Písmák Strážce světla
Kapitola 1.
Světle modré oči se stříbrnými žilkami, dívaly se na stromy, které zpívaly vhorkém dni skaždým záchvěvem větru, stejně, jako tlouklo srdce a nadechovaly se plíce pro život, jenž zdál se kneuvěření. Ruka tiskla cigaretu mezi třemi prsty a častěji si sní pohrávala, než ji přibližovala ke rtům. Za sklem a sítí zdál se svět ještě stále vzdálený, ale něco bylo blízko, čas kdy vězení duše bude ukončeno a tělo vrátí se zpět do změněného světa, který zatím byl tam venku a jen trochu tady.
Válka draků
Kapitola 1.
Vysoko ve sněžných horách, které jsou tak vysoké, že zjejich vrcholků můžete se koukat na oblaky, jak plují pod vámi, sídlí draci. Lidé tomu místu říkají sluj, ale draci svoji jeskyni pod sněžným štítem nazývají domovem. Sněžný štít není nejvyšší hora, ale svým tvarem zdá se nejkrásnější.
Hvězdy
Jmenoval se Silvar, ale nikdo mu neřekl jinak, než Pán noci. Mezi draky byl jedním znejjasnějších, ve dne spal a vnoci vyšel jako jasná hvězda, jenž na nebi neměnila místo a bezpečně vedla lodě i námořníky do přístavů po celém širém světě.
Silvar byl starý drak, ale jelikož draci neumírali a ti hvězdní už vůbec ne, byl plný života a síly. Chránil ty nejsilnější duše mezi lidmi, aby nebyli zlomeni.
Trpaslíček
Byl vlhký den, v noci byla bouřka, stejně, jako několik nocí předtím. Ve vzduchu bylo ale něco víc, než jen voda. Bouřky byly děsivé, pálily zemi, stromy i obydlí lidí.
Trpaslíci žijící v kraji, hluboko pod zemí takřka o bouřce nevěděli.
To samý, prostě pohádka o hvězdách
Jmenoval se Silvar, ale nikdo mu neřekl jinak, než Pán noci. Mezi draky byl jedním znejjasnějších, ve dne spal a vnoci vyšel jako jasná hvězda, jenž na nebi neměnila místo a bezpečně vedla lodě i námořníky do přístavů po celém širém světě.
Silvar byl starý drak, ale jelikož draci neumírali a ti hvězdní už vůbec ne, byl plný života a síly. Chránil ty nejsilnější duše mezi lidmi, aby nebyli zlomeni.
Stromy
Bývaly časy, kdy po zemi chodily stromy. Ať už byly velké, nebo malé, kráčeli po zemi a mohli za den ujít i desítky kilometrů, než zapustily své kořeny do země a usnuly. Každé ráno se pak vydaly opět na svou pouť a jejich kořeny zarývající se do země kypřili půdu a místa, kudy prošli stromy brzy se zelenala čerstvou zelení.
Stromy byly vlastními pány, obklopeny všemi krásamy světa a těšili se z poznávání nových míst.
Zlo v nás
Rudé ohně zapláli,
sémně nenávisti zaseli.
Celé věky tvrdě spalo,
z jeskyní se dnes vydralo.
Gabriella
Gabriella
Ty jsi nejmenší zandělů. Miluji tě celým svým tělem i myslí. Potřebuji tvé obejetí, protože drak jako já bez Tebe nedovede žít. Uklidníš jej svou maličkostí, svou přítomností i svým dotekem.