Písmák Vzpomínám
Vzpomínám
Jak tvůj pohled kradmo na mně spočíval
Písmem tvé lásky tajně po mé tváři psal
Vzpomínám
Co mám říci ...
Co mám říci v slunci žhavém
Co paprskům mám darem dát
Co dělat
Skoro v létě žhavém
Flétna
Tvůj dech doléhá ke mně
A našeptává nemožné naděje
Mé srdce zná tvůj jazyk jako svůj vlastní
Vzdálená
Naděje
Jak dlouho čekat mám .
Tolik dlouhých dnů čekat na stisk něžných rukou
Na den plný zázraků .
Snad marně čekám .
Poklad
Dnes již nejsi pouhé dítě, pusinko má jediná
Dnes, když řeknu "Miluji Tě", co víc už tě zajímá.
Tak tu sedím na židličce, sedím tady sám a sám
Kdybych k Tobě domů mohl, věř, žesvé srdce Tobě odevzdám
Minuta za minutou
Minuta za minutou
Těžce odkopává z nekonečně pomalu plynoucího času
Který je jako raněný pták zasažený uprostřed nejprudšího letu
Všechna bolest, která provází každý jeho krok
Peříčko
Hraji si s písmeny tvého jména
Udiveně naslouchám tichým slovům
Která ke mně, každé jednotlivě, promlouvají
Aniž mohou tušit kolik citu v sobě nesou
Jakými tóny zpívá vlahý vánek
Jakými tóny zpívá vlahý vánek,
když rozevlává vlasy, mající barvu právě zrající révy.
Jakou melodii šeptá,
když choulí se v záhybech lehkých šatů, které ukrývají něžnou hlavu.
Jako sen
Jako sen, který pomine, jako vítr přilétnuvší,
tak snad doba pomine dvou rozdělených duší.
Snad na konci této cesty stojí dům, čeká krásná žena
a rty své dává k mým.
Kdybych byl ptákem
Kdybych byl ptákem a měl jeho volnost,
přilétl bych k Tobě na okno.
Zahodil bych nesvobodu myšlenek svých
a zapomněl, ze mi je teskno.
Jsi pro mne vším
Jsi pro mne vším, věř,
ač zjevila ses znenadání,
a já rád bych byl
jen Tvůj milý hrabí.
Něžně
Tak něžně bych se loučit chtěl,
držet Tvé dlaněv rukou svých,
zahnat Ti všechny chmury z čela
a Ty jsi stále samý smích.
Trápení
Na duši mi padla stín,
oči hledí do prázdna,
marně hledají svůj cíl.
Bezbranné ruce se chvějí,
Sen o Lásce
Snad se mi to zdálo,
snad to byl jenom sen,
žes měla mě chvilku ráda
a byli jsme šťastni
Procházka Prahou
Poslechni si, jak představuji si to naše setkání,
u Svatého Víta zvony vyzvání ke mši,
podej mi ruku a já ti povím o svojí Praze vyznání.
Půjdem tedy ruku v ruce
Zpověď
Teď sedím tu a píši zpověď svou,
ne Bohu, Tobě se zpovídám
Tvé upřímnosti, něze, snad i svému bolu,
tu duši svoji zcela otvírám.
Buď při mně
Buď při mně, Lásko má,
svěř se mi jako včela svěřuje se sadu
jako sedmikráska svěřuje se motýlu.
- svěř mi své iluze i křehkou závrať pádů,
Náhoda
Slovo "náhoda" je nejlacinější ze všech slov.
Všechno nedohledné, nevysvětlitelné a temné si jen můžeme vysvětlit, když dovedeme umlčet znepokojenou námitku, že náhoda není.
Ale když už si připustíme, že se něco náhodou přihodí,
pak je "náhoda" všechno.
Nenávist
Většina nenávisti je z toho, že přeceňujeme svou obraznost, že přisuzujeme lidem své myšlenky. Dříve jsem vlastně nevěděl, co je to nenávist. Nepociťoval jsem ji k nikomu a nepociťuji ji ani dnes. A přeci ji už znám.
Život
Až měsíc naposled mi zazáří a slunce zasvítí na poslední cestu
a já pak vzejdu na vrchol své špatnosti.
Pak všichni, kterým jsem ublížil, uzří mé pokání
Potom mě pochovejte pod práh obyčejného kostela,
Budoucnost
Dívám se na krásné nebe.
Je to smutný pohled neboť se dívám přes černé a kruté mříže
Po nebi plují obláčky a já závidím těm obláčkům,
že si mohou plout kam chtějí a nikdo je nedovede zastavit
...
Miluji Tě jako sebevrah miluje svůj provaz
Protože jsi jediná na čem visím.
Že si mohu dovolit vše, vypláznout jazyk na každého,
kolébat nohama ve stříbrném větru a mít krásný pocit lásky.
Ponurý Londýn 1970
Byl den, odpolední čas. Nad Londýnem vlají černé zástavy. Ptáte se, co se stalo. Zemřel nejslavnější kytarista všech dob.