V pekle

Ten klub je fakt skvělej. Řiká se mu Peklo. To u nás na vesnici nemáme, tam je akorát hospoda a tim to hasne. Kdyby si tam někdo otevřel takovejhle klub, tak by se mu tam stejně natáhli fotříci na pivo a brzo by se tam místo metalu začala hrát dechovka, protože co taky k tomu plácání se po zahrádce hrát jinýho. A ty tetky, který si okopávaj ty křeny a kedlubny budou poslouchat nejvejš Helenku z před dvaceti let. Musim se smát, když si představim souseda, co mu je pade a nosí tepláky s vytahanejma kolenama a má je špinavý od hlíny, protože v nich kleká a pleje, když si ho představim, jak paří na rejč jako na kytaru a z okna má puštěnou na plný koule třeba Anathemu. Jsem holka z takovýhle vesnice „jedna hospoda koloniál zrušili před lety“ a rockovej klub mě oslnil a uchvátil a hned jsem se rozhodla, že sem půjdu pracovat, i když rodičům se to vůbec nelíbilo. Ale ty týpci, co sem chodili, no paráda! Děsně se mi líběj ty prdelky a nohy v těsnejch džínách a ty řetězy a ocvočkovaný bundičky. A ty dlouhý vlasy, ty se mi líbí nejvíc. Chodí sem i holky, ale ty málo a většinou to nejsou vůbec tvrďačky, ale ty bundičky maj taky a já taky takovou chci, koupim si ji za první vejplatu.

Nastoupila jsem a šichtu dělám s jednim takovým dlouhovlasým, má culíček, pupek a super triko s Helloweenama. Je jasný, že tu nemůžu dělat sama, to by si mě brzo podali. Navíc se musí umět obsluhovat datovej projektor a taky se vyznat v tý muzice. Sice mě to fakt baví, ale určitě to neumim, jako Péťa, co si říká Satan, podepisuje se „666“ a je děsně fajn a pořád se směje a tu muziku, co pouští fakt zná a řve si s nima a prožívá to.

Vzhledem k tomu, že k nám chodí hodně mladejch, co študujou, ani se moc neožíraj. Jen o víkendu, když přijdou starší tahouni, co je na nich vidět, že tu bundičku nosej už jenom svátečně a vlasy by měli děsně rádi dlouhý, ale nemůžou, protože by je vykopli z práce a musej nosit i ty kravaty a od nich si rádi odpočinou, tak o víkendu je tu husto. To už se nepije pivo a čaj, ale všecko tvrdý, co máme. Pak jsou z toho vostrý mejdany do rána, ti starší hostěj i ty mladý a holky jsou potom děsně povolný a už se nám to i párkrát zvrhlo a museli jsme je od sebe odtrhávat a pak vyhodit na chodník. Jednou si dva chlapi odvlekli jednu takovou povolnou holku do salonku a ostatní je tam pak vyčmuchali a stáli okolo toho stolu na lavicích a hlasitě je povzbuzovali a Satan tam mezi ně vlítnul a normálně ty dva chlapy chytil každou rukou jednoho a tak jak byli a těma kalhotama u kolen je odvlek na schody, tam je zkasíroval a vykop a tu holku pak naložil na záda a v kuchyni do ní lil kafe a mlíko, dokud nebyla schopná sama odejít.

Tak do tohohle klubu, kde pracuju a kde se vedou většinou vážný debaty o tom, co to je thrash a death a speed a jiný úplně důležitý věci, do tohohle klubu chodí jeden divnej člověk. Neni ani takovej ten mladej, ale neni to ani ten víkenďák. Sedává u nás pravidelně v pondělí a ve čtvrtek, vždycky chodí už brzo odpoledne, sedne si vždycky ke stejnýmu stolu a vždycky si dá láhev červenýho a sedí a kouří a kouká. Prostě jenom pozoruje ten cvrkot okolo. Spíš lidi, ani na plátno nekouká, co se hraje, jakoby ta muzika byla jen vedlejší. Mívá džíny a džísku na holým těle, utržený rukávy a ruce potetovaný od ramen k loktům a je mu tak pětatřicet. Jo, dlouhý vlasy má, ale takovýty jak jsou poslední rok, pak už bude pleš. Pořád mám nějaký šimrání v zádech, že ho odněkud znám, ale nemůžu vymyslet, odkud.

Prohlíží si obrázky na zdech a na stolech a nikdy se nesměje, jako ostatní, protože ty obrázky byly fakt veselý. Jasně, že tu jsou různě rozvěšený obrázky kapel, ale ty malůvky jsou výjevy s démonama a je jich tu hodně. A Satan se tu vůbec hodně oslavuje, máme tu Satanskej kalendář, kde jsou jména démonů a každej den se oslavuje něčí svátek, muj svátek 13.října připad na Azazela, kterej se taky stal mým oblíbeným démonem a protože to byl vynálezce kosmetiky, začala jsem si na jeho počest dělat jasně červený stíny pod obočí.

Zkrátka a dobře, měla jsem tu krásnej život, fakt. Jenže jsem jednoho dne přišla do práce a už z dálky jsem viděla, že se tam něco děje, stáli tam policajti a sanitka a dav. Protlačila jsem se dovnitř a tam stál kroužek lidí, Satan, policajti, doktor a pár odvážlivců, který se nebáli se nacpat až dovnitř. Stáli tam a nikdo nemluvil. Od stropu visel tlustej provaz a v jeho smyčce za krk visel ten divnej člověk, hlavu nakloněnou k pravýmu rameni, plavý vlasy mu padaly okolo tváří. Pod jeho nohama, který ve vzduchu opisovaly půlkruh ležela na podlaze převrácená stolička, boty a ta jeho džíska. Zvedla jsem oči a podívala jsem se nahoru, jak se ten člověk otáčel, viděla jsem, jak mu na zádech visej splihlý křídla. Veliký černý křídla.