Písmák Vážná
Seděla jsem vkoruněh stromů a foukal vítr, tak ostrý a bodavý. Moji duši prostoupily ostny. Seděla jsem a foukala bubliny zbublifuku. Létaly kamsi knebi, skrz oblaka, za kterými bylo vidět paprsky slunce a taky těch všech, co tu už nejsou.
Úzkost...
ta bílá stěna má v sobě tolik
a vím, že bych ji mohla sledovat hodiny
tady - z mýho místa, místa šedi; nehybnosti; viny
zapadlá mezi polštáři a krabičkami od cigaret
O zradě ...
Tak jsem ho zase navštívila. Je to už takový daný rituál, že minimálně jednou půlročně se sejdeme. Já a strom poznání. Ta malá jablůňka v mojí hlavě.
Depka...
Ruce začaly se třást,
okolo vše ztichlo.
můj výtah jménem strach,
vzal mě na pusté místo.
Bezbarvá, prázdná...nepochopená
Cítím prázdnotu,
svět je barevný,
ale já všechny barvy
spolkla do sebe. a tam někde
Nejlepší kamarádce...
Tak blízko, tak často. přitom tak daleko, tak málo.
Trávit tolik času s člověkem a nevidět tu odlišnost,
dopili jsme víno našeho kamarádství, tak přišla střízlivost.
naše cesty jsou dvě přímky, které si nikdy neprotnou
Nádraží...
Zajímalo by mne, co se komu vybaví, při slově nádraží. Řekla bych, že většina populace by toto místo rozhodně nazařadila ke svým oblíbeným. Špinavé placené záchodky, podivná individua spící na polštáři svých vlasů, zpožděné vlaky se kterými si vyhrál umělec se sprejem v ruce. o interiéru některých těchto souprav nemluvě.