Písmák Květen
Květen
Poslední třešňové květy zasněžily zahradu, oblékl jsem si tmavou košili s bílými proužky, šel na průvod, hecoval roztleskávače pod tribunou, to aby soudruh prezident řekl, že maso bude - Maso bude. - řekl Antonín Sličný a když jsme v květnu 68 potkali na ulici Na Příkopě jeho sekretáře, tatínek zajíkavě oslovil muže s obličejem Heydricha: - Á, Jiří Hendrych, vdova. - / - Ano, je to v prdeli. - říkal dlouhán i úžasné drby o Tonánkovi a když jsem exprezidenta skutečně potkal, tehdy jsem šel v polední pauze na pivo, Tony kráčel ulicí ve slušivém šanžánovém kabátu, vykukoval mu na míru střižený oblek, italské boty, hodiny Patek Philippe, elegantně smekl plstěný klobouk Tonak, ředitel Dort smekl také, představil mě jako Milana, který mu říká pane, - Jdu s Vámi.
Madona s dítětem
Na Slovensku bylo horko, voněla paprika, Masarykův stín mlčky procházel Toplčiankami, seděl jsem na jeho bílém koni a muž, který podepsal Chartu 77 držel otěže, vodil mě na lanči, v dáli rachtal vrtulník na lovu z jehož otevřených dveří ministr obrany zuřivě střílel
" Trefí něco. " zeptal jsem se muže, který mlčel a nesundal rukavice ani když měl po práci " Netrefí . " odpověděl jeho šéf, řekl nám, že chlápek má ruce popálené z vězení, bylo teplo, pil jsem s nimi víno, opatrně nadával na režim, drobil bílý chléb a v ruce otáčel ošoupanou minci stříbrného dolaru
Ráno, když jsem vstával, slunce válelo na zemi kotouče páry po nočním dešti, uvázal jsem si kravatu, vzal blok, šel do divadla, po cestě posnídal pagáč a colu, poplival láhev a když na kontrolní den přišel předseda vlády, nechal jsemjeho asistentky stoupat po žebřících, sukně jim vlály, takové jsem měl štěstí
" Vy jste se na ně díval. " řekla žena ve výtahu, v blůze ze které mi ztěžkly oči "Díval, úplný Hollywood a co Vy.
Duben
Duben
Za dveřmi přešlapuje chuť májového deště, vládnou poslední dny čarodějnic, chlapci je spálí na hranici, hodí louče do starého klestí, jiskry rozprsknou vysoký oheň, ženy zachumlané do plédů malinko odstoupí, pustí jaro na lidské pole, chmýří z topolů zválí chodníky, peřiny vzlétnou, i žlutý pyl, zaběhlé včelky zabloudí na oknech, lidé jim pomůžou, třešně již kvetou, budu jich mít plnou pusu i pecek na starou pohanskou Evropu, také velké papírové ořechy, ale na ty si ještě počkám, ještě předtím nespočítaně zmoknu, nejlépe se schovám pod markýzy
a když vyrazím do ulic, nejen mezi tři sprosté věci, peníze, peníze a zase peníze, podívám se, jak kdosi řídí chaos, autobus integrované dopravy zastaví na mávnutí, nastoupím předními dveřmi, řidič veze marody z nemocnic, staré a nepotřebné lidi, někdo vstane, pustí mě sednout, poděkuji a otočím v ruce unci stříbrné mince, brnknu s ní o strunu mlhy, sednu na její ocelovou šeď, zhoupnu se, šofér zabrzdí, lidé zmizí a přijdou jiní, pomůžu stařence, podám jí spadlý kancionál, jemně, tak jako kolotočář pomáhá dětem do sedaček, zatímco výrostci znalecky okouknou roštěnky,
i já se před lety zakoukal do holky ze střelnice, na vesnické pouti jsem střílel do špejlí, dokola a zase dokola, běhal si pro peníze a večer, když jsem všechny své drahé z rodiny ožebračil, přišel někdo od ní a udělal mi pěstí monokl na oku, jeho barvy mě deklasovaly, také bílé tričko, červené trenýrky, Jarmilky a když jsem v nich vybíhal na strahovské cvičiště a ukazoval, jakéže to umím cviky, pro svou lásku, která si mi čistě náhodou sedla na ruku, jednou, když promítali barevný poetický film, i ona cvičila, dusala Bránou borců, tolik jí to slušelo,
V Praze mží
VPraze mží
Na hřbitově vMotole mží, Cikáni na parkovišti vykládají krumpáče, správce je vede kehrobu, také manželka vykládá ztašky motyčku, květináč Afrikánek, kope do hlíny, zapaluje svíčku a když se zvedá, má mikroskopické kapky vody ve vlasech, na víčkách, na fleecové bundě, všude má miniatury atomů rozprášené tekutiny, je tak akorát vlhko, že se neodpařuje, také mě se drží jako firn, jdeme, žíhá to, stejně jako vpralese, stav před totálním vlhkem, voda udusila slunce, které, když bude chtít, usuší i nás, spočítal jsem si svou váhu, je to na hodiny života, ale teď příjemně mží, nepotřebuji deštník,
ani když jdu večer do divadla, slaskavým svolením pana Hrabala, na hru „Obsluhoval jsem anglického krále„ vzpomněl jsem si na ruce pana Srpa zJazzové sekce, který je měl deformované pouty, měsíc mu je nesundali za to, že knihu vydal, vzpomněl jsem si na jeho advokáta, který se mnou směnil Bibli za Marquezovu knihu „Sto roků samoty“, jeho komolení slov kečup-kečut, čokoláda-čekuláda, apropo, Němka, kterou ani po čtyřicátém pátém nevystěhovali, paní spejskama, tak jsme jí říkali, žvatlala: -Tak, dety, co takhe, čekuláda a serna káva –
a hodná Němka musela poklonkovat rudé agitátorce Lajblové, která chodila od bytu kbytu, opruzovala sKrefeldskými a jinými výzvami, až jednou, náš tatínek, řekl: - Počkejte, já si dojdu pro tužku -, přišel se sekyrkou, hnal ji ztřetího patra, kolem Hodaňových, kde šílený klavírní virtuos Pepoušek zabíjel své rodiče nočními průniky do Beethowenových sonát, na klavíru mu seděla nahá zpěvačka, na tyto jeho exhibice měla moje maminka speciální hrníček na tlustou zeď, to aby alespoň něco pikantního zachytila, ale zuřivý tatínek už hnal štětku od Komančů kolem nápisu „ Neklepejte, nezvoňte, žebrotu nepodporujeme, přispíváme hospodářské pomoci. “, za Masaryka si jej Hodaňovi připevnili na vchodové dveře, snad, aby Pepoušek nerušeně cvičil, ten den měl štěstí, protože jeho otec neotevřel, stejně by nic nepodepsal a byl by průser, nadával by na Rusáky: -Všechno si vymysleli, ani ten pes nelítá vkosmu, na tož, ten ožrala Gagarin. -
Staré fotografie
Rozdal jsem karty, tak jako za dlouhých zimních večerů a v nedělním volnu otevřel album vzpomínek na neexistující dárky, které rozdával tatínek, úžasných "Deset deka bonbonů" které jsme nikdy nedostali, ale šťastně jsme pro ně běhali, vyhýbali se jeho bystré ruce kterou nám vyplácel, když jsme si nedávali pozor, vzpomínám na maminku, jak mě nesla na zádech po Hlávkově mostě, nemohl jsem chodit, sestra mi kupovala na zanícené břicho led ze Zimního stadionu na Štvanici, chodili jsme bruslit, zpočátku na šlajfkách a celým tím krásným mládím mě provázela ještě jedna menší sestra, dubnová holka, vzpomínám na to, že byla nechtěné hubené dítě, které jsem miloval a miluji, jednou ji nesla maminka v náruči, zvrknula se jí kolena na žulových schodech našeho baráku, chytil jsem se jí zajejí květované šaty, koukal majetnicky na ní, tak jako fízl, který si přišel, druhý den po devalvaci, pro šedesát nových korun, pokuta šestiletému klukovi a jeho čtyřleté sestře za pár šeříků z parku a jen tak, z plezíru, si počkal, až maminka dojde pro štafle, vyleze nad kuchyňské dveře a donutil ji sundat obrázek se starým křesťanským veršem, v koženém kabátě, fasuňk ze skladů gestapa, ještě něco chtěl, ale my se drželi maminky za nažehlené plizování a plakali
malá sestra zrovna v ten čas začala chodit, mléko stálo třista starých korun, dva tisíceměnili bolševici pět ku jedné a v bance na účtu padesát za jednu, stál jsem s rodiči dlouhou frontu na nové peníze, plakala hubená blondýnečka, poroučela si modroupolévku a jak tak šel čas, narostly jí nohy, drzá hlava s blonďatými vlasy a když šla kostelní ulicí, každý si myslel, že vynalezla minisukni, tak se v těch hadříčkách nosila pamatuji se na ty její nejkrásnější roky a když se stala maminkou, uměla všechno, jako každá normální máma, v osudu ženy, který ji předurčil žít, a jestli si někdo myslí, že by to mohlo být jinak, že by mohla být jedna z elit, snad, možná někde, někdy jindy, ale tady a teď, ani na Svatého Dyndy, a jestli naše děti vrazí mezi ty svině, uvidíme
vzpomínám, když tatínek se všemi těmi mindráky umíral, kulil ty svoje pomněnkové oči nesl si sebou všechnu tu zkušenost skomírajícího světa, stáli jsme na chodbě, smrt byla u dveří, lezla po zdi a prostříhávala pavučinou sítě a maminka, když nás opouštěla, hledala pomoc, chtěla abychom byli kolem ní, po operaci jsme ji nemohli najít na pokoji, něco tak šíleného, ležela na chodbě, protože neměli pro ní místo, nevím jestli jí byla zima, nikdy jí nic nevrátíme, ani to kakao, které nám nosila až do postele, ještě teď vzpomínám, jak se vracela od dědečka, voněla večerem a celá promrzlá si lehla ke mě pod peřinu
vzpomínám, když malou hubenou holku porazilo auto, vydrhli jsme jí škváru z obličeje otec vypěnil nad starým ušmudlaným hadrem, který měla jako obvaz a když na ní vytáhl bič, hrůzou jsem pokropil dědečkův dvůr hořkými slzami, stejně, jako když jsem se v roce šedesát osm rozloučil, šel do emigrace, vojenská dopravní letadla bručela, město se potilo strachem a od té doby mi dostředivé síly Čech nedovolily zabalit kufr, slaměnková sestra pořád kouká těma svýma očima, vidím v nich naředěnou šmolku vlastních rodičů, bojuji s démony a historie našeho dvorku nám rozdává zpovědní karty
Nastaly deště
Nastaly deště
Miluji všechny ty jarní deště, vůni letní bouřky, pohodu prázdnin, ale když přišel čas sklízet obilí, trochu jsme se vody báli, my-sekáči vsrpnovém ránu, šli jsme, velká zář slunce si schovávala tvář za hranicí středokontinentu, plivli jsme do dlaní, palcem zkusili ostří kosy, namontovalioblouk pro žence, vtoulci se nám ve vodě zaklinklal brousek, milenec mé příbuzné ze vzdáleného kolene stál jako první, kosa zasyčela, tak jako jeho neočekávaná sebevražda, všichni se divili, ale smrt na něm byla vidět, na těch jeho mužských zádech, žádný vzkaz, jako vždy vtuhle dobu foukal alpský vítr, měl jsem ho rád, ty jeho šikovné ruce, jak se dotýkaly mé vzdálené tety, babiččina krev, žena splavými vlasy, tak žádoucí a mateřská, nosil nám dárky, učil mě klepat kosu, sehnal mi kladívko - zlehka - říkal a když jsem sním pořádně kosou zabíral, to už slunce svítilo, bylo horko, ženy nesly jídlo, pluly na poli vletních šatech, mohl jsem i pivo, malorolník dědeček cpal tabák do své fajfky, visela mu na spodním rtu, nožem krájel chléb, podával mi krajíc, sledoval, abych se nepřitočil a nevzal si další láhev, potom jsme vstali a kosili, ženy odebíraly klasy, vázaly je do snopů, stavěly znich panáky a když se spustil nechtěný déšť, utíkali jsme domů, voda tekla po silnici, blesky létaly znebe do zatopené skály, také Labe je stahovalo i komíny cukrovaru, jako Indiáni se točily kolem naší vesnice, šlehaly skrz černé mraky a v poslední chvíli odhodily nacucané vaky na požáry,
rozdělali je určitě odbojní rolníci, již předtím jsem viděl hořet jejich stodoly, které si sami zapálili, jezdil jsem shasiči k ohni, musel jsem se hodně snažit, abych udržel hubici a nechápavě se díval přes sálající žár na lidi, kteří nechtěli agitátorům vydat svá pole, viděl jsem mrtvé komunisty přikryté Rudým právem, viděl jsem rolníky viset na trámech vlastního statku a když přišel do vsi nový policajt - četař Čipera, už dávno se všichni vytloukli, ještě předtím mi starý četník Klein zachránil život na sokolském dvorku, hloupě jsem demontoval ruskou protitankovou minu, lízal její rozbušku a nabízel ji kolemstojícím dětem, vystřelil nad naše hlavy od Venclovských, utekli jsme, dostal jsem u pekaře Sovy chleba se sádlem a příliš kyselou okurku, chlácholili mě, přijeli pyrotechnici, chrousti na stromech bzučeli, lípy kvetly a voněly,
když školní inspektor- koncentráčník Jirousek, šel po silnici, vrzala mu protéza, vlály rudé prapory, jeho nádherné dcery přijížděly mazat učitelskýma rukama voňavou paštiku na rohlíky kamarádům jejich bratra, vyhuboval nám a připomněl, že za trest půjdeme sbírat námel na družstevní pole, Komanči zněho vyráběli LSD a zaútočili sním na americká města, bombardovali i pobřeží, vymývali mozky květinových dětí, infikovali je socialismem aby pak sním experimentovaly ve starých Volkswagenech, psaly vnovém syntaxu transcendentální básně, mazaly si kokainem stydké pysky, jely vtom z New Yorku až do Kalifornie, snily o heroinu a závistivá maková pole kolem celé naší vesnice pro ně také rozkvetla, i moje babička z jejich palic vařila čaj proti kašli,