Písmák Poslední
V obklíčení reality,
v obležení dospělosti
tvrdě narazil.
Srazil ho smutek,
Temná
Kout temný, jako jeho duše osamocená.
Noc bezhvězdná, stejně není s kým se dívat.
Žena básníkova pryč, v říši snů ztracená,
A tak opět začal černým inkoustem plýtvat.
Osud melancholika
Možná píše verše,ale nic neříká.
Možná píše verše,stále je jen nešika.
Stejně dál bez citu pro básně píše do ticha.
To je těžký.
Možná
Možná tu sedím a na jazyku tvoje jméno.
Možná tu sedím a v náručí nemám vůbec nic.
Možná tu sedím a v očích mám slzy.
Možná tu sedím a s probou koukám na měsíc.
Venuše
Čekal jsem jen na znamení,
koukal jsem sám na nebe,
snažil jsem se najít usmíření,
až spočnul můj pohled na tebe.
Do hlouby duše
Vzbudil jsem se
Byla tma
nade mnou nebylo nic
a já viděl jen schody
Můj hřbitov
Na kříži je přibitá radost,
láska leží zakopaná v hrobě,
v rakvi je uložená o ostatní starost.
Je lepší být skeptik v této temné době.
Karty s osudem
Prohrál jsem partičku karet se životem,
prohra co mi byla osudová.
Teď jen proplouvám každým dnem
ve strachu,že ztratím srdce znova.
Po tom všem
Stojím na konci cesty jako rytíř po boji,
únavu a smutný pohled v očích mám,
co zažil jsem, podtrhává krev na zbroji,
a když rozhlédnu se, zůstal jsem jen já sám.
Jsi všude kolem
Jsi pro mě jako vzduch,
ale bez kyslíku.
Jsi pro mě jako voda,
které už se nemůžu napít.
Po ztrátě
Po čase zjistíš,jak moc tě ztráta velké lásky poznamená.
Než opět můžeš milovat,
tak musíš prvně přejít přes strach,
jenž k lásce pevně poutá bolest,
Beze lži
Tolik falešných slov
Tolik falešných pohledů
Tolik falešných dotyků
Stopa lži táhne se za mnou
Výčitky
Pálí jako oheň
jako rány bičem
a přesto je trpím
se zarputilostí mě vlastní
Útěk od života
Když začneš od života utíkat moc daleko, tak si uvědom, že země je kulatá a že když poběžíš moc rychle, tak na život opět narazíš a to ještě větší silou.
Ztráta
Že jsi ztratil někoho důležitého, poznáš tak, že i když jsi ho už ztratil před nějakým časem a myslíš si, že je to už za tebou, tak o něm lidé okolo tebe stále slyší.
Vzpomíná
V posteli sám leží
myšlenky mu v hlavě běží
stále o ní
Představuje si jejich první políbení
Proč
Opět slyšel jsem tvé rty šeptat.
Opět slyšel jsem tvůj jemný hlas.
Stále chtěl bych se tě zeptat:
"Proč nezbylo nic z nás.
Naděje
Někdy vidíš
mraky se stahovat
slunce zapadat
vítr divoce dmout
Zklamání
Procházíš temnými ulicemi
plnými lidí zakrývající si své tváře
a jediné co bys potřeboval
je vidět úsměv
Jsi tu stále
Za bouře bijící
svými stříbrnými meči
Za deště bičujícího
každého neskrytého člověka
Slova pro nikoho
Když padne tma
popisuju stohy papírů
zapomenutými city
ztracenými vzpomínkami
Ztracená duše
Myslel jsem.
A myslel jsem špatně.
To jsi nebyla ta.
Tys mi nevzala duši.
Jeden člověk
Jeden člověk
a v jeho šlépějích
nejedna pěkná chvíle
nejedna slaná kapka
Stále se vrací
Bolestivá a přitom šťastná
taková je každá jedna
vzpomínka na tebe.
A jako bumerang stále se vrací
Barvy
Barvy jsou všude kolem nás,
v barvách vzniká celý nový svět,
v barvách je základ viditelných krás,
díky barvám je něco krásné na pohled.
Vzpomínka
Jsi obraz,jenž mě stálě uchvacuje svou krásou,
i když tvůj obličej je již z půlky rozmazaný časem.
Vidím tě,cítím tvou vůni a když usínám,
nechávám se unášet tvým nezapomenutelným hlasem.
A tak prostě píšu
Básně,rýmy,verše,slovo psané na papíře,
píšu o sobě,životě,neštěstí a falešný víře.
Nevím,co je,a nevím,co bude,a tak prostě píšu dál,
hledám cestu z neštěstí,ale směrovku mi osud vzal.
Láska
Dokud ji nepoznáš,nežiješ.
Když ji ztratíš,umíráš.
Ano,je to láska. Ta věc,co někdy miluješ,
a jindy proklínáš.
Představa
Větru tiché ševelení
rozechvívá tvé kaštanové vlasy.
Východ slunce ohlašujíc dobu denní
a já sám divákem tvé krásy.
Láska
Je to ona, s níž se vždy zabloudíš.
Je to ona, s níž dlouhé noci bdíš.
Je to ona, z níž se neprobudíš.
Je to ona, o které už pouze sníš.
Láska
Ztratila se,aby opět mohla přijít.
Ztratila se,abych trpěl za své činy.
Prostě se ztratila a s ní i naděje,
ale nechala mi tu pocit viny.
Bezmoc
Ten pocit,když život ti mezi prsty protéká,
když cítíš,že krev tvá je rozbouřená jak řeka,
když plátna vzpomínek ničí ta krev,
ten pocit,když by ses zmohl pouze na řev.
Touha a strach
Zkouším znovu bez ní žít,ale nejde to,
všichni říkaj mi to samé,že jednou přejde to.
Že jednou zase budu milovat a žít,
že jednou najdu někoho,s kým budu moci být.