Písmák kudy kam kam
proč jsem tě ztratil právě teď
když padá listí a míjím mrtvoly
už se o tebe nemůžu opřít jako předtím
kdy jsme se sice tak trochu nenáviděli
znova
vzpomínám na šílenou holku
která málem umřela v posteli protože to chtěla zkusit
která se líbala se psy a vždycky se vedle mě jen tak najednou objevila.
kluk co chodil boso
1-2-3 vpřed!
mé srdce plné petroleje
pomalu ukapává
a čeká až si zapálím
jen sleduju jak
bestie
toužíme toužit
žízníme žíznit
máme strach ze strachu
ale nesmíme to přiznat
chaos
múza odešla někam
asi na pivo
a ty mi to dáváš za vinu
taky mi dáváš za vinu moje pivo
chytré kecy
stojíte u cesty jako svatí za dědinou
a já si to kolem vás pálím na staré skládačce
až dredy vlajou a meluzína skučí skrz uši
jedu pro jedno tu cafe od minervy
...
jó tak se pořádně sjet
být jako spitfajr
být nad váma
lítat jako zamlada
(...)
v šedivém dni kdy mi je do pláče
načnem prvního ranního lahváče
nikomu se nechce
ale "hurá" do práce
první cena
válím jak zamlada
a pavouci očividně zčichaní primalexem
se mi motají pod kola
bez tebe je všechno smutné a hnusné
na dno je vždy tak blízko
člověk má mít svůj sen
bez něj nemá proč žít
ale co dělat
když vám jej vezmou
(...)
nikdy nebudu hoden dobrého vínavašich nádherných tváříúspěchů-utopte se v nichchodím pěškyvy nemusíteale tam kam chcise dá jen pěškya vy mi můžete, víte.
56
po propité nocikdy jsem ráno místoptáků pěl jápo propité nocise nic nestalo-vlakem jsem se projel na konečnoua zpátkycelý den jsem prospala když jsem se probudil(i když se nic nestalo)neviděl jsem svou budoucnost. proč přede mnou nic není.
když mě bolí.. a pořád
když mě bolí být
když mi není do zpěvu
ale spíš do řevu
když mám v hrudi prázdno
tance bez budoucnosti
syntetikou zničená torza
se na obzoru klátí jako jeřáby ve smogu
pohádkový kominík poguje na kole
v hromadách slané břečky
zapálím si svíčku nad hrobem
nebyl jsem se podívatjak mě věšístačí mi ten nepříjemný pocitkdyž pláču nad svým "hrobem"když do děr po očíchvkládám si květynechali mě ležet bez náhrobkutak do kamene tesám slovakterá nelze vyslovitepitaf který nikdo neuslyšív orwellovské nekonečné apokalypsekde ani smutek nemá místosedávám na bývalé nádražní budověmonstrózně zrezivělé nenávistía sleduju jak bytostibyvše lidmivláčejí své mozky vším svinstvemneschopni mysletničízabíjínevědíbuchary a těžké strojeničící i toco už zničeno bylozaclonily sluneční svita ovládaná anarchie panuje všemutak se upíjímkéž by k smrti-zvyk ze života.
v prázdnu prázdno
dejte mi sombréroa do ruky kvérna prdel chleba s paštikoua svatý pokojjsme bláznijsme bláznia zmalované obličeje mimůsmutnější než impotence ve čtyřiceti. do rakví steleme si růžea hlavně trníoblečení nahou samotoutak adieu do černého rána.
minulost-přítomnost-...
stvůry mi škrábou na zdi pokojeneviditelné jako myšlenkahyeny mi odírají omítku zvenčítak jako mou lebku zevnitřobrovskými drápy mi chrčí po švechdřou až na cihlydřou až na dřeňv hlavě mám kromě nich prázdnoa nezbývá mi nic než mlátit jí o zemmusím mlátitmusím bušitvytřískám je vennechtě mě hovada. zabiju vás se mnou. strhaný anděl mi sedí na ramenia ironicky se mi smějese zkurveně skleněným pohledemmě živého nedostanete.
moudra(?)
jak chceš říct něco novéhokdyž všechno už vyřčeno bylojak může být něco lepšíhokdyž nejlepší už byloradši mě nechte spáta nechtějte po mě moudraznova ty samáa vůbec - nechtějte moudra po blbovi.
z levé nosní/anální dírky
co že je vlastně za den a kdo má svátek. jo aha. rodiče adam s evoukdyž si nevzpomenu jde to i bez zlatých prasátekpřejídám se a od huby mi to nervoubyla mi při večeři divná ta atmosféra strojenáa na stole hvězdička z perníku vykrojenáproč mi dárky dávajía známí neodpovídajínobody likes you. - je štědrý večer vole.
(...)
ve vaně plovají dvě čtyřkilové rybyneozdobený stromek už vonív krbu praskávenku se to shání po všech krámecha nespadne nic pořádnějšího než břečkaprostě vánoční atmosféra jak cyppo schodech do nebe jsem sebou vzalkrchovskéhořekl jsem nazdravíukáp jsem mu kousek červeného do básněa čekal jsem až zas všichni budou hledat hlubší smysl- nenechte se vysmát "filosofové".
v zajetí dnešků
jak dlouho si budu klást
tu dětskou otázku:
proč.
asi pořád
neruda rudne
zpěvy pátečnípěvy zpátečnía když už tlačí časodchází nám hlasbéřeme se domůa jak lvové blijem za mřížea pějem písně komickévždy se zastavíme u stánkus prsatými motivy na obálkáchstrejdo. třepe se vám ovar. je rozbitý stejně jako my. a ty jsi šťastný člověkještě jsi nepochopilže JEN pátkynic nevyřeší.
přílišné nic
zkusil jsem pustit rádiozjistil jsem toco už vlastně dávno vímto není polibekto je hnus váženístřelil jsem tam zepelinypředemnou rozložení veleknězia říkám si:což tak pane dr. leary si rozpíchat žíly. ani ne. nemusím být za každou cenu zajímavýje to vobšoust spějem do sračekostatně nikdy nebylo lípsnad prvních pár dnůpo stvořeníjen se vezems námahou jsem se zvedla vyklonil z oknaabych si zapálila nemusel myslet.
bouchla válečná sekera
atomový hřib majestátně kvetejako pár kapek krveve stříkačce drogyze všech pouličních amplionůse rozléhá zvukmotorových pil, strojů, bucharůa skřípění zubůze všech holohlavých hospodze všech parlamentůvylízají kmenoví přísušnícis mozkem přilepeným k podrážceslunce už to vzdalo a utekloulicemi se rozletěl prach aokleštěná anarchie svého druhuvezměme nože a dlažební kostkyvyběhněme do boje za vlasta společně zařvěme:GEGEN NAZIS.
dizzy barron No. I.
tys odjelaa mi nezbývá nic jinéhonež melancholicky vzpomínats lahví červenéhoa poslouchatjak to tatík s kapelou na gymplu válelmoje noci bez tebejsou studenéspolu - ovšem že nám tovždycky zevšednía kromě pitía pořád máme sebespát chodíme až s úsvitemale jsme sami pro sebechci mít svůj minisvětocaď pocaďdům zahrada možná hospoda vedlenení to zbaběléje to jen mojea s tebou i tvoje- náš svět jen náš a naše víno naše svíčky naše noci naše úsvity naše pitky s kámoši naše osamělé štěstí.
dizzy barron No. II.
kdybys jen tak vědělakolik pijunemůžu si pomoctuž mi nic jiného nezbývávím, chovám se jak *** nulaale já opravdu už nevím cokdyž nezvládám světa svět nezvládá měpromiň teď a promiň příštěTvůj Dizzy Barron.
co už..
"uctivá poklona dámy. nezlobte se, ale nemátejednu cigaretu. "měl jsem štěstívětšinou takhle v nocičekám sám"mno že jste to vy. prosím.
jen 4 fotografie
už v šest ráno v ranní mlzebezdomovci a ožralové mrznou a vykuřujía zapíjejí další marný dendědakterému zjevně odešla osav zápalu boje plive z kolaa odrostlí přestárlí anarchistikteří ztratili iluze a domovyopření o mohutné kostelní zdikrmí z ničeho své psya já si hladím své zkřehlézjizvené loketní jamkytak trochu se prodávám- je nová doba- všechno staré za nimi za námi za mnou.
názvu není možno
a modrý prach mu padal na jemná víčkaprach s vůní stářízatímco jiskřivé safíry pozorovaly. tichá přitom tak výrazná součástsdílící hřejivé přítmí teátrů-byl a nebyl herec-cigaretový dým se vplétal do vlasůa víno potřísnilo cáry básnízáviděných i nenáviděnýchv divadelních budovách časů znalýchnebylo slunečního jasua tvář mu vybledla jako papír a zvrásnělaa levé prsty zhnědlyz tolika ručně baleného nikotinupsal a psalbezdůvodně bez cíleprostě psal co ho napadlopsal co žilteatrální teátrová legendamysleli si že ví všechnopan s velkým "P" a otazníkema ten se jen tiše usmíval do vlasůjak něžně ty hlupáky obchcalvěděl jenom jak žíti když ven už dlouho nemusela dlouho tam nebylv matném světle pietně dřímajícíchpřestárlých samot zákulisíveřejná zpovědnice na pokec:-přicházejte a pijteprosímpomalu a postupně-.
lamentace
viděl jsembídu násilí a utrpeníviděl jsem žebráky bez domovaškemrající drobné na krabicové vínoviděl jsem silnějšího bít slabšíhokterý jem marně volal o pomocviděl jsem rozpadlá torzase závojem pervitinového smraduviděl jsem hladové dětibrečící ve špíně chudinských čtvrtíviděl jsem blázny z jiného světabloudící znova na těch stejných místechviděl jsem toa ještě vícvidím to pořáda je mi zle z tohože lásky je jen tak máloa že jim všem nemůžu pomoct.
"podívat se smrti do řiti, možná"
seděl na okraji sklenky od vínauprostřed záplavy nedopalkůz balených cigareta za přítomnosti mnoha decibelůdepresivní hudbynepřítomně hleděl do kouřeviděl jsemjak se kousek po kousku rozpadátak jsem se prodral velkoubílou nicotouaž k jeho červenému vinnému oparua zeptal se:"o co ti sakra jde chlape. vždyť já tě mám přece rád. "pak bylo chvíli tichojen se napilani se na mně nepodívala konečně odpověděl:"o co mi jde. nevím.
jen v mé hlavě (a chlapi nikdy nejsou tak tvrdí)
kouřil jsem před domem vmrazivém větru pršelo. ve tmě démonicky skučelytrubky lešenína zdi seděl pavouk a pozoroval mě- černý pasažér mé dušea říkal: vezmi mě s sebou až do koncev hlavě mi vřískaloa já se zas bál tmy a bylo mi špatněpo tváři mi stékaly kapky- nevěděl jsem čeho snad vody.
jedna z mnoha.. ..fóbií
v zajetí vakuovaného šílenstvív zajetí zlevněných brambor a konzumucoby mukl se proplétámmezi drátěnými vozíky překypujícími smutkemza pultem uvězněné škaredé ženy (nemůžou si za to)jako všechna ta šunka a salámy- žel Bohu za to opravdu nemůžounasekané pod sklem jako zkažená zelená výstavapřed pultem - na druhé straně ještě horšíčichající figuríny s dírama do neexistujících dušía s kuřecíma řitěma místo ksichtů- bohužel si za to tentokrát můžoua v mundůru z kachlí je mi zimaje mi špatně z mrazicích boxů a z tělbez hlav napěchovaných a odsouzenýchk prasknutí a zalití světa zamrzlou depresízvracím si cestu frontouse třema pětkama v ruce jako propustkoua až venku zase zjistímže existujou i horší pekla a není kam utéct.
v kolejích mám zologickou
ránokdyž vyběhnu po kolejích na vlakvytáhnu své "balenčo" díky kterémuse mi smějí ale já je mám fakt v pažiprotože tohle mě fakt nedřekdyž je mi na blitía já to nechápunechápu jak tenhle systém fungujeproč já jsem až vespod pyramidykde hovna sříkají nejvícje mi na blití z lidíz betonové džungle a tupých hovad v níze sexu zatvrdlého ve špíně v každém koutěz vycházejícího sluncez čerstvého vzduchu - prostě z toho že nemůžu být sámz toho že ty nohy musím přes ten práh přehodithnusná je i ta zologická mezi kolejema(nedokážu pochopit, proč jsou rovné. )zajíci ježci smradlavé kočkyčerní démoni - mé stínyožralé patnáctky proti jedoucímu vlakua čas od času se tam i já motám a plazíma když už mě večer nohy nenesoua mám sračku z toho mála hnusného jídla co snímubalím si cigározajedu to sedmičkou červenéhoa vrátím se zase zpátky do těch zasranýchkolejí v šedé kůře.
když se bojím noci
pomalu vzhlédl od psacího strojepřestal psát a nepřítomným pohledemse zastavil někde mezi ním a stěnoua hlasem bez zájmu pravil:tak už i ty. Brute. a dál bylo slyšet zas jen kulomety strojev jeho vlastní cele.
všední dny při hlasité hudbě
ve své kobcena stole rozhrnul jsembordelvyndal její drámoa lahev božolé 2006
a zatímcodole brečela sousedkaa měsíc ve vlnách puchřelhnil jsems mírem na krkuve svéizolaci.
a pak že..
i když mám lahevve které je pravdakterá brousí jazyk ahřeje u srdce
bojím se sámbojím se ve tměbojím se násilí-jsem oběť paranoje a u zdi hospody na kolenou leží sťatá babka z okna domu křičí hysterická hádka kolem mně jezdí drahé auta je tma a pak že
tvrdí hoši píšou básně.
já se nebojím
"v trávě šukají slimáci babky a dědci dobíhají busy nádražní světla blikají ve větru a já běžím po škvárové cestě se srdcem v prdeli zakopávám o tmu lemovanou nepravidelnou kadencí mrkajících světel televizí z oken se slizkými pohledy v rytmu bubnů a z dálky mě drtí monotóní melodie zasraných pisklavých smyčců běžím do srabu. "pak jsem usnul uprostřed loukyv chladné zahnívající noční rosea už ani nevímkde jsem seprobudil.
a zítra mě čeká práce
k večeři plechovkauzených šprotů v olejis oschlým zbytkem chlebav televizizuří gruzínská válkaa mi to vře v krkučerný mugabe(co si prdnul nosem)zas něco řešíale já mám celou politikuv pažia k tomu nejspíš angínu.
beze slov
noční motorákdrncal jako kdyby měl hranaté kolaa k tomu ještě osmiceale tomu mladému chlapovico přistoupilto nebránilo v tomaby z cinkající igelitkyvytáhl jednoho lahváčezubama ho otevřelpostavil na poličkuotevřel si časopisa napil se na tobyl zvláštní ten chlápekblonďatý nakrátko střiženýs plnovousema vytahanou flanelovou košilíjen k jeho mládí nesedělyty hluboké utahanématnétmavé očize kterých bylo vidětže tohle si dobrovolněnevybraljeho oči říkaly:zasrané kasty.
život a smrt. život..
dokud vímže vím jen málodokud vímže mi to stačídokud vímže se ohnu jen s bolestmidokud vímže močím jak morseovkaa k tomu patnáctkrát za dendokud tohle všechno vímvímže mrtvý ještě nejsem.
chvíle
jsou chvíle veseléa jsou chvíle smutnéty druhé jsou zajímavějšíasi proto mě tak přitahujínebo že bychje přitahovaljá.
byl jsem v bazaru
byl jsem v bazaru na emoce- použité a omšelébyl jsem v bazaru naunavenou lásku z několikátéruky- koupil jsem ji za hodně v naději a stejně jsem nešťastný- i ta šedá láska mi utíká.
v kleci
nejdepresivnější místona světěje úschovna starýchsnův mé hrudi uvězněná. úschovna starých snů vraždí.
voda ze hřbitovních hajzlů
skloněné hlavyohnutá záda - druhé náhrobkya slinou leští vitrínkyna urnyv letním hnusukdy mě bolí celé těloa jen doufámže už tu nezůstanu na věky věkůprotože ta voda ze hřbitovních hajzlůkterou jsem pilvypadalafakt nebezpečně.
marimba
v tiché nocipod oknem sámjsem stálpod otevřeným oknems oranžovým světlemvenku byla zimapršeloa já s lahví červeného vínaa cigaretou jsem tiše moknul aposlouchalubrečené tónypřestaré a tajemné marimby.
s dýmem nad vínem něco jsme věděli
vypadal jsem staršípod dlouhými vlasyse vpletenými vzpomínkami(ožralové si mě pletli sKristem)zelenooranžové oči(vypadaly staře a moudře)a pod nimi visel světlýplnovous časuvyčítali miže žiju jen v hospodácha přitom jejich životy byly jako jejich břicha- tlusté a hnusné. visely a vegetovaly v prostoru- nebo suché a prázdné. bez náplněale my jsme po nocích vedli rozhovorydiskuze ve kterých jsme filosofovalio životě, smrti. o Bohu.
vesmír s krásami které zešílely
ušima mi do mozku proudí vibracea já se neslyším dýchatnecítím své srdce bítdívám se jen před sebejdu, jsem mrtvýkolem je ticho i kdyžhluk by měl býtje tak prázdno i když jsou kolem miliony věcíje mrtvo i kdyžvšechno se hýbeje to vesmír kde jsou stromykde létají holubi a špačcivlhký chladný vesmíra já v němmé mrtvé tělo nepřemýšlíjen hledí kam jdea chci se vyzvraceti když mi špatně neníprostě jen tak- vibrace mě nutíje to sílasíla která mě nutí udělat něcoco vímže bych nemělněco špatnéhoněco šílenéhoa kolem se míhá tolikvěcí které vnímám jako nica jsem neohrozitelnýnezranitelný a neporazitelnýproto se zastavuju na kolejíchvstříc jedoucímu vlaku- prostě jen tak.
odkud jdeš a kam směřuješ?
ticho před bouříticho po bouřinebylo nica nic nebudejen jedna vzpomínkana (asi) osmdesátiletou blitzkriegale ty víš, že to tak neníty to přece víštak neříkej že ne.
mamka mengele
pomoc. moje matka je Mengele. a já zavřený ve sklepěv rezavé klecis chladným kovovým hákemzabodnutým do zadnedoufám v niale stále pomoci se dovolávámlidé se smrti bojí- já po ní toužímmoje matka je Anděl smrtispolečnost je má matkaa já zavřený ve sklepěv rezavé kleci - prorezlých konvencíchmám dost sil abych žilale málo na to abych se navždy osvobodil.
čekání na smrt(spasení?) mezi světy
půlnoční žabí chórustlumímmodrým teplým dýmem"co teď. " říkám sije to jakona podzimní tramvajové zastávce- čekání na smrt nebo snad na spasení. . něco mezi tímje to něco mezi.
jsem
jsem havran v mlzena malbě alfonze muchyjsem zbytečnýdlouhověký ale přesto pomíjivýjsem báseňjsem obraz jsem sochanikomu nic nedámnikomu nepomůžujsem jen pocitpouhopouhé vylíčení sděleníjsem organické kouzlochrám sagrada familiasmrtka na orlojijsem nica pro někoho všechnojsem pocitjsem touhajsempoezie.
nechala
na schodechkřičím na zdi chrámudo tmavých zdí až do nebesřvu na odporné chrličezklamánna kameni a na slzáchjsem si ustlalzármutek a vzpomínkyna nidotěrná samota ahluboce černý smutekmnou třesea slepíkolem chodí turistihlušínikdo neslyšíže ji ještě pořád miluju.
na kříž pro chudého
přes dvěstě letdůstojně tu stálpřes dvěstě letvěrně s družkou vyrůstala teď, když chudý ukrajinecjej za pár drobných kácínikdy už spolu nebudou, vůbecs bohem se své milé ztrácímoudrý, slzu držel zpátkyvěděl, že dělník by nejradějive své chudé beznadějiplakal taky.
vlak uprostřed týdne
kdybych měl v tu chvílis kým(mi by stačila i nějaká věc)mluvitbyl bych asi nadmíru sprost- příčina: vlak. 15 min zpoždění a ohlašovaná doba zpoždění se může změnittímpádem jsem čekal 25 minutlehl jsem si na lavičku na nádražía tože si lidi nemají kam sednoutmě upřímně nijak nedřelone že bych byl unavený. myslel jsem, že umřua vlak -dočasný dvacetiminutový nocleh- nikdez tvrdého (nemyslím hlubokého)spánku mě vytáhl nad hladinuodporný zvuk kovových brzd. svůj odpočinek jsem přesunul do vlakuotevřel jsem oko "ještě je čas"a když jsem ho otevřel podruhézastavovali jsme na 'mém' nádražíale.
noční modlitba
v nocipsa zase vzala opět šel po kolejíchk řecenoc byla chladnáale to všechno bylo jednomodlil se a brečelplakal pro ni- kdyby to věděla - smála by se asi by to neuměla pochopit byť by chtěla"Božeprosímtě ochraňuj jiveď ji a ukaž ji to co chce vidětale nemůžechce, ale srdce se bráníProtrpěla si toho dostNechci, aby dál trpělaprošlapu jí cestu, povedu jivšechny starosti a smutek jejívezmu na sebe"měl ledové očijak tam ve tmě sedělu břehu a nechával slzy zmrznoutmodlil se taky za nějsám to nezvládnenezvládne to s nikýmjen s Ním"dej prosím sílu nejvíc jí, ale taky jemua trochu i mi. Amen"zvedl se utřel slzya odešel s vědomímže miluje ji i jehoa že je oba cítil.
obvyklý konec týdne
ve vlakuvyčerpáním jsem zase usnulprobudil jsem se- ještě je moře časuprobudil jsem se- a slečny, které kolem mě najednou seděly se asi zasmály při pohledu na chlápka který zjistil, že už dávno má vystupovatmoje nádražívlak naštěstí ještě stáltak jsem ještě rychle vyskočilovšem. letěl jsem délenež jsem předpokládal. a pak jsem se natáhna černých kamenech od olejeza co. proč.
exit(us)
a kudy uteče smrtkdyž ji pohřbí. když ji spálí. kde je pro smrtvyvěšená cedulka 'exit→'. proč je smrt proklínánanenáviděna a pronásledována.
chudá neděle
'ráno' jsem vstal-velmi zvolna a opatrně-zašel si na tu místnostkterá u nás doma z praktických důvodů nemusí být označenavyto. vydělal jsem senajedlvzal tři pade a psaže si na nádru koupímaspoň jedno cigáro(kam až jsem to klesnulno jo, duševní slabosta fyzické strádání jsouteď mým jediným bohatstvím)ze dvou trafik bylatohoto svátku otevřená tašpatná - KUSOVKY NEVEDEME"panebožejázdechnu"-výdechpřed nádražím seděl záchranářdneska měl asi šichtu lehkouzachraňoval nejspíš jen měa dál se vyhříval nedělnímdopoledním sluncem"somrák""jsem somrák" řekl jsemzapálil sia ve vzduchu byl cítitolej a špína teple se linoucíz černého kamení a rezavých kolejía já se psem šlapal do térua trhal pampelišky.
věř (mi) prosím
život je fajn (jak pro koho)a né že nezachyť tu láskuchytni ten život - tu kreva nakroč do tmynakroč do neznámakde už tě čekámnejsem optimistaa svět je zlýale já - už teď - jsem nesmrtelnýi po smrti budutak už se nebojzavři oči a podej mi ruku.
na plech
beton napěchovaný ve sklebeton v křišťálubeton a v něm obuté polobotkybeton místo sádry v rozkroku dívkybeton který vyplňujebeton místo dveříbeton na kůži chladíbeton který zarážíbeton a ty už dneska dál nepiješbeton a z něj džunglebeton se kterým a ve kterém žijem.
až potkáte
když visím na billboarducítím se na výši(a nezáleží na tomjestli jsem vysoko nebo nízko)a řvu:rozplácněte neděli sesobotou kolem. jsem ta kreatura zundergroundu o kterési lidi mysleliže je to jen divná postavičkaale teďmají na očíchabsolutní šílenství v plné krásemají na očích mě--kreaturnost z méhoundergroundu a já vímže jsem něco dokázal.
s jedním z bývalých
u stolního fotbálkujen čekámkdy jej zas obejmepodá mi mikinukterou jsem ji dalkdyž ji byla zima(teď s ním už ji zima není)jako bych tu nebyla při dalším gólu ho zase obejmejasně je to jen hrajen další góljen další obejmutía když za dveřmi spolu zmizeli aze života hrůz sobě se prý zpovídalinevydržel jsem a šel za níchvíli zůstal jsempak radši že půjduopít se víc než už jsem bylvtom vyvobodila mě ta zrzkachytla mě za rukua šli jsme - ona pro nějjá pro ni.
sněží snad
rybí oko kamery serychla přiblížilo ke mněkdyž stál jsem na zastávcea když na mě zaostřilo azačalo kolem mně kroužitvšechno okolo rázemzpomalilo a ztichlojen klavírista středních letjednou rukou vyťukávalmelodii na nejvyšších klapkáchten týpek byl něco jako klíčník z matrixukdyž věděl o co jde a co přicházíasi znal své i mé taomožná i tao těl naznak padajících z nebemrtvoly vypydaly jenjako spící lidépod zády zadkem a stehnypodložení něčím neviditelnýmz něhož ruceod kolen nohy a hlava volně viselytěla se pomalu snášela na zema když ulehlypomalu vstalykaždý z nich se na mně podívaloprášil a vkročil do zpomaleníve kterém byl okolní světvkročili jako normální a živía když klavírista dohrávalsvou tichou jednorukou melodiirybí oko mě naposled obkroužiloa rychle se vzdáliloaž jsem se mu jako malátečka ztratil v mapěhráč zaklapl své pianinotajemně se na mně usmála vmžiku zmizela všechno se rozjelo v původnírychlostinormální nenormálnostia živí kteří měli být mrtvínerozeznatelní od jinýchnastupovali a vystupovali z tramvajía spěchalia já tam zůstál státuprostřed davua nechápalproč mi bylo souzeno zažít tento okamžik.
svět skrytých absurdit
hysterické vězenímístokde i andělé touží zemřítdomovkde napíšeš jen básněo smrti nebosebevražděseděl nahýs kruhy pod očimaa s maloujehlou na šitípřed vlhkou kamennou zdí v houpacím křeslea čekal až se v níobjeví dveřekteré jsou otevřenéza jeho zádya za zdí čtyři černé postavytřepou s dlouhými vlasya dupou v kroužku těžkýma botama a nejsou to satanistion na druhé straněbodá do rytmu do zápěstíjehlou do předloktídole pod barákemprojíždí zmrzlou ulicív křečovitém swingutramvajplná bezdomovců hipíkůkočárků smradu a divných lidía plná hmotné nemocia týpek co do ní přistoupils budoucností v ušíchměl docela stracha on v křesle vědělže tenhle systém zklamaluprostřed vlhkých šedýchzdív pokojikde hemingway vypil mořebukovský zakopalflašku s levnou whiskyhrabě žil až do sedmdesátia kde kerouac nechalcestu cestou a tuláctví tuláctvíma v podzemí benzínem ze zapalovačeupálil zenového knězea ve špatném systémusi pořád drásá rukučerné postavy pořádtřepou hlavama a dupoupořád jezdí smradlavé tramvajea občas taky ještě mrznea všechno je čím dáltím víc zkurvenějšía ta šedá. v křesle sedía stále hledá pravdu v hloubi skrytoua taky před seboupravdu která je otevřenáza níma vždy za ním budeať se otočí kamkolinikdy tam nebudeuvidí zeďpravda je vždycky skrytaa andělé dál pláčou atouží po smrti. . v dalším systému který zase zklamal.
nonsense
černovlasý blonďák
česal si svůj hustý vlas
když v tom.
na jeho holou hlavu
r-oh
vmých snech existuje
přichází každou noc
nevím kdo to je
nechci, je tu zas
vlaková podivadelní
je to všude se mnou.
pach hospod, pach kouře a alkoholu.
nebo je to vůně.
že by snad vůně domova a porozumění.
to jsme my, umělci
už zase je to tady
hospody koncerty setkání
úlety
hulení a cigarety
nahahahahae!
jsou to okna do jejích
myšlenek a do její duše,
nebo jsou to jen zrcadla,
ve kterých se odráží
no love, no hope, glory - no happyending
Všechno je krásné. Svět je prostě nádherný. Nezbývá nic jiného, než se usmívat a užívat si to. Všechno hřeje, slunce svítí, všechno se směje.
čas jde dál
jsem jen zlomený anděl
ubohý anděl bez křídel
dívám se do tvých křišťálově čistých očí
a ty se lehce vznášíš temnou nocí
díky nechci
jsem jen odporné hovado
no a co.
mi to tak vyhovuje
teda aspoň si to myslím
dlouhé chvíle
dlouhé chvíle na
temným démonem požíraných
rezavých nádražích
bez čekáren -
bláznova moudrá skladba
někdy jdu tak pomalu
– nepředstavitelně pomalu
že jdu pozpátku
a všechno
skeptická
běž daleko, pryč, běž
utíkej, nevěř ničemu
všechno smrdí, všechno hnije
no tak utíkej. všechno je lež
příboj času
jako stříbrný prach po mávnutí labutích perutí
jako po uhaslém knot modré myšlenky
všemocný čas krásnou současnost pohltí
co bylo to není, jediné co se nezmění jsou vzpomínky
i´m fuckin´angel
stejná chyba
stejná světla
stejné nádraží
neměl jsem to dělat
moh mít prachy, kdyby ještě žil
to není umění
je to jen pár žvástů
je to jen pár čar
pár divných tónů
a tak se narodilo smrťátko
chtěla mít dítě.
hodně ho chtěla.
nebyla škaredá,
byla odporná.
cíl v nedohlednu jistý
zadíval se do děsivé
chladné a třpytící se černě pod sebou.
dno.
„dejte pokoj. to jste buď
01:12 - paskvil
prenatální blonďáček přeběhl zbřicha
přeběhl zochranného břicha do parku
ty vůně se točí všude kolem
všude kolem letadla
r-oh
vmých snech existuje
přichází každou noc
nevím kdo to je
nechci, je tu zas
zase naposled?
svlakem vzádech
skoro stojí
snad se těší, snad se bojí
poslední hluboký nádech
vzpomínky na brutální myšlenky
in the light
in this river
ty nepláčeš, ale
já ano
tiše, skoro clische
vločka
vbezchybném tichu
se pomalu a stejně
bezchybně snesla
křik sobecké smrti? – asertivní cynická brnkačka
slyšíte ten křik.
ten nepřestávající hysterický řev.
je to jako zvuk skřípajících brzd starého vlaku
uširvoucí
neumírání
obrali jej o vše
o peníze, o hodinky
o boty, o šaty
nevadí mu, že je nahý
stále-(ne) s tebou
pomalu uléhám do postele
svědomím,
že jsi tady před chvílí
ležela ty,
14. (cca listopad)
důvěrnou cestu spolu měli
až rozloučení nastal čas
najednou obejmout se chtěli
zima jim oběma byla as
dno je dobré na to, abysis ho prohlíd..
Bosý, bez trika, bez deštníku, jen v klahotách šel v dešti přes město. Byl den a on se brouzdal v kalužích když procházel centrem města. Lidé schovaní pod deštníky na něj hleděli, ukazovali si prstem, někteří se smáli. Nevnímal je.
strach a nejistota
Leží na zemi ve vlhké špíně. Kolem něj běhají pavouci. Je šero, zima. Je celý špinavý, nahý, bosý, třese se po těle ve víru sil.
proti všem
jinými slovy:
nechčijte proti větru.
já to dělám pořád,
jenže já se už tak narodil
tisíce kousíčků kolem
Jednou, držel jsem své srdce.
bylo nemocné a já je držel v dlaních
a pozoroval jsem jak choří.
A se slzami kanoucími mi po tvářích mu říkal:
kdysi chodila s kosou
Ráno se probudil, ale silou své vůle zůstal ležet. Byl by na místě umřel, bylo-li by to takhle po ránu a vposteli možné. Byl sám sebou zhnusen. Byl zhnusen svým bytím.
mezi srdci
Srdce 1: Do cigarety vůni Tvou si zabalím
pověsím si na zeď Tvůj pohled
úsměvem Tvým kafe si osladím
Tvým srdcem si zpříjemním svět.
v mlze
uprostřed tiché, tmavé
a vlhké zahrady
nehnulo se ani stéblo
trávy
circus nervooze
zmatek
žluté nádražní světlo
in the light
no ano. přece in the light.
až příliš tiše
NIKDY SE VE VANĚ NEKOUPAL. i když nebyl sprchový kout v provozu, do vany prostě nevlez. měl z ní prostě fóbii. ovšem, teď už ne.
výraz
nejdřív tě svýma očima
probodne
a svým zrakem tě pomalu
bude mučit