Písmák Motýl
Znám polárního motýlaco crazy vtipem vládnePři čtení jeho divočini moje srdce mládneVerše plné nahotyneukojených vášníi vášnivé samotyjsou vždycky trochu zvláštníNadrženého motýlaznám jako sám sebeKdyž křídlem verše odvanemé srdce chladně zebe.
Kousek samoty
Chybí mi kousek samotyVkteré si projdu sám sebeNahlédnu do svého člověkaNajdu tam vás, i tebeNajdu tam všechny zminulaTy dobré i ty zléNajdu dobu co minulaNajdu tam srdce svéJím se pak rozhlédnu po krajiNaladím znovu své strunyPak přijdu zase za vámiDívat se co kdo umí
Až někdy zase odejduNebojte se o mněHledám jen trochu samotyDuší zůstávám vdoměMá samota mne naplníDá mi svou sílu znebeA až se zase navrátímTou silou obejmu tebe.
Co se stalo...?
Co se vlastně stalo. Chlastalo se a spaloChlastalo mocA spalo máloAle snad toZa to stálo
Jenom řeč nám nestálaPojednou půlnoc nastalaZnovu se piloTěžko se spaloJeště hůř sniloTak co se stalo….
Báseň
Báseň je krátký filmúryvek mého světaZ života dlouhéhopouze holá větaJe to jen střípekjenom záblesk letmýJe mizivá jak krásakdyž se večer setmíBáseň je oknoOkno do tvé dušeJen krátká prózaco nechce znít tak sušeJsou to jen větypotichu vyslovenépo kterých srdce zůstane zasažené.
Poslední návrat
Chudý a sám světem se brodím
Unaverný, zlý na pohled
Cíl před sebou, ve stráni sedím
Srdce plné smutku těch let
Tak to je život
Životem ovanut, cítím se omládnutŽivotem postižen, cítím se přistiženŽivotem polapen, cítím se pomatenŽivotem nadán, cítím jak padámŽivotem zasažen, cítím se poraženŽivotem zbit, musím dál jítŽivotem naplněn, cítím se obrněn.
Víle
Měsíční svit ti slušíStříbrnou dá ti svatozářRozsvítí moji dušiSlza ukápne na polštářTy, vílo, nejsi mi k máníBojím se chvíle rozbřeskuSlunce zazáří v strániSrdce mi pukne od stesku.
Padají hvězdy ... podívej!
Tak jako Shakespeare sonetyzkouším své básně psátzkouším v nich říkat: "mám tě rád"sleduji při tom kometyNejsou to zlaté vlasaticejsou to jen hvězdy letícís každou z nich úsměv na lícisnažím se přáti ponejvíceKaždý ten úsměv v mysli mékrátce mění se v přánínemám však ani nejmenší zdáníkomu se v tváři rozvineJak hvězda hořímění se v prachúsměvy mizí. mám z toho strach.
„To jsem já“, řekl podzim.
Jsem malíř s barevnou paletou
Já řeknu a květy nekvetou
Já dýchnu a nohy zebou
Těm kolem, i co jde s Tebou
Zrození
Stříbrné pláně třpytivé
zalitémrazivým sluncem
jsou jako démanty posety
každý znich bezmála unce
Prázdnota
Prázdnota noční ulice
Počítám dlažbu líným krokem
Přemílám okamžiky dne
Jen kosí hvízdnutí
Noc
Noc ještě mladá
a pošetilá dívka
lehá za námi na lůžko
černočernou dekou
Čas
Kolik je hodin.
Kolik je dní.
Kolik je roků.
Proč hudba zní.
Růžička ;-)
Již neutrhnu květ
by raněn rukou mou
proměnil se v led
láskou zhrzenou
Růže
Červená růže zapadlá do sněhu,
vzpomínka na poslední ples.
Přála sis ode mne ukázat odvahu
a já to vím až dnes.
Jsem
Jsem
Jsem sprostý chlap, co zlomil tvoje srdce.
Jsem sprostý muž, co touží po tvé ruce.
Jsem člověk, který touží hladit tvoje tělo.
Upadám
Jak vlasy padající do očí upadá nálada
Sluchátka zátkující uši jim vnucují své tóny
Discmanem napájena jako pupeční šňůrou
Potvrzují bezchybnost jeho životních funkcí
Prší
Prší
Spánek pomalu dotírá
Já pošetilý špiním další list
Bude jej někdo číst.
Novoroční
Jako divadlo otvírá oponu,
Nový rok přinesl sníh.
Kolem je rázem bílý klid.
Houknutí vzadu.
Můza
Jednoho zimního večera
začala se dít kouzla.
Přilétla Múza básníků
a pod peřinu mi vklouzla.
Talíř
Talíř
Létající talíř prořízl oblohu.
Hlavou pronikl ostrý hvizd.
Dutina za zvukem se zaplavila
Dvanáct
Dvanáct veršů, co dvanáct apoštolů
defiluje okny.
Dvanáct měsíců stále se opakuje.
Mění se vroky.
Krajina
Krajina
Prudké slunce prořízlo oblaka
a rozlilo svůj jas na tenký proužek trávy.
Pozlatilo také les, kopec a záhy
hudba
Hudba
Slyšel jsem hudbu.
Inspirující.
Probouzející myšlenky