Pohřební ...

Pohřební …

     Stál jsem tam a díval se, jak do země ukládají rakev. Za tichého doprovodu vážné hudby ji s pomocí lan pomalu spouštěli čtyři urostlí muži. Byla to luxusní rakev, ze vzácného dřeva, celá černá s pozlacenými držadly. Ale nebožtíkovi to nejspíš bylo jedno. Vlastně celý pohřeb působil honosným dojmem, ve vzduchu byly cítit veliké peníze. Na malém parkovišti se tlačila drahá auta, smuteční síň zaplavily drahé květiny a chladný podzimní vítr se marně snažil proniknout pod drahé kabáty a kožichy pozůstalých. 

     Statní zřízenci popadli lopaty a přepychová truhla se začala ztrácet pod nánosem hlíny. Hudbu vystřídal zvučný hlas místního pana faráře. Vědělo se, že zesnulý odmítl přispět na opravu jeho kostela, a tak se nikdo nedivil, když závěrečná slova „ …a v prach se obrátíš.“ pronesl kněz se zřejmým zadostiučiněním.

     Všiml jsem si, že s přibývající vrstvou zeminy, která oddělovala schránku s mrtvolou od živých, se stupňuje hlasitost a intenzita hovoru mezi pozůstalými. Snad se předtím báli, že by je nebožtík mohl slyšet.

     Stále ještě mladou a hezkou vdovu utěšovali hned dva sympatičtí mládenci a ona, statečně přemáhajíc pláč, se dokonce usmála. Sestra zesnulého něco šeptala svému partnerovi, vítr ke mně donesl slova jako drahý bratr, závěť a zatraceně bohatý. Dva mladí elegáni, kterým právě zemřel otec, se hlasitě hádali o to, kdo dostane sportovní auto a kdo horskou chatu. Také všichni ostatní -  vzdálení příbuzní a blízcí přátelé, z nichž mnozí dnes viděli pochovaného muže poprvé - živě debatovali o možném zisku z této tak tragické události. Zaslechl jsem i tichý smích, vyvolaný poznámkou staršího muže s pleší a koženým kufříkem „rozdělit všechno to bohatství bude těžší, než ho nahromadit“. Když jsem je pozoroval, připomínali mi lidé stojící kolem čerstvě zasypaného hrobu supy, kteří nedočkavě krouží nad mršinou, aby se porvali o to, co z ní zbylo.

      Připouštím, že zesnulý měl spoustu chyb, nebyl nijak přehnaně štědrý a měl dar dělat si z lidí nepřátele, ale i tak bych mu přál pohřeb, na kterém by alespoň jedna slza byla prolita z upřímného smutku. Drahá výzdoba a nákladný obřad nemají význam, když je vše koupeno a zaplaceno jen proto, aby lidé, kterým umřel někdo blízký, dali celému světu najevo, že jim umřel někdo blízký.

       V duchu jsem se rozloučil s pochovaným mužem a popřál mu štěstí na onom světě. Nikdo si mě nevšímal, nikdo se neohlédl za vetchým starcem, který mlčky odcházel z pohřbu svého milovaného syna.