Písmák Víme, že
Víme, žekrásu vrásky rozdrtí. Víme, ževprach se všechno obrátí. Víme, želáska jednou ochladne. Víme, žetep krve vtěle utichne.
V poryvech
PROSÍM. Jen na chvíli….
PROSÍM. Jen na kousek…Pust můj ukazováčekPod tvouPeřinu čersvě holené kůže
PROSÍM.
Pro...
Pro marmeládu na jazykuPro radost šlápnutí do loužePro cucání krápníkůPro chytání vloček do pusyPro pocit z hlazení sametuPro ďoubání do svíčekPro chození nabosoPro rozbitý nosPro největší hrdinstvíPro prodřená kolena kalhota nalezený desetník
Pro tajemství skrytáVklíčových dírkách pokojůVčerných koutech skříníVpavučinách půdNa konci cesty vleseHluboko pod zemíPod sukní slečny před námiVlegendách o ArtušoviVzemích se lvy a tygryVTibetských klášterechV drogách všeho druhu
Pro to všechno jsme chtěli žíta Teď jen
Ve stozích papíruvčíslechco váží lidi na gramy
Příteli
Jsou oči,které se nikdy nezavřou. Jsou ruce,které všechno unesou. A jsou duše,které nikdy nepláčou- samy se unesou.
Je to vzácnéjak na louce vlas.
Musím ti napsat
Musím ti napsat…Že žiju a dýchám, že čtu a žasnu,že koukám po holkách a ony mně fackují,že pouštím srdce zobojku a pak jej silou krotím,že čím dál více koukám kolem sebe otevřeným pohledema sotevřenou pusou…co všechno se to jen na tom Božím světě děje. A koupil sem si foťák, abych to mohl zaznamenat. Jenže ten foťák fotí obrázky… a ty se nedějí. Ty jen mlčky poukazují na to, co se asi dělo.
Vzduchoprázdno
vzduchoprázdno. se svým unaveným svalemmlčky na sebe hledíme
už vímenepotřebujeme mluvitpotřebujeme jenaby kousek vzduchoprázdnavstoupil do nás
pořebujeme jen,aby i to ticho bylo vnás
a tak na sebe hledímea mlčímea doufámeže ani ten druhý nic neřekneprotože by to bylo zbytečnéa prázdné
Kamaráde
Kamaráde.
Pojď budem si společněplakat na ramenou. Pojď projdeme bezpečnětvou zmatenou mlhovinou
Tady a teď
tady a teďmusíme unést vlastní váhutady a teďpřijímáme déšťlidských výčitektady a teďmusíme znovu a znovuotevírat očia přitomdávno a úplně jindebyl životvysypaným peřímz polštáředávno a úplně jindejsme olizovalicukrovou vatuz ruky náhodného kolemjdoucíhodávno a úplně jinde žijeme stále dokolakdyž deska přeskočía jsou jen dnešní otázkyvčerejší odpovědidnešní kameny těžkévčerejší úsměvy sladké.
Bojím se svých rtů
Bojím se svých rtůže bez váhání cedípříliš hustý kouř slov,co štípe do očí. A kdybych teď měl tisíci slovyvypovědět všetřikrát bych semkl rtya třikrát kopl do stolua pak z uplakaných očízačasli by padat kousky Gordických uzlíkůkteré by se spilyv jediný obrazjenž by na mě pohlédltvýma očima. Největší bitva vře v našich žilácha největší porážkatvoří jizvy na našem srdci.
Pikolik
Na koberec luxusního apartmánu dopadl kufr.
„Tady to máte pane. “
„Díky moc. Dalo to zabrat, že.
Obnošená železná košile
Obnošená železná košile
Bohy běžel garážemi mezi desítkami aut. Vruce držel horkou pistoli. Zočí mu bodal strach. Ten nejhorší strach – o vlastní život.
Zvíře za 10 000
Minutová ručička sohromným rachotem přeskočila na poslední minutu… na poslední minutu, která mě neodvratně dělí od cesty domů.
Jo měl bych se těšit… ale … netěšim… musim.
Sbalil jsem věci a vypadl. Pospíchal jsem, ale chtěl jsem, aby to trvalo věčnost.
Hmyzí perspektiva
Bzzzzz. bzzzz. bzukot jako se rozléhá úzkou uličkou a jako motorová pila si prořezává cestu mezi spěchajícímil lidmi. Po chvílích sílí, po chvílích zase slábne, jako by chtěl zmizet.
Básníci
Touha básníky tvoří, naplnění zabíjí. Ale jen ti, kteří v temnotě věří na světlo jsou nesmrtelní.
Báječný den
Báječný den
Sedím na lavičkách na Smíchovském nádraží, dopíjím poslední kapku salka srumem, a jsem šťastný. Rozhlížím se po rozlehlé hale. Pohled se mi rozbíhá a utíká mi před očima. Nedohlédnu skoro ani na druhou stranu, ale přesto vidím spoustu tváří, spoustu umučených tváří, semknutých ve všedních poutech nenápadné všednosti.