Písmák Nabídka
NabídkaPoutníče, jen pojďvejdi s myslí povznesenoustrach nech stát se stavema zři co jiní opomenouPoutníče, zvu těve všudypřítomnou zemido solné pevnostivstříc zdánlivému odloučení---Máš svoji komůrkutak sedni si a seďbuď vědom si co děje sedo přítomnosti hleď---Poutníče, co chcešto vše staniž se předmětemvšak vracej se domůdo domova před zrcadlemPoutníče, za časpředměty stanou se jevyzrod, průběh a konecživot, strach, to vše se změní---Máš svoji komůrkusedl sis a sedíšjsi vědomý co děje sea přítomnost vidíš---. ;-).
Akroštych #2
Mnoho času, však jen chvíle k probuzení, A tikot hodin vrací se v ozvěnách. Rozednění může přinést pohlazení, I toužených slůvek šepotu na skalách, A hojivých doteků v úsměvu Slunečním.
Dobré a zlé
Žil jednou jeden farmář se svou rodinou na statku blízko malého města. Byl šťastný a staral se o své řemeslo jak nejlépe dovedl. Měl i několik koní, z nichž jeden byl velice výjimečný. Ostatní farmáři mu jej záviděli a někteří z nich se jej i pokusili koupit.
Ranní motýl
Ranní motýl
Zhmotnělá lehkost v tělíčko motýla
vstala dříve než Slunce a nyní se vznáší
tam kde chladivost ranního oparu změní se brzy
Tázavý anděl
Tázavý anděl
Jako sám a sám jako snící
ležel jsem doma jednoho večera
přilétl anděl - tázavý, zvící
Scénka z blízké (?) budoucnosti...
Scéna:
Rozlehlé jezero, několik vrb, labutě, pláž a na ní deka s ležící ženou, oděnou v pestrobarevných plavkách.
Přichází muž očividně zaujatý okolní scenerií, ovšem poněkud nervózní, jakoby něco hledal. Všimne si ležící ženy, zbystří a radostně se k ní rozeběhne. Pokleknea začne ji ochmatávat.
Strážný nocí
Strážný nocí
Jednou stane se, že ponocný se zeptá:"Kam Slunce mizíš, opouštíš náš den,proč s každou hodinou blížící se kuropění,zvoněním krátím svých bližních sen. "
A Slunce řekne: "I já musím spát,bez tebe nebylo by zítřejších děl. "Však chytrý ponocný nesnáší válek,s nejbližší nocí pospat by měl.
(bez názvu)
Vzpomínky odešly branami smutku
s hněvem se líbá posmrti ret
nevěřím že kdokoli bez předsudků
uvítá mé duše setkání střet
Obětní beránek
Obětní beránek
Modravý jas
černého západu Slunce
a poutník
Akroštych...
Modlitba znějící jako chvění Okvětí duhově barevných slov Nutká mne blíže nočnímu snění I přitakal Měsíce nov: Krátká byla, příliš krátká A odezněla, chvíle spánku
Zima
Voníš ale nedýcháš
polštáři můj palčivý
prosím, pomoz mi usnout
větříčku mrazivý
Opilý ještěr
Ošálen byl zrak varana z Komody
trochu přebral, netrefil domů z hospody
jeho žaludek s kanálem si pokecal.
Již spí...
Monotonní tmazbla pozadí bezcílných očízařezává se a lísákde jiskřičku světla kopyty svých konívykřesal příkazem poloslepý kočína cestě vpředNikdo se ho nezeptalCitelná temnotatrhající podkovy světelných ořůbez dotazů cíle stále je čiráodmítá připustit si mýlekoděna v barvy ocasu tchořůnavždy s sebou je sváA nikdo se ho neptáI z kolejnic vybočil vůz zvaný životdo noci sirné zvolil si směrv mlčení ticha doznívá tikothodin jež dovoleno mu bylo natáhnoutkteré odvážil se zastavitUž není proč se ptát.
Nepřítel
Není chvíle kdy bez dotekučlověk cítil by se šťastenNení vůle ani nesouzenímou krví dluh byl splacenPřesto dál vrací se zimavločky již padlé kupí se zasnevěřím že kdy bude jinaknepřítel můj se jmenuje čas.
Přání/Prosba
Chcípnity jenž člověku jsi pouze podobnázdechni a hnijco nejpomaleji pod zemíAť červi začnou tě žrátpostupně od očíještě zaživanež tvá existence skončíať trpíš jako jáDříve strávené kůže nechťvyžerou ti srdce- spíše ten pahýl -který možná ti zbýváa dál:mrcho děsivého neživotaďase zimního blizardustvůro nejtemnějších koutůZMIZNI. Zmiz. Jen navždy zmiz.
Proklínání
Proklínám tětebe jenž znám jsi jako časproklínám těty chvíle tak krátkáže kapka rosy nestačila dopadnoutz listu růže na zemProklínám těměsíční světlo i tvůj jasproklínám těnoci tak zmatenáže než stihl jsem se nadechnoutřekla jsi mi sbohemProklínám sesebe i co řekl můj hlasproklínám sea přesto poklekámzevnitř snažíce se okřiknouttouhu s osudemProklínám,Proklínám vše.
Otázka
Božezač prázdnotukřik zmírajících emocíchaos nemocných myšleneka válečné šiky bezcílných dotekůpřes opak jsi mi daroval. Boževládče životapane tančících krůpějí v mých žilách krveproč ukončil jsi bití mého srdceproč společnicí je mi samota. Božeprosím odpovězčím srazil jsem Tvou důstojnostna kolena pálivé pomstyna konec hole slepého anděla. Božeřekni mi proč .
Modlitba odsouzeného
čekám co přijdečekám co stane se:snad slova milostipřimějí kata vzdát senového svého úkolusnad odložízvedající se sekerujež vidím v odlesku očíkolemstojících čumilůsnad nechá mne žít. čekám co přijdečekám co se bude dít.
Oči
Všepronikající neslyšnévýkřiky strachuúpění a zloba. A láskyplné dotekypo nichž tuhne kreva tělo nehybní. Očipotažené skelným povlakemkdysi živoucí soucitema touhou tvořit,měnit,nyní s kanoucími slzamihledí z mé hlubinya pomalu hasnou. Neopětovaná touhapo leskuodumírá s nadějípo světle.
Kontakt
Chtěl bych být s Teboutam kde Schrödingerv limitním přechodupřechází v Hamilton-Jacobiho. Tam v jednoduché diferencispolu konvergujem absolutněk součtu mocninné řadykterá Tvé pochody definuje. Fyzické naše reakcetečnami jsou funkceFouriera existencetéhle naší aproximace. Náš definiční obor je totožný.
Stesk
Radost mé dušestřídána je bolestíemoce se mísí(čas máčas nemá)touha stává se krutostíchci být s ní(můženemůže)zůstávám se svými snyodevzdán náhodě(snad klidně spí)A já. Já nejsemjá jsme myalespoň doufám(ty stromy)po létu přichází podzimkdy listí padáleč láska zůstáváv mém srdcislyšet je pláči duše doufá(vzlyká)pro jediný dotek mé ruky s jejímůj dech pro její dýchásnad nejsem sám. tichá je večerní chvílenež bílá svíce dohořínež tma stane se všímnež její ústa promluví. Stýská se mipro touhu mám jen vzpomínkydát chtěl bych jí(vše)o čem pro ni snímsnad to kdy uvítá.
Pád?
Krok za krokempo schodechstoupala jeho dušeopojena představamimožnými sny. S každým stupněmse zvedalajeho toužebná víranezkalená předchozíminečistými zkušenostmi. Banánová slupkanoha byla kde nemělapřišel pád a bolest:předčasnáavšak nikoliv nezvratná- bohužel -smrt ega. Ješitnosti kde je Tvůj původač pán byl pokořenTy získáváš trůna vládu nad životem.
Vzpomínka
Přátelé písmáci, vždycky je smutné, zemře-li někdo, kdo mohl dát světu více ze svého já a podělit se tak o své pocity a myšlenky, zvláštěpak jde-li o osobnost jakou byl Ladislav Fahoun. Možná je Vám tento autor neznámý, možná ani netušíte, že nějaký básník tohoto jména vůbec žil. Žel, nestihl nám dát víc. Je tomu už pár let, co jsem se vydal na jednu ze svých obchůzek po Olomouckých antikvariátech.
Povzdech ženy
Povzdech ženyTo zatracený jehličínalezlo mi do - - vlasů.
Svatba?
Svatba. Tichéjako závoj před nevěstinou tvářísvůdné co skrývá se za nímco nic neříkáBázeňz jednoho slůvka povězenípoté temných nocí překvapeníkdy čas odtékáSluncev pomstě k západu se klonípouze chtíc vidět slzy rannído noci utíkáMilenecse sebou ve svém litovánípoprvé umlčel svá přáníživotu zamával.
Relativita
RelativitaPřežil hošík nehodu zloubrzy měl pod sebou nosítkaměl on v smůle totiž štěstípřejela ho sanitka.
Můza
MůzaKdo řekne mi co stalo seač čekané přišlomožná brzymožná uvítánoptám sekdo řekne mi pročZrodily se doteky snůmůry podzimních mrazůčírky zpěvavých vánkůmizící v noci prokřehlék životu budící tónynechápané symfonieLehkostí oparuzvedla se mlhavá oponaživot vyjevil svou podstatunestojí více opodálnechá se znátco dříve marností se zdálonyní srdci přiléhá -tak děsivě snadnájednoduchá odpověďKdo řekne mu co stalo seco nevědomě přišlonečekal to -jemu cizí chybou zdálo sepřirozenémůzy jemné políbení.
Otázka a odpověď
Proč pijem,zněla otázka. Protože ne prsty. Bila odpověď. :o).
Noc bdících
Noc bdícíchJe ticho zmámené nociJsou dva páry rukouv sebe spletenýchA Měsíckterý podbízí se samotousvětlem vtíravého chladuv teplo doteků se choulícímezi nespavéJe ticho zmámené nociv níž láska křísínespočet v srdci hvězdNyní usínáten kdo zapomnělproč vlaštovka na zimu odlétáa sní sesobě sámBylo ticho mámivé nociBylo světlo v zářivých tmáchkde z ničeho se zrodilnový životze dvou zpěv trojitývrnivý dech láskyA nadvěků ospalecse probudil.
Borg
BorgNedokonalost těla,jeho měkkých částí,poddajnost kostí,křehkost jejich kloubůa konečná délka života. To důvody jsouproč díky náhražkáma implantátůmz člověka sestává kyborg. Zmírající tkáněhrazeny jsou kovyplastyaž v konečné fázije mysl jatave ztvrzenénezměkčiléodolnénesourodécizí tělo.
Golem (nekonečná báseň)
Golem (nekonečná báseň)Kroka kroka dalšíkrok a krokještě jedenkroka žumpahrňjen hrň sev břečkách má bytostipěj a zpívejpísně radostinež zalkneš sea dálzůstaneš v tichostitempotempobřeh se už blížíočioči bahnem se klížíslepí je puchslepí slepíse tvé šatya slunce svítí -staneš se golememkrok a kroka dalšíživotní krokykroka krokjsem staršíkrok. zpět na začátek (LP deska).
Samotář
IV. (Samotář)Rudé nebepřed tváří Měsícestiženého šrámy samotyzjizveného ostřím tichase rozevřeloa odstoupilotím zasadilo mi ránuhlubokou a krvavoujako ono samo. Proč. Proč.
Válka
VálkaPostaven byl chrám všech neřestí lidské tělo které spolu s myslí od přírody odtrženo uzavřeno mezi cihlovými zdmi páchá zlo na sobě svých sestrách a bratrech a na každém kdo do šlépějí v prachu nejen jednou vstoupí kdo naruší základy chrámu, byť omylem, je sražen na kolena stává se mučedníkem slepého bezpráví. Peklo nebo ráj mezi bytostmi chrámů justičních omylů subjektivního soudu krutosti většiny co z toho je skutečné. Nic vůbec nic jen uzel na šátku který po probuzení v kapse je nalezen a říká co prosebník chrámu zapomněl co neudělal. Oltář je prázdný uzel neměl účinku obětina chybí a nespokojený bůh války neovlivněn soudí boří chrámy.
Rytina
Vidím obrazrytinukterá pod mými prstya jejich dotekyukazujeco mědi dříve bylo sděleno. Dívka tak křehkáaž obestírá mne strachabych omylem nesetřeljejí obraz a křivkydo rytiny vepsanévydané napospaschtíči očídavů všemneznalým skutečnaneznalých pravdy. Červenošedá patinaprošlých věkůdodala tomu obrazunádech starobyreality. Dávno zemřelajen rytina zůstalajediná stopajejího životajejí existence.
Stvoření II
Kolik jsou dvamuž a ženaBiblický pár. Jeden a jednazázrak životajsou přece dva. Nebo tři.
Boj
Konflikt ega a srdcena téže stráncevedle sebe napsánstal se mi osudem. Smutný epitaf- alespoň pro mne -bořím se v bažinu krvenejen své,ale i přátel,nedýchám. Chci žítale země se mi ztrácíjsem sámnechtěnýzneuznalýpískot burácíze všech stran. Jen láskamůže mne vykoupitsvým dotekema pohlazením,polibkem,pryč z úpadku.
Standard moderního muže
Ocelový kokrháčnad propadlými střechaminatáčí se odkud vane vítrtam kam se mu zamane,nelítostný k Sluncik němu zády navždy obrácenkdyž ocasními peryzakrývá minulosta přítomnost nevnímá:je ponořen v zábleskymožných budoucnostímožných směrů větru. Obživlá ocelprázdnoty mřížíkonstrukce jeho tělaumělé existence stvořeníjež obléklo si maskuslov větru přítomného směrus ním sdílně prožívajíc trápeníavšak bez citu a pochopenípouze nynější strany cílem. Kam pozítří bude otočentehdy už téměř rozpadlýbez hřebínkubez ocasních perzří minulosta je pln otázekproč dříve nenašel si směra cíl svého pohledu.
Standard moderní ženy
Nač abstrakce reality. Jen pudy zachování roduroucha dětské nevinnostijen s pohledempo nabité prkenicia černých brýlíchčerných vlasechrychlých autechprostě po Italechnedbajících dneška či zítřkajen nocibez emocípocitech. zradykdyž příštího dneje lůžko prázdnéa milý mileneczmizel v nenávratnuvztahu ukázal se konecdříve nežli začal. Přesto dál se vrhádívka tato nevinnáv nekonečný koloběhve spirálu životakterá bez zjevného koncecyklicky se vracejícjediné co slibuje té dívceje hledání trápení.
Stvoření
Budiž. ale co. Zarazil se Bůh v osmý denpředchozím týdnem potěšen- svými úspěchy -dlí v euforiina Porozumění zapomněl.
Usínání
Usínáš má láskojako Slunce v červáncíchjako léto ve sněhových pokrývkáchUsínáš má láskojdu kolem Tebe po špičkáchsvit Měsíce chci zaclonitUsínáš má láskoa já nesmím probuditni bolesti ve Tvém lůněUsínáš má láskotak opojná je Tvá vůněTebe i Tvých snůUsínáš má láskolesklou čepelí citů tnupříchozí můry nocíUsínáš má láskoi vím že s ránem procitnešjsem Ti nablízku***Usla jsi má láskoa přesto Tvá měkká bosostjiž nikdy nepohladí zemiUsla jsi má láskoa v mém srdci více neníkoho bych miloval.
Ona
Už vím co to je -je to životzářící zlatým světlem radostize zorniček jejích očí. Jsou to její vlasyči snad ústaco šeptají mi ta slovaněžná a jemnásmyslně skrytáv překrásnou tvář. A její duše,Bože. Jak jen ji popsata neurazitnetaktním slovemnechtěně vyřčeným.
Bdělé snění
23:00 . Zase je večer, a já, jako už tolikrát předtím, uléhám na svou postel k načerpání nových sil do zítřejšího dne. Přikrývám se dekou, hlavu ukládám na polštář, zavírám oči. Ale co to.
Zatoulaný pejsek
Kde je,kam zmizeloto čisté štěňátkojež se mnou si hrávalo. Je tu soumrakpřichází čas zlabouda je prázdnáv níž pejsek spal. Neštěká tunedovádíje někde samotenje někde ztracený. Mělké stopy v blátějedny a ještě jinéhrdlo se svírá –míří k bažině.