Zmrzlý smích

Šla jsem přímo, domy se přede mnou rozevíraly, snad se chtěly poklonit. Nevím proč by to dělaly, ale asi se jim líbilo, že jsem šla. Zahlédly pohyb a to jim natolik učarovalo, že se skláněly. Nebo jsem si teprve nyní všimla, že jsou domy staré a chátrají. Mokrá a na pohled špinavá ulice ke mně vyšla vstříc. Ono to prý stejně jinudy nejde a já jsem tak toužila zatočit doleva. Pozorovala jsem, jak slída se proti sluníčku třpytí, jak barva se ze střech smývá, a to všechno bylo na levé straně. Dokonce jsem začala počítat obrubníky, které byly na rozcestí. Skončila jsem u desítky, ono, když se jde, špatně se na něco upíná a když už ano, tak to nejde spočítat. Otočila jsem se, abych měla krk ve stejném směru jako špičky bot a v tu chvíli zahlédla jen špinavou nahotu. Taková snad ještě nebyla. I kdybych si zakrývala oči, pořád by se ty obrázky vracely. Padla na mne nostalgie, proč jen nebydlím v šedivém baráčku, který má duši. Než tady, kde by člověk ani nepoznal v jakém domě bydlí, protože všechny jsou úplně stejné. Jen každý z nich nosí jinou vizitku a jiné číslo. Ráda bych cítila kouř z táboráku od sousedů a ani by mi nevadilo, kdybych tak načichla. Tady mohu leda vonět po smogu a po lidech. Ale ti asi moc nenavoní. Styděla jsem se. To už jsem šla po schodech až do pátého patra, kde je náš byt. Schody mají uhlazený povrch, avšak rovné nejsou ani náhodou. Kdybych po nich chtěla sjíždět, šlo by to o moc líp než to chození. V předsíni se na mě pověsil cigaretový kouř, který normálně necítím, jen když jdu z “čerstvého” vzduchu. Viděla jsem tu spoušť ... ;

červenám se za okoralý chléb, co leží na stole vedle igelitového sáčku, za nůž, na jehož špičce je rozteklé máslo. Povolilo teplem. Stydím se za hnědou šmouhu ve tváři, kterou si každý den čistím a když se všech ptám, není vidět. Jen já vím, že tam je. Celou dobu se mi vysmívá.V jedné přítomnosti je, ale v další už ne; hraje si se mnou. Prohrávám. Začala mi být zima bezmocí, hned jsem na sebe navlékla ten nejtlustší svetr, ale zimnice neustala.

Co dokáže hlad? Rozpustí všechny myšlenky, prahne jen po chlebu a drobku čehosi. Ukusovala jsem a záhy jsem se cítila relativně dobře. Najedla jsem se, ale úplně dobře mi nebylo...Poznala jsem hořkost. Ani ne tu, kterou si dávám každý den ke studenému obědu, jako bezostyšnou, která se na mě usadí jednou za čas. Zase přišla. Je věrná a smrdí jak pes. Nemohla jsem mluvit, zadřela se do horního patra a tam rejdila. Oči mi slzely a ruce dřely to místo, kde jsem cítila centrum. Svůj příchod zkopírovala, před nohy dala mínus a použila na odchod. Stará baba, ještě se nenaučila slušnému chování, otravovat člověka se chodí zásadně v noci, kdy si myslí, že je všechno jeden velký sen. Vyčerpáním jsem usnula.

~Holky říkaly, abych tam šla, že je tam fakt pěkně. A co já udělala? Já tam šla. Opravdu jsem řekla: “Jdu, holky, ať se děje, co se děje.” Tak jsem tam přišla, nic neviděla, ale přesto jsem byla ráda, že jsem holky poslechla a byla na tom místě, kde říkaly, že je to pěkný. Civilizaci jsem okatě překoukla a ucítila jsem jen smích. Bublal ve mně. Tak jsem bublala s ním, když už to tam nebylo pěkný, jak holky říkaly, šla jsem dál. Pak na mě kývl stařec a řekl mi, že se pěkně směju. Aha. Poděkovala jsem. Další slova neposlouchala, protože to už jsem byla někde jinde a záhy potkala mladíka, ten mi řekl, že pěkně tancuju. Aha, fajn. Poděkovala jsem, ale to už byl pryč on. Pak jsem zpytovala svědomí, kde mě asi viděl, když jsem v tu dobu netancovala. V zatáčce, o který jsem nevěděla dočista nic, potkala jsem obrubník. Říkal mi, že nádherně miluju, že mu je teplo, když se na něj lepím. Aha. Ale kostka betonu nemá co mluvit! Nechala jsem mu tedy trochu tuku, když loudil o teplo živočicha. A dál jsem se nedívala, když maloval číslo na čelo kamene...~

“Halo? Pane, jsem tu. Jeďte dnes, kam chcete. Vaše trasa, můj osud. Oh, jak to zní hříšně. Víte, dnes jsem vstala a všechno bylo tak jiné. Bylo to jiné, protože nikdy to není stejné. Ještě jsem se neprobudila někdy s pocitem, že večer je jako ráno. Dnes ano, je to zvláštní znamení...”

“Dnes je opravdu divně. Nemohu tě svézt. Vždy jezdím tuhle trasu, ale jen od rána tu sedím, abych na tebe počkal a omluvil se. Dnes jedu jinam...”

“Kam?” Bylo mi z té zprávy na nic. I když jsem brala v úvahu, že je to jen dnes. Něco mi říkalo, že už to nikdy nebude takové jako dřív.

“Sám nevím, nadřízený mi řekl, že pro přesný rozpis si mám zajít za chvíli. Ta chvíle nastane za pět minut.

“Taky jim tam budete pouštět písničky jako mně?”

“Budou – li si to přát. Vždyť to byla každodenní nuda.”

Tak jsme pět minut mlčeli. Hříšně a divně. Polykala jsem poslední nudu v přestávkách, kdy jsem pila slzy.

Chvíli ležel na volantu a pak psal. Podal mi lístek s číslicemi. Kostrbatá jednička podepírala sedmičku, která se kácela z druhé strany a pak už jen rovně, bez emocí za sebou vyrovnány; 5380. Pět tisíc tři sta osmdesát.

Utíkala jsem do města sama a po svých. S ním jsem také utíkala, ale to byl jen obraz, co se měnil a čemu se říká příroda. Ta s každou vteřinou odhalovala víc. Jiné věci z jiných úhlů. Bez hudby. Nezpívám si ani potichu, ale ráda ji poslouchám. Je nevyzpytatelná. Veselá, smutná, tichá, hlučná. Vstoupila jsem hned do prvního obchodu, kde prodávají čas. Já mám málo času a většinou se mi nedostává, proto sem jednou týdně zaběhnu. Jsem jejich stálá zákaznice, ale dnes jsem si poručila jen tři hodiny. Dali mi k tomu písek. Jako novinku, a zároveň pozornost podniku. Písek v dlaních taky znamená ubíhající čas, ale já vím, co s tou troškou písku v igelitovém sáčku provedu. Dám ho do květináče k rostlinkám. Tam se neztratí a nebude mi připomínat čas, kdy sedím a čas odkapává. To mě vždy mrzí, když si na něco vzpomenu, co jsem dělala a co jsem místo toho dělat mohla.

Suchou realitou odírám si zraněná místa. Ručník zvlhlý koupelí mi pomáhá a citrónová vůně z Orientu, ještě nikdy jsem tam nebyla. Obávám se, že bych jim vykoupila celý obchod, i když svíčky nesnáším. Teda, veřejně je nesnáším, ale vždy mi v okně jedna voňavá svítí pro radost a naději. Mám strach, že až dohoří a nezbyde žádný knot, jen vosk na talířku upatlaný s trochou fantazie jako nádherné blbovinky, co říkají si smyslně zamilovaní šišlavým tónem, budu muset všechny opustit. Nedovedu si představit, že by šlo koupit novou. I kocour má jen devět životů. Máme spolu kalendář, kam zapisujem si ztráty. Má osm. Ztratil jeden, když se v noci mrouskal a nevyšlo mu to. Řval jak dítě, uřvaně a agresivně. V tu chvíli jsem ho nenáviděla, že neumí mlčet.

~Otevírám krabice plných úvah, kdy ptala jsem se, co jsem a hlavně kde...Našeptáváš mi, běžím k dlaním...Křičíš...utichám, vzdaluji se. Zase jsem se nic nedozvěděla. Sedmsetpatnáctřistaosmdesát.

Hej, volám na Tě, ztrácíš se, vzdaluješ se všem podobám a normám. Hej, chce se mi úpět nad dlaněmi, co prosívají věčnost u konce blahobytu. Héj, tady jsem...!~

Dnes jsem slyšela ryby mluvit a kosti jsem jim z břicha tahala. Aby neumřely úplně. Slova se trestaj pod pokutou pár vaječňáků a deseti dřepů. Malátná jsem i tak a umluvená z duše. Loupím vyschlé ořechy a je mi tak nějak svátečně. Ještě mi tak nebylo, proto sedím, koušu si nehty a říkám si, kdy ta nevšednost skončí. Byl večer a byla tma. Hudba zněla. Rozhlédla jsem se, ale nic neviděla. Hudba nepřestala. Byla pomalá, drásavá a pak najednou ztichla, aby se mohla po chvíli znovu rozeznít. Seděla jsem jako přikovaná a čekala, kdy odejde úplně. Bála jsem se, ale na druhou stranu jsem chtěla zůstat. Co se bude dít. Hudba hrála do modra. Záclony poletovaly, jako by snily a se mnou poslouchaly, jak jsem se podívala podruhé, nic už jsem neviděla.

~V uších vatu a na sobě babiččinu zástěru, tak to má být. Při svižném kroku si pomýšlím, jak vlastně miluju prahy. Když nejsou, je to práce navíc. Musím si dojít pro košťátko a lopatku, všechno to smést a pokračovat ve stírání. Takhle lehoučce přitlačím na koště, které je obaleno hadrem a nepořádek pod prah jde sám...Už mě bolej záda.

S cigaretou u pusy sleduju, jak Anička hladí berušky, něco jim povídá.

„Maminko, oni jsou smutní...“

„A z čehopak?“

Anička se rozhlédla po místnosti a klidně povídala: „Oni jsou smutní, že...nemají puštěnou televizi,“ přitom se dívala, jak já budu reagovat.

„Takže, jestli jsou smutní, že nemají puštěnou televizi, tak to musíme napravit,“ a s úsměvem na tváři položila jsem cigaretu do popelníku a šla jí pustit televizi. Po ránu dávají pohádky. Berušky z domina rozestavila po koberci, aby se mohly taky dívat. Sedla jsem si nazpátek a zadívala se do svého dětství.

Jak jsem chtěla být jako matka. Stejný krok, stejné oblečení. A ta mluva! Našpulila jsem pusu a vážně jsem říkala to, co ona. Smáli se mi. A já si je prohlížela. Říkala jsem jim, že jsou blbý - mamce se nesmějou a mně jo. To samé jsem pozorovala na Aničce. Vyhrála si sama, tomu jsem jedině ráda, ale až půjde do školy, nějakou kamarádku si bude muset sehnat. Aby nebyla jako já - divná. Chytlo mě to, chtěla jsem si jít s ní hrát. Chtěla jsem přistoupit na hru, kdy berušky jsou opravdu smutné...

„Aničko, jsou ještě berušky pořád smutné?“

„Jo.“

„Vždyť televizi už mají puštěnou,“ říkala jsem, jako kdybych tomu všemu věřila. Ne, já jsem tomu opravdu věřila. Nehrála jsem.

„Je nikdo nemá rád, koukni se, jak tahle beruška je odstrčená, nemá nikoho...,“ při povídání se málem rozplakala.

„Tak k ní dáme tuhle berušku a nebude sama ani jedna.“

„To nemůžem, ony by se popraly, víš?“

„Aha, ale kdyby byly všichni ve skupince, tak by se musely mít rády, nebo ne?“

Dívala se na mě s otazníkem, jak jen tohle můžu vypustit z pusy...

„Ne, oni jsou zlí a...a ty tomu stejně nerozumíš.“

Klaply dveře.

„Tatííííí!“

„No ahoj.“

Jak se na mě díval, jako kdybych byla vrah, když sedím u Aničky a hraju si s ní. Rozvalil se na koberec a Anička byla hned u něho.

„Aničko, co se dneska stalo beruškám?“

„Dneska byly smutné, ale už je to dobrý,“ pravila už veselým tónem.

Zvonil telefon. Zvedla jsem se. Mrzelo mě to. Že prý tomu nerozumím. Za chvíli mi řekne, že už jsem na hraní stará. Ono je to svým způsobem pravda. Nikdy jsem si s ní moc nehrála, neměla jsem na ni čas a věděla jsem, že můj muž si s ní vyhraje a moc rád.

„Aničko, co si dáš?“

„Já nic, ale beruškám něco uvař, maj hlad.“

„A co berušky papaj?“

„...To, co já.“

Nejdřív jsem musela jít otevřít okno, v kuchyni už hořel jen filtr a z toho byl smrad všude. A ani jsem ten blbej telefon nezvedla.~

Tři dny, tři noci, tři sny. Bezděčně jsem se usmála. Ano, už si alespoň nějaké sny pamatuji. Vzala jsem tužku a do kolonky s včerejším datumem nakreslila kolečko. Tři kolečka po sobě, nádherný pohled.

715 380

“Dobrý den. Tady já. Vozil jste mě každý den po městě do snů, pamatujete si ještě?”

“Ale jistě, že ano. Jsem rád, že vás slyším a docela šťastnou...jaká to změna.”

“Stýská se mi po vás.”

“Mně taky, ale už vás nikdy nebudu vozit...”

“To nevadí, můžem se někde vidět?”

“Zítra. Na rohu, kde jsem kdysi stával, ano?

“Budu tam. Něco vám povím.

“Dobře, už teď se těším.”

“Nashle.”

Šla jsem přímo, domy se přede mnou rozevíraly, snad se chtěly poklonit. Domy jsou lišky mazané, vědí, kam jdu...Ono to prý stejně jinudy nejde a já jsem tak toužila ...