za hlavujaro přináší ty nejtěžší zbraněse jmény láska a vášeň
Jaro, milenecké polibky pod rozkvetlými ratolestmi jabloně. Jarní lásky - poezieJarní díky - básníkůmnakazit se láskou, verše pjet,z Romea a Julie či Manon Lescaut.
Uliční toulky
Procestoval jsem přes 3000 mil
jen abych
unikl tomu všemu
shonu stresu a těm
Perspektivy
V té mlze se trácí charakter
toho nicotného mladíka
co básní pro svůj život.
Ostatní lidé odcházejí
Uzavřeno
Tak nápadně stejná chvíle
tak nápadně stejné místo
již po několikáté
tak nápádně stejná.
Odpadek číslo 826
Ponocný v naší době
velmi absurdní nápady
pozdní večerní okamžik
826 kroků k domovu
Své místo
Ležím v rohuve své postelijednou musím všechny své spitvořenébásně dopsat a spálit. bude to divný kouřtakový barevnýs vůní jars vůní léts vůní podzimůs vůní zimse zápachem spálenin a dýmůvšak bude to ještě chvíli trvathodinu hodiny hodinoviceale všechno to stojí za zlámanou grešlitvrdnu tady několik let jižpřitom jsem řekl že si jen sednupo cestě, té neznámě známe cestěkdysico už teďteď už znám ten rohznám ho až moc důvěrněa přesto se obávám zda do nějtrefím, bez bloudění a zmatkůi rozum má své zbraněi láska má své pochybné artefaktyi den má své protii noc má své prostopy ve sněhu jsou zasypány moukou.
Neznámý cíl
Přestaňte se bát,vždyť autobus přátelství bude jezit dálpodle daných jízdních řádůa na každé zastávcebude někdo nastupovatmladí, staří, agenti StBa je jedno zda-li bude mit černé nebo bílémyšlenky a oděvy, a kterého bude věkua pohlaví. Budou mávat bankovkamimince naháží do stok a kanálůbudou spokojeníže si našli své místo.
Pouštní obraz
Seděly dvě holubice,
čístá vášeň svítila jim z očí.
Samy na poušti,
však nepotkají smutku.
Přátelství
Otevřenými dveřmi vstoupilo světlo,
na jaře kvete vše.
I to co loni již kvetlo.
sedím v rohu, sedím tiše.
Spavci
Unavení spáči bloudí chodbami,v očích hněv. "Kdo nás zase budí"procházírozchází sea zase se rozcházejí. Ospalé bytosti,vypadají jak z jiné planety. Nikdo se nesměje.
Chci znát vše co uznáte za vhodné
Chcipoznávatlidi
studovat v nich svůj vlastní odraz.
Že můžou byt i cizí.
Toho jsem se bál dřív.
Plačící nebe
Rozšlapaný měsíc leží jako kousky,papíru kolem koše. Je rozstříhán na cáry. Jen leží. Nehledán.
Co je to štěstí?
Každý člověk žije své sólo. Někdo je však sólistou megálniho orchestru. A někdo. Žije jak slepý harmonikář.
Oči
V té tmě tam venku,svítí oči jak dvě baterkykteré vyndám když se bojím tmy,když z ničeho nic vypnou proud. Ještě že je venku lampa,za oknem. Jinak by byla tma, že by se dala krájet. Možná zapálím svící, která byrozzářila ty holé zdi,ty čtyři stěny.
Konec zimy
Zrádné jsou ty dny,
kdy zima v jaro přechází.
Jak skryté kameny,
ve vysoké trávě.
Noční město
Bloudím hrdě spletí temných ulic. Okolní a vzdálená svět ten,nasávám plnými doušky z plných plic. Pod svitem měsíce žijí ve měste tísíce ozvěn. Jsou vidět hvězdy.
Ubohý cestovatel
Nejisté jsou cesty do dálek,snad střetneme se ještě nekdy. V kleci jen tobě zpívá kanárek. Teď musím napnout lodí svých plachtymě zlákala zase chuť dálekChci oběviti nový svět nepoznán,tak vyplouvám na širé moře. Vplouvám na otevřený oceán,a srdce mé jen k tobě Dálko hoře.
Z dějin
Zjizvené srdce kleslo až na dno samo,není naděje v těchto časech zlých,kdy svoboda na frak dostává,a já se bojím číst v očích tvých. Osude. V dějinách mnohdy nebylo tak jasno,jak dnes. Naši předci hledí na nás plni strachu.
Říční zákruty
Ta řeka se klikatí stejně ve dne jako v noci,klikatí se v dálky,z jara v lese viděni jsou mloci,v létě půjdu co nejdál kolem té řeky.
Až k poslední zákrutě půjdu,svlažím si nohy v brodu,ba i tvář. Tu a tam záhlédnu,na hladině zatřpytit se vlnku.
Při cestě zpět půjdu poslepu,krok po kroku.
Let
Letět přímo letět dál, letět až kam půjde totemný vichr do zad vál, vžil ses do duše orla dravéhoNa vlnách vzduchu vznášet sevidět celý širý krajtoztáhni křídla naber směrtam až k útesům, z výšin pluj.
Bájná Atlantída
Stál jsem jednou malou chvílive vlnách bájné Atlantidymnoho překrásná to byla zemsnad tisíckrát než kde my žijemNa vlnách atlantidystřetávají se všech oceánů vlnyctnostné panny zde nalévají vína číšemuži skládájí jim milostné veršeVe vlnách Atlantídy chtěl bych žíto všem krásném čím dřímá světo tom chtěl bych krásně sníta ódy a chvalozpěvy všem bohům pětVyznat krásu toho kraje snázemohl bych znaje lepší frázeObyčejná slova nemohou dorovnat krásu Atlantídymarně a dlouho hledám na ní chybyChtěl bych milovat ty krásné ženyKaždý západ i východ zřítNa vlnách Atlantídy chtěl bych žíta oslavné tvořit báje a rýmy.
Ztráta naděje
Den po dni ubývá miuž nemám chuť žítJsem sám se svými vinamijsem sám, už nemám sílu jitPřit když uzří mě umíratneotočí se, neobrátí krokpryč začne rychle utíkat a já mohu klidně krvácetPoslední má naděje byla ztracenaPřítele tvář zustala odvrácena.
Poezie
Bez tebe žit já již nedokážitys ukázala mému bytí nový směrVykoupena byla moje dušetvojí převelikou mocnou silouTys poezie matka mých snůdala jsi mi šanci, a já po ní žíznivě hmátSrdce si z hrudi snažím vyrvata složit ho k jednomů z tvých trůnůbez lásky život dá se žitsic trpce svým korytem života tectVšak baz citu, bez srdce je duše mrtvaTys mi podala svou rukua žit mohu začit znovaTvé můzy zasáhly mě ostrým hrotemPod tvojí mocí musí být každý zlomen. Tys život básnikův i jeho smrtty provázíš ho na každém krokuty jsi jeho vlastní světtys jeho anděl, tys jeho útěchaTys matka všech bídných básníků
tys poezie, tobě se bránit nedá.
Píseň ránu
Přijď ráno čekám těhořím touhou k toběaž noc zaženeš, rozprostřeš dena ja přestanu snit ten hrozný sen.
Balada o touze
Řeka se klikatí přechází v mořeodnáší s sebou kus lidských srdcíodnáší vzpominky které tak krášlíživot a bytí pouhého človeka
láska když propuká nelze ji vzdorovatkdyž příjde je tak krutáubohého člověka ostrým hrotěm bodáAmoruv luk tetivu napnea on - umírá touhou
Balada o lampě
Jest sama samotná pod rouchem nocije sama se svým stínemnení ji pomociBloudím ulicí kde život už zhasstrachem jsem klidnýcítím ten měsíční jasStíny se klátí mají mrazivý dechPlazí se v uličkáchobklopí každého kdo svuj strach přiznáMarně pak jistoty své duši hledá.
Pierre
Pierre ty bídáků co jsi to učinilza život svuj jiný jsi položiltys marnivým synem otce svého bylkež bys ty v hrobš misto nej hnilJen se posívej a uzřiš svou tvářtu proklatou, zradnou tvář ty zrádný PierreProklet jsi byl snad na tisíkrátna otce svého poslal jsi smrtteď ať potká te v noci duch jehoČeho jsi tím dosáhl. Pierre, čeho. Ty Pierre nesmíš žit zaplatiš za všechny skutky svéty vypiješ pohár svůj hořkostí do dnanikdy už nebude pokoje duši tvézabil jsi Pierre otce svéhoteď neunikneš hnevu ducha jehoAť zhyneš tou nejhorší smrtíkež ti smrtka kosou hlavu srazí.
Sv. Václavovi
Své vlasti vy věrníukrytí zrakům všechjak váš svět byl štastnýnáš není jižVám den sloužil a noc vládlaslavík vám pěl pod oknyPřec zachrantě své děti smělékdyž trpí pod křížem své dobyVystupte ze svých ukrytůdo rokou svých chopte mečezachraňte nás v tuto hodinu.
Básnikuv den
Básník vstává když první hvězdy nad oblohou,vystoupají a tiše září,tak vstávám i já. Básník obědvá když lunapřehoupne se z půli přes oblohu. Když navštíví me nečekaně muza,tak obědvám i já. Básník ulehá když blankytné jest nebe,a slunce vystoupí nad širou zem.
Den po úplňku
Den po úplňku kráčí,list na zem spadla hned další. Den po úplňku, květ jeho už zvadl. Zbloudilý poutník vzhlíží,na koruny stromů jež nad nímz výšky vrhají stín. Den po úplňku,zrak jeho se kliží.
Vzbouřenci v Jeruzalemě
Mistr zde žil,však život svůj,zde za víru svou položil. Jeho přátelé, jeho vlastní lid,přibily ho na křiž,vždyt při tom uctíval a vážil si ho,každý žid. Vzbouřil se mu jeho vlastní národ. ruce, nohy a bok proťal mu ostrý hrot.
Varovaní
Vy. Lidstvo pokroku přepité,zmámené vším co pro vás jest. Vždy nutnost a samozřejmost. Vy.
V lese
Básník mladý kráčí tiše,v lesních stínech. Jen pro něj nyní dýše,otupěl již jeho čich a slech. Lesní dvůr královský,vždy otevírá mu naruč a srdce svoje. Zde nepotká naň smějicí se krásky,však cítí že žije.
Zimní noc
Venku je chladno, spíš mrázkolemjdoucí závidí rozvíceným oknůmkterých je již po skrovnuže za barierou z ciheljest teplo překrásnéa dají větší rychlost svým krokůmZhaslo okno, další kroktaje svíce, kape voskJe krásná, vážná, zimní nochvězd svítí na nebi na tisícPsík v boudě zsínápro nej je ta nocjako každá jináVzduch se nehne, mráz ho stavíje klidný, teď nikoho nezastrašíStáda hvězd a v srpu mesickdo to má rád dýchá z plných plickdo má to rád. Pokojnou zimní nocRáno ještě spokojeně spívšak přichytá se do bojenový den trvá na s noci dáývno ujednané dohoděže, každý má svůj časže, noc zítra může přijít zasA bude-li stějně chladná zimní nocči bude jiná její tvářo kolik bude silnější měsiční zář. Zda odnese si s sebou život některýto zdá se nikdo netušíMá-li zimní noc ještě dost silzda pomůže ji stínco by světlo ještě na čas skrylPouliční lampa skryta v noční tůniv pokoře před nocí se skláníNic a nikdopod ní stín nevrháTeď i poslední světlo v oknech zhaslouž vládne jen černá nádherajen velká černá tůnějenž svět skrývájak v matčině lůně .
Matka země
Už je to mnoho letco jest světem světVzhlíží člověk pouhý k nebiv duchu však nejvíce důvěřuje své zemiPo ní tančí, na ní ležíshlédne na ní a je zase svěžíČeká na zem, až se zjara vzbudí. Nebýt země, matky zeměbyli by jsme lidé chudíPřešla bouře, liják ztichmatka země, pevná pod nahamia každý člověk spláci ji dluh.
V hlavě
Moje paměť snaží se strávit slovasnaží se neustále, snaží se znovaVím že musímto slyšel jsem už snad,tisíckrát a uslyšim to zasMrtvolné pusto tam mámjak ten nejzapadlejší a nejchudší vzdálený krámvšak povinosti odkládám na kolej vedlejšína kolej slepouodkad jistě neutečouJá nebráním jim at si jdouu mě štesti stejně nenajdouDám jim průběh volnýi bez nich budu stále štastnýVím že musím ba i nutím sevšak stejně vím že sklamuknihu jako vždybez zájmu a potěšenístejně jako vždy zavřu.
Mizerné střípky mizerného bytí
Všechny moje ideje se zřítí,jsou to pouhé mizerné stříoky mizerného bytíÚtržky okamžiků prožité jen jen jedinkrátKdekdo se mi vysmívá do očíto jsou jen mizerné střípky mizerného bytíProcházím tím svým žívotemvšak cítím se jak za plotempřo pokusu o přeskoktoho svého, na pohled nizkého plotuzjištuji jak těžký náklad nesuTen nízký plot jest obehnán keřem trnitýmzradily me vlastní síly, odražen byl útok můja můj náklad rozbyl se na střepymizerné střepy mizerného bytíPořád obcházím ten plota sbírám ty své střepya jen za něj hledímjakákoliv nápověda dala by mi nadějiže mizerné střípky mizerného bytíjsou jen fata morgana nad pouštním obzoremže se blíží oáza, a já budu zachráněnMizerné střípky mizerného bytía zase slyším jak srdce mi spíláskrz mou hruď se na ten bidný svět díváa vidí na zemi ty pohozené střepykde každou chvílí jedne nový přibýváTo je moje bytí, prachmizernéto me skrytě celý časmilování chlebodárnéTy srřepy skutků roztodivnýchkteré málokteré oko zříTo pozná ten kdo pozná mneKdo přivykne tonům líbeznýmkdo připustí barvu mého dneže není vžy tak krásně barevnýže muže přijít časkdy člověk není zpěvnýkdy den má mizernýkdy střepy se mu rozsypalyPosbirat je nelze , mizerné střepyjsou nehmatatelného duchajsou to mizerného bytí stopyzdá se marné předt tím utéct a prchat. Tím spiš dostihneš se sámMizerné střepy mizerného bytí .
Létající kůň
Kůň se vznáší nad oblakyshlíží na ten bídný světz tech výšin přecházejí mu zrakyv tom přeskočil z mračen hradBeží dále i když cíle neznávznáší se vysoko nad oblakyTen kůň poselství své předáaž dokluše do dálky.
Milostná
Vy jste mi poklademjenž chovám stále ve svém srdcijen pro vás počalo mi tloucitoužím se dotknout vaších rtů rtem svýmLáska je jak čarodějka mocnávždy udolá srdce na které vzpomene si jenmá slova ve verších jsou proto tak plodnápřipadám si jak kdybch snil tuze krásný sen. .
Hledání a nacházení
Tys mě souzena, nevidíš. Kde jsi, tak kde vězíščekám na tebe ve stínuve stínu stromu který chrání mojí víruŽe na skráň tvou a vlasy hedvábnékteré máš, které tak milujiaspoň letmě, jen na okamžikchtěl bych tě pohladit, tak něžněPo tvé srdci, po tvém dychuprahnu a napsat román se chylujiDěj je mi známý, však neumímvyjádřit všechny své cityje jich přemnoho, snadmé oko se snaží te zahlédnout .
Hodina stá...
Jest hodina stá,ve dveřích se objevila jedi ná láska má. Jest stá dopoledníden získá krásný snový leskJest stá, hodina poslední,kdy všichni zbavují se masekJest stá odpolední,letadlo vzlétlo, však nedoletíKrálovství bez krále, marně touží po lásce,po lásce vladaře, který v hodině stéopustil trůn, hrad a zemzbavil se svých pout, ze kterých se nemohl vyvléctA tak v hodině sté, rozhodl se utéctSkončila hodina stá a s ní i snů lesksny odhalily pravdu, která tak strašně bolía svojí cestou spáč se dál brodíi když nemá už silTa hodina stá je minulosta ten okamžik co byluž pominul.
Slova
Písmena se mění na slova a frázeleckdo si může přopadat jak na horské drázeNěkterá bolí,některá jsou plna štěstílidé pro ně slzy roníSlova mohou bouřít narodySlova jenž tvoří z valečných vřav hrobyJsou plny přátelství, bohužel i zradU některých se jejich význam nezná. Jedno je jisté bez nich se žít nedáSlova, Slůvka, Slovíčkato jsou výtvory člověkaTen s nimi muže raniti něžně po srdci hladitExistuje jich mnoho, v mnoha jazycícha dá se s nimi vyjádřit co není na očíchOči mluví, i cele tělo,řeč těla je však zrádnáslova ta jsou hned jasnáSlovem vyjádříš pocity i chutětělem klameš, to zdá se být všem jedno.
Vzpomínky
Zradila jadna zradí jínía tom jsem chtěl jediné stát při níPřišla věřil jsem snůmodešla zbyl mi jen prázdný důmZůstal jsem sám se svými sny,sny plnými touhy a vzpomínekzhatil se veškerý životní plánNemám se čeho chytitnepřichází žádné ze znamení či vyhlídekTak jako růže brání se trnyjak zlatý klas obohacuje nás zrnytak bráni se mé srdce štěstíproč to hlava má nevía nevím to ani já sámPřipadám si bez hlavya slepý jdu vstříc neznámujediné co živí naději aspoň maloujsou veškeré vzpomínkyOd prvních lásekpřes strach z bolestiaž do poslední hodiny nyní prožité svéPřes veškeré vrásky které jsem si způsobilat sám z vlastní hloupostia nemá cenu říkat, že ji není dostiči které mi způsobili jinílidé cizí i vlastníVzpomínky jsou obrazy ze života,plačtivé, směšné a dráždívé,vzpomínám na minulost od znova,srovnávám myšlenky svéPřemýšlím nad minulostí svoua krásou křehkých bytostímyšlenkové pochody mojí hlavou putujía každý krok je jednou z myšlenek.
Bláhová láska
Bláhový ten kdo milujekdo pro svoji lásku i zabijezabije soka v boji milostnémbláhový kdo myslí si,že bude žit klidným životemLáska hřeje láska mrazíi ocelového golema,jež zdá se nedobytnýna kolena i tvář srazíTváře je nevinnéskryta je v ukrytu - bláhová láskaPlní příkopy a bourá hradya když se vynoří bázlivý prchá.
Noc
Den se chýlí ke konci,a mé místo na slunci. Předčasné ukončilo platnost,a já zas nemůžu mít radost. Černočerná tma vládne světu jen,paní Noc ujala se vlády,oknem natahuje své chladné pařáty. Za chvíli začnu snít svůj sen.
Podzimní sníh
Padá první sníh,zima však není,Padá podzimní sníh,ve vodu se mění. Sníh bělostný,však taje. V koutě je dítě,směle si hraje. Podzimní sníh padá,však nedopadne,hned taje.
Marnost
Marností je moje bytí,jenž prožívám den co den. Hvězda mi v dlaních svítí. Ne to není hvězda,to je odraz střepů jen. Ty mizerné střípky,mizerného bytí.
Čas
Nelze jej zastavit,Je pomalý a přec rychlý. Nelze jej dohonit. Kličkuje, směje se do očí. Potřeboval bych ho zastavit.
Podzimní přání
Podzim barví listí,a já ti přeji štěstí. Přeji ti tež lásku, zdraví,a vše co lidé přejí. Měj se krásně,směj se na svět,směj se stále. Ať březen je či listopad.
Bílá
Bílá barva skrývá sílu,co charakterizuje lesní vílu. Vílou zálibou je krásný tanec,to je pak opravdový mazec. Ta bílá je totíž kouzelná,tuto vlastnost nemá barva jiná. Když přitulí se k tobě víla,uslyšíš jak jí srdce zpívá.
Před popravou
Možná kleji, možná ne,
ale na tom nesejde.
Balvany se na mě valí,
hráze přede mne kdekdo staví.
Večerní esej
Sedím na posteli,a nesnáším tuhle chvíli,kdy stále víc a víc vzdaluji se svému cíli. Vzpomínky se vraceji,kam před nimi jít. Ty chvile krásný,zbývá už jen snit. Mít pár přátel,kolem sebe.
Láska
Zdálo se mi že jsem šťastný,nebylo mito však pranic platný. Štěstí je věc záludná,nikdo nevi co znamená. Mě však začíná už docházet,co by mi tak mohlo scházet. Je to láska divný cit,já však musím bez ní být.
Běh
Běžím po rosou mokré louce,přitom přemýšlím o jedné známé holce. Kterou znám už léta,a jedna skutečnost mi hlavou vrtá.
Kde se stala chyba,odkad přišel zlom,v dálce zase slyším,už zase slyším hrom.
Přemýšlím co bych měl dělat,snad bych se ni ni neměl hněvat.
Já se nevzdám
Já se nevzdám,a dál zůstanu svůj. Dobře vím co tak dlouho hledám,však v duchu slyším stůj. Já se nevzdám,i když přetěžko mi jest,nikdy nezměním svúj směr,a půjdu s rukou v pěst. Přes rány které dostávám,a prohry které získávám.
Splín
Mě nenapadá ani jeden rýmv hlavě mám pořád stejný splínSplín jenž vyřešit neumimpořád je tua za svoje skutky neručím.
Ultraprázdnota
Všechny svoje strasti házím do koutavšak ony se zas odražejí a vrací zpětultraprázdnotaNa chvíli se jich zbavím připadám si lehkýzpoza stínu se vracejí a jsou stále stejnýV té prázdnotě připadám si opuštěnýkdyž na blízku, žádný přítel mi neníA tak prodírám se sám tou svojí prázdnoutouprodírám se a stále nenacházím náplň svých snů. Ultraprazdnotaveškerých mých dnů.
Už je toho dost
Dost je všeho trápení,dost je všeho strachuvšech idejí ztráceníchci začít žít trochuPřes reality mlhu,přes samotu moukráčím svojí cestoua životní naklad dál si sebou nesuUž je toho dostza svojí minulostíspálím, zbourám mostSkláním se jen nad propastízla už bylo dost.
Pohled na život
Je to věc divnáten život lidskýkaždý každému se rovnáa přec je někdy většíŽivot byl, je a budejěšte snad čas krátký,je tomu tak všudeale nic nejde vzít zpátky. Zpátky je to nekonečná propastpři pohledu na život prožíváme radost i strastŽivot nelze vrátitmužeš z něj smutnit či se radovat.
Svěřuji se
Svěřuji se hvězdámco noc co noc vycházejía na obloze zářiže štěstí své já neznámže pochopení své hledám. Však stále marná snaha je to. Co na mě je tak zlého. Svěřuji se stromům co historie jsou znalí,ať slabost má se změní, ať jsem jak kdysi štastný.
Chtěl bych radu
Chtěl bych jednu radu, však znát chci jen skutečnost a pravdu, Znám jednoho člověka snad měl sem ho (jí) i rád, však dočkal jsem se posměchu a zrad. Byl to přítel jediný, komu svěřil bych se s problemy. Ve chvíli kdy potřebuju pomoc, on obrátí se zády a rozestře se noc. Co já s tím mám dělat, stratit ho nechce ale urážet se nechci nechat.
Pohled z okna
Zas se dívám z okna, a na srdci mi rána nebezpečne mokvá. Venku vidím sníh a mlhu, a já chci aspoň jednou zažít opravdou něhu.
Za oknem je nečas, a já zas žiji ten svůj přesčas. Přes mlhu nevidím na svět, a z mého srdce je už dávno mrtvý květ.
Smutek
Smutek,smutek smutek všude kolem, ať to beru,horem,horem nebo spodem.
Smutku je už všude plno, každej si sáhne na uplný dno.
Se smutkem se musí bojovat, jen tak se s ním dá vyrovnat.
Ve smutku se musí pomoci, ať už ve dne,ve dne nebo v noci.
Ty a Já
Snad se ještě sejdem, za ruce se chytnem,a spolu někam půjdem, jen mi lásko neříkej,že tohle už je konec, vždyt naší lásce ješte nezazvonil zvonec. To co jsi mi psala, a říkala jsi, co by jsi mi dala. To co jsi mi psala v dopisech, to ješte chtěl ochutnat na tvých rtech. Tvář tvá byla krásná, moje duše hned,zpátky by ji vzala.
Loučení
Před časem nebylo to zlé, včak bál sem se chvíle téhleté. Kdy jeden z nejblýžších opouští nás, a v srdci svém slyším ten hlas. K slzám není daleko není, je konec všecho toho snění. Měli sme jí rádi, snad vic než sebe sama, a ted už nikdy nezapaří s náma.
Útěk
Jsou dvě hodiny ráno, těžko někdo pochopí, co se tu nyní stalo. Ta malá stinná postava, a pohyb zleva doprava. Otevřeným oknem právě páchá útěk svuj. A nikdo na něj nezakřičí stuj.
Mezi čtyřmi stěnami
Mezi čtyřmi stěnami,
a otevřeným oknem,
kterým já se dívám ven.
A po tváři slza stéká mi.
Bez názvu
Nemůžu vstát, o mých cílech, nechat si mužu jen zdát.
Ve svých snech, často přemítám si obrázky, však stále sám. Stále jsem bez lásky.
Když na obzoru objeví se, hvězda jedna ze sta, já marně otvírám své srdce, a vím, že se mi to nezdá.
Na kolenou
Zas jsem na kolenou,zas se mi za zády všichni smějou. Štěstěna se odvrátila,další osoba me zradila. Klečím na kolenou,ronim slzy. snad už to skonči,snad už brzy.
Láska zvítězí
Láska vždycky zvítězí,
říkává se,
to každé malé dítě ví.
Ale přiznávám se,
Protestsong
Protestuji protí všemu tomu světu, však musim najit tu správnou větu. Větu tu, že svět nynější spěje do pekel, a nezachrání ho ani záře světel. Nechci být jedním z vás, řeknu vám to nyní, a řeknu vám to zas. Nemám rád ty monotoní zvuky, ikdyž často se mi to vymkne z ruky.
Ve vězení
Připadám si ve vězení,čekám kdy ozvěna odezní. Ocelový kříž,a na srdci mřiž. Těším se až rozběhnu se ven,a budu si myslet,že to byl jen pouhý sen. Za pár dni si vzpomenu,že ta osoba tu jest.
Osudový den
Oči rudé,
tváře ztuhlé.
Svaly jsou zas v křečích.
Za všechno muže jeden hloupý hřích.
Drbna dojemná
Vlastnost mě nepříjemná, však libuje si v ním drbna dojemná. Já nemám rád tyhle saně, vždy na všechno ti řekne jasně. Nemám rád tu dojemnou drbnu, to každý už ví, co ona neví, to nepoví. Je co mě uzří její zrak, už rozjíždí se lživý vlak.
Zahrada růží
Spím, kolem sebe mám jen zahradu růží,
a moje srdce nemožně se souží.
V té zahradě je růží mnoho druhů,
každá z nich má v sobe jeden z osudů.
Kapky deště
Po okne stékají kapky deště, mnozí se ptají co vic chci ještě Množství vody, co padá z mraků, vypadá jak armáda tanků. Kapky vypadají jak slzy snad už to skončí, snad už brzy. Ja snad nikdy nic nového nezažiju, cítím, že tim množstvím vody se neprobiju Kalužiny rostou, všechno je to jen skutečností prostou.
Hráz
Proč proti mě každej staví hráz, a proč do ni narážím zas a zas. Však já čekám, že jednou ta hráz jednou povolí, a všechny ty emoce na svět se vyvalí. Nekonečné mořské proudy, a moje srdce dál tu bloudí. Ale hráz tu stále stojí, a moje duše za ní bloudí.
Bar
Sedim v jenom baru však připadam si v klamu. Všichni tu maj někoho, jen já jsem tu sám, hledám jednu holku co ji srdce dám. Žádám toho moc. Já nechci vztah na jednu noc.
Kazy a zápory
Všechno o co se já snažím, to vše já nenávratně zkazím. Jakékoliv pokusy jsou tu zbytečné, snad to moje trápení nebude věčné. Proč mi pod nohama mizí zem, zápory všechny násobím stem. Všechno no na co sáhnu, ocitne se na dně, v tom známem bodu mrazu.
Sám
Sám sebe se ptám cože to já vlastně hledám. Sám sobě si povím, že se to zřejmě nikdy nedovím Proč má v srdci poříd pusto. Proč je mi pořád úzko. To jsou otázky,které sám sobě si pokládám,odpovědi na ně však dát si nezvládám.
Lež
Přestrašná to byla lež, velká jak eifelova věž. Vím, že každý člověk se bude rvát,ale lež ční jak ze zdi drát. Ač člověk rvát se bude. Ať o život či o lásku o ten drát se vždycky bodne.
Chvíle
Stačí jedna chvíle a všechny moje cíle z ničeho nic v háji jsou a nikdy už se nezvednouTa chvíle příšla z temnoty ztráta iluzi,šok do němoty Nečekaná to zkáza všechno se to rozbilo jak drahá váza. Miliardy střipků zbyly jen v tomhle ti nepomůže ani ten nejružovejší senKdyž přišla ta chvíle zlá okolni situace,každej to zná Všem to příjde jako supr vtip, ne,tohle není žádnej nahranej klip. Toto je realita vydýchaný vzduch,přísná totalita. Někdo to přejde přitom říká o nic přece nejde.
Bludiště
V bludišti já bloudím dálkdekdo kolem mě si myslí že je králJe to pocit divnýkdyž přátelé jsou z ničeho nic jiníto pak musím s duchem svým zas bloudituvnitř sebe se musim soužitJe to bludiště snad tak zléje opravdu tak záludné a nebezpečné. Já nikomu nechci to své bludište zazlívatvšak nemusí mě každý zhazovatZasloužím si tento smutek. Udělal sem snad zlý skutek.
Výjev duše I.
Sejdem jednou to je fakt,Avšak dřív si ješte dáme Kontrafakt,Ty skvostné noty daj mě tase dohromady,připadnou mi jak božské dary.
Sorry lidi, moc to nejdeAlo co,na tom nesejdeMám toho dost,co bych vyjdřit zde chtělavšak nemám slov jak bych to měl. a proto to dusím uvnitř sebe,a stále zamračené se mi zda nebe,to nebe nad moji hlavou,kde snad všichni svatí stanou.
A jak bych zakončit tento vyjev svuj měl,všechno co jsem kdy udelal, to jsem i chtělavšak, nekterých svých činu lituji upřímne,ted se jen modlim, kdo me pak příjme
Všechno se snažím napravit,kež bych sa moh pak normalně postavit,normálně s usmát, a pak zas odejít.
Výjev duše II.
Nějaký zachytný bod opravdu přišel by mi vhod, jenže žádný není když skutečnosti se mi před očima mění.
Výjev duše III.
To co se tu nyni stalo,doufám není nastálo. Věřte mi že toho není málovic však mi není známo. Tak se tady dobře mějtea na má slova přásně dbejte.
Osud
Ty to jistě dobře víš, že svuj osud nezmeníš. S tvojí cestou ti nikdo nepomuže, a ani ti ten správný směr neukáže. Ty však stál musíš jít, a svuj život musíš žit. Na osud svuj nehleď, však v rukou ho máš sám, zas strácíš svuj přehled.
Mládí uvnitř sebe
Úspěšně jsi vstoupil do nového ročníku, všechno má ale má nejakou svoji podminku. Nejaké svoje ale přes co nejde vlak, zpočátku jsi tomu nevěřil ale vážně je to tak. Na první pohled vypadá to krásně, nemá to chybu, a ty se svými nejvěrějšími utápíte se v pivu. Jenže na ten druhej pohled, víš, že nad svými city nemáš žádnej dohled.