Písmák ego-ista
Slovosled pádných důvodů
překonal skalní troufalost
tekoucí z bezedných okrajů
nepřejícných zrcadel
Cesty vzpomínek
Počítám ztracené kroky
stopy slepené nadějí
oblouky navržené
nekvalitním alkoholem
Vize konečnosti
Zastavuji čas
myšlenkou na
vyschlý pramen
-zbaven zraku-
Rozpad zbloudilé slzy
Oblékán do jinakosti
hlavou dolů
popírám rychlost
padající slzy
Smrtící smích
Stroj na svém pokraji
mechanicky kývá rozechvělou paží
jako slzy
kape olej v kompozici
V posledním cíli
V zatáčkách zadržuji dech
točím svou myslí
v úvozovkách nacházím falešné souřadnice
-pod nohama vesmír-
Neustavičná
Mám málo prostoru
nekonečno možností
cíl bez prostředků
úspěch bez radosti
Časovaná
Z nejvyššího patra
čas přetéká hráz
dere se níž - tiše padá
jak bezduché saze
V objetí času
Dny krájí život
jakoby dnes čas
opět ořezával okamžiky
polykal sám sebe
Nadskutečná smyslnost
Děravé ulice,
zbloudilí lidé propadávající síty svých přání,
dočasná spojení v koutech žijících náměstí,
poté nahodilé otočení zády,
Dotvoření
Sníh utíká větru, čas kalendáři
kalendář ve větru děj dotváří…
Mráz probodl stránku papíru
kalendář zkameněl vnánosu sněhu
Neuchopitelná
hledáš kostky ledu v poušti
neodpovíš.
protože víš, že jen polykáš nepotřebnou vatu
nic než neuchopitelné sucho,
Výtah z mozku
Snad najdu okraj fantazie
na hranách mých představ
- rozmezí dvou světů -
Sněhové sny, prchlavé jak já
Druhý život
V mlze ráno
objeven mapou stavět na planině schody,
číst epitaf pozpátku.
Za úsvitu
Výpověď neznámého blázna
Nad hlavou mříž, má ptačí voliéra
jak pramínky vlasů ve studni křičí co a jak.
Prosí mě, přikazuje, nedobrovolně šeptá
ovládá mně víc než ocelové trny semaforů.
Ta první
Známe se již od dětství,
si zlatá obruč kolem mého těla,
už dál žádná tajemství,
dusím se, tohle si chtěla.
O krok dál
Sestrojený, sešlý a znavený,
beze zbytku, beze změny neproměněný.
Znalý všech stínů pomíjivých
Dny vybledlé jak páteř z obratlů mozaiky,
Odchod zvonu
Rozbitý zvon v tvaru kruhu nahlas mlčí
jak v pohádkach jedlé jedle
fosforeskujici za vánoční stromečky
Ustrojené po vzoru skupiny cenzorů,
O kakaové květině
Zjara zasadím
sazenici lásky
má Afrodité
ze slz a hlíny
O náhodě
Za šest minutu sedm, v osmé řadě čeká,
devět malých floutků, na desátého z depa.
Toto se snadno může stát,
avšak Pepa se opozdil už jedenáct krát.
Kouzelná chvíle
Seznam sezamových slz se ztrácí v dáli,
v duhové uličcce lemované slunečnicovými stvoly.
Proso či fazol pro štěstí jsou vzpomínky,
soutěže, dětské výpravy,
Pochybností do sytosti
Tlak za očima planoucíma láskou,
žhnoucíma silou tisíce jezer,
tlačí mou zsinalou tvář,
vstříc novodobým milujich dam.
Černobílá existence
Bezbranná slepota světa,
doleva se točící,
stezka plná hmoty,
barvy odrážející,
Odraz snu
Jako nahá laň volně bloudit lesem,
přes kapičky rosy, tenké vrstvy ledu.
Překročit v bažinách most z naší mlhy,
či prolézt oknem prázdné hladomorny.
Hvězdná utopie včerejšků
A byly by hvězdy * * * * * * * * * * * * * * * * * **
donekonečna zářící, nad stolem i nad svící,
za měsícem i družicí,
dál než planety jen kroužící.
Znepokojení
Pod hladinou nejistoty,
kde vše je z části cizí,
odnáší proud pochybností,
radost, co náhle mizí.
Na poslední chvíli
Už zdálí vycítíš v pravou chvíli,
kdy obálka blíží se k cíli,
bez tvého úsilí, v pošťácké brašně
nošená s hrdostí a přitom prostopášně.
Čekání
Jak mlýnská kola pod vodou se noří,
rozpoznáš kdy svícen zhasne,
kadidlem zaženeš čas,
který dál už nehoří.