Písmák Když hloupost vládne
Zapřáhli sedlákovi mrtvého koně do povozu,
prý ropa drahá je, tak z Ministerstva zemědělství
pomohli mu znovu, co jen mohli
a co že netáhne, to vada pouze na kráse je malá,
Lásko děkuji
Já dlaň svou ti dal
a nechal se vést,
pod blankytnou oblohou,
chvilku sem a pak zas tam,
Babylonská svíčka
Já občas létám po obloze,
dám tak volno svoji zvláštní touze,
tu letím prudce vzhůru
a pak jak kámen padám dolů.
Doba ledová
Miluji science fiction, neboli jak My, její milovníci říkáme „scifíčka“, a tak není s podivem, že občas vidím kolem sebe neklamné důkazy blížící se budoucnosti, které jsem někdy a někde už četl, či viděl. Někteří odpůrci hanlivě tvrdí, že sci-fi díla se hemží spekulativními technologiemi a přírodními jevy nebo dosud neznámými formami života. Děj je často zasazen do vesmíru, budoucnosti či alternativní historie. Ale ano, mají trošku pravdu a spor je jasný.
Pohledy
Je Krásný pohled do tvých očí
celý svět se se mnou točí
když usměješ se při tom na mě
a já zahlédnu v nich pohled laně
Vzpomínky
Mé vzpomínky jsou jak proud času,
co zamotal se
a ztratil všechnu krásu,
až z některých těch let je mi smutno
Mořský vlk
Moře voní trošku slaně, oceán nastaví dlaně,
řeka pozdrav proudem nese, pro piráta co se třese,
až nalodí se na palubu, až přestane sušit hubu
a prolije si hrdlo RUMEM.
Miluji chvilky s tebou
Miluji chvilky s Tebou,
chvilky, kdy se topíme v očích toho druhého,
chvilky, kdy svíráme v náruči toho, kdo je nám nejdražší,
chvilky, kdy víme, že zrovna to místo, na kterém jsme,
Sny a šalba
Když mé oči bloudí po obloze
to přičíst lze mé lásce, mojí touze.
Když samota mé srdce svírá
chlad pálí uvnitř
LOUTKA
Leží zde loutka
co smotané má nitě,
schoulená jak malé dítě
a pohled zasněný
Bolest
Stejnou bolest každé srdce jinak cítí,
zatímco jedno bolest zneklidní,
druhé to hned zničí
a Ty nikdy nevíš v čem to vězí.
Každý jsme jiný
Každý má své sny a přání,
každý bolesti se nějak brání.
Některý si nechá zadní vrátka,
a další to nepříjemné chce vzít zkrátka.
Dým bramborové natě
Dým bramborové natě, jež nad polem se line,
otevře okno vzpomínek, při nichž mi srdce jihne,
otevře okno do mládí, kdy tolik byl jsem šťastný,
kdy všechno běžné kolem nás bylo tak jednoduše krásný.
Jedenáct
Co víc si přát než znovu mít svých jedenáct
každé ráno do školy na osmou s úsměvem jít
sedět v lavici a z okna koukat se a snít
kam odpoledne s kamarády budu moct vyrazit
Jeřabiny
Hrst jeřabin
………………………… co na stromě ve slunci jiskrně svítily,
hrst jeřabin
………………………… co vůni babího léta v sobě ukryly,
Češství
Sedím nad klávesnicí a jsem smutný. Nejsem si totiž jist, zdali bychom ještě vůbec měli být hrdi na to, že jsme Češi. Národ uprostřed Evropy s historií, jež by nám mnohé jiné národy mohly závidět, která však stejně jako mnoho jiných věcí kolem nás kostnatí. Historií, která bledne ve světle dnešních našich činů, jimiž se světu předvádíme.