Osolená káva.
„Jak to zase vypadáš. “ Vzdychla máma a prohrábla se mi čerstvou čupřinou.
„Ahoj. “ Řekla jsem chraplákem.
Rozárko, nespi!
ROZÁRKO NESPI
Šla jsem tmou. Prodírala jsem se jí jako křovím. Brodila jsem se jí, měla jsem jí až po krk. Ještě chvilku a utopila bych se.
Nesnáším pondělí
Nesnáším lidi, co říkaj „nesnáším pondělky“. Protože oni vlastně neřikaj, že nesnášej pondělky, žejo. Oni nesnášej to, že musej vstát a jít jak tupý stádo do práce, lízat zadky šéfům, nosit kafíčko, usmívat se, podepsat osmdesátdevět papírů, děkujeme, přijďte zas, a tohle je čeká dalších pět dní. No ale, abych to nezamluvila.
Pes
„Jednoho psa, prosím. “
„Co prosím. “
„No jednoho psa. “
„A jakýho.
Fakt hnusnej buldog
Odcházela jsem z malýho tetovacího salonu v centru Prahy a váhala, jestli si mám nasadit sluchátka. Sice bych pak nešla na prázdno, žejo, neplýtvala časem, ale ten moment by něco ztratil. Jako by moje myšlenky pak nebyly tak čistý a nebylo jich tolik. Radši jsem se zastavila uprostřed mostu a zapálila si cigáro.