...Svítá...

Krásná teplá letní noc. Pro pár milenců jak stvořená. Malá zřícenina hradu se pne nad hlubokým neproniknutelným lesem. Všude je ticho, sem tam zahouká sova. A přece zde tato panenská příroda, skoro neporušená, není sama. V lese se objevily dvě nechtěné osoby…

„Milane, kam mě ženeš… zpomal!“ volá dívka a udýchaně se zastaví. Má toho nočního putování dost!

„Jestli mě miluješ, tak půjdeš se mnou! Zpečetíme naší lásku.“ usměje se mladík a chytí dívku za ruku.

„Ale já tě miluju… nevěříš?“ zašeptá záhadně dívka a začíná si rozepínat knoflíky od džínové bundy, kousek po kousku...

„Nemáme čas!“ přeruší jí Milan a prudce jí popostrčí dopředu. „Za chvíli svítá…“

A to už se znovu derou nahoru do kopce. Větvičky se jí zachytávají do vlasů a na obličeji nechávají škrábance. Netrvá však dlouho a stromy se rozestoupí, jsou na místě. Stará zřícenina s velikou věží osvícená měsícem vypadá více než hrozivě a tajemně.

Najednou dívku něco napadne: „Jak ses tady vlastně vzal? Pustili tě z nemocnice? Neříkej mi, že tak brzo, to se mi nezdá…“

„Ne, zdrhnul jsem. Ty doktoři to mají v hlavě pomíchaný, ne já! Pořád si mysleli, že jsem blázen, ale já snad musím vědět, jestli šílim, ne? Neboj… nebo se ti snad zdám nějakej divnej, mimo?“ odvětí mladík ale nezastaví se. Táhne jí do kamenné věže po točitých schodech a stále zrychluje.

„Ne, to ne, jsem ráda, že tu jsi…“ řekne a následuje ho. Asi jako celý život. Připomínal jí vůdce, velitele, dokud nezačal bláznit. Nevěděla, kdy to začalo, ale pořád ho někdo, nebo něco pronásledovalo…

Všude je tma, jen tam nahoře trošinku proniká světlo. Konečně schody končí. Všude z malých okýnek jsou vidět velké zářivé hvězdy, až nezvykle jasné.

Dvojice si sedne na jeden z kamenů a rozjímá se krásou. Pak mladík tu chvilku přeruší.

„Miluješ mě?“

„Už jsem ti přece tisíckrát řekla…“nedopoví. Milan jí položí prst na pusu a pomalinku jí políbí. Oba dva jsou v tuto chvíli šťastní, spokojení, ale ví, že to nemůže trvat věčně.

„Utekl jsem už před týdnem. Jdou po mně policajti, nevim, kam se mám schovat. Ale jestli mě miluješ…“

„Tak co, řekni miláčku, udělám pro tebe všechno!“

„Všechno? Já… chci navždycky zůstat s tebou. V tvém náručí… nic víc, nic míň.“

Najednou vyskočil, jako když do něj střelí. Chytil se za hlavu a vrhl se na zem do kouta, odkud na něj nebylo vidět. Posunkama jí volal k sobě. „Pojď sem, jdou po mně a tebe zabijou taky. Pojď, bojim se o tebe!“ Zdálo se mu, že slyšel houkačky, že si pro něj jdou, dávají ho do svěrací kazajky… začal se bránit. Kopal, křičel, bál se…

Jednu chvíli mu byla zima, pak najednou vedro, potil se a za chvíli drkotal zuby. Tyto pocity znal, ale pokaždé když přišly znovu a znovu, zdálo se mu, že je to poprvé a že to nikdy neskončí. Nesnášel tyhle záchvaty strachu…

„Milane, pst, to jsem já, poznáváš mě? Podívej se na mě, už jsou pryč… prosím, uklidni se. Už se nevrátí…“

Konečně klid, jsou pryč, nevěděl kde je, co se děje.

„Měl jsi zase ten svůj záchvat, jsi se jistej, že je to O.K.? V pořádku?

Sednul si a začal prohledávat svůj batoh, který táhl celou dobu s sebou.

„Nemáme moc času, málem mě dostali, musíme jednat. Chci být pořád s tebou…“ řekl a podal jí celé platíčko prášků.

Nechápavě se na něj podívala. Nevěděla, co tím myslí a domýšlet nechtěla. Moc se bála pravdy a věděla, že tahle pravda bude bolet.

„Pusinko, je to jednoduchý. Prostě to všechno spolkneš, budou se ti zavírat oči, pak vzlétneš jako pták a nakonec se sejdeme v nebi. A tam… tam už nás nikdy nikdo nedostane.“

Pohladil jí po tváři. „Takže, jestli mě miluješ, tak utečeme spolu z tohohle světa. Jsi jediný člověk, kterého mám, tak mě neopouštěj, budeme navždycky spolu.“

Pomalinku jí slíbl slzy, které se vykutálely z modrých očí. Tahle pravda opravdu bolela a byla ještě krutější, než si opravdu myslela.

„Já… vždyť to jde i jinak. Utečeme za hranice, nenajdou tě!“ Byla bezradná, ani nevěděla, kdo ho vlastně hledá. Nevěděla, že utíká sám před sebou, že jeho pronásledovatelé jsou v něm, vevnitř v těle, v mozku a že potřebuje léčit. Nevěděla chudinka nic…

„Ne Moni, tohle je jediná možnost. Tady je konec, dneska umřeme a zůstaneme spolu napořád, navždycky.“

Pomalu jí otevřel ruku a nasypal jí do hrsti asi osm malých bílých kulatých prášků.

„Svět na nás už nebude moct. Pojď se mnou…“

Naposledy se políbili a věděli, že je to naposledy. Věděli, že je čeká už jen konec.

„Miluju tě…“ zašeptala neslyšně a nasypala si do pusy celou hrst.

Udělal to samé a objal jí. Cítila, jak se houpe, jak létá a jak se jí pomalu dotýká paní smrt. Konec…