Legalize it! (or die)

„Hele, dáš si čvaňháka?“

„Myslíš joint?“

„Jasan, co jinýho? Joint, trávu, gandžu… chceš teda?“

„Jo, jo, už ho bal. Sem s ním a hned!“¨

„Tu máš.“

„Hm, hmmm… to je lahoda….“

„Já se vznáším, já si létám…“

„Chachacha!“

„Checheche! Pohoda!“

„Ty vole, měli bychom se fakticky přestěhovat do Holandska.“

„Jasnačka. Jednou to uděláme. Pryč z tohodle gestapáckýho režimu!“

„Jo! Legalize it! Legalize it! Je to neškodný!“

„Je to dokonce zdravý!“

„Odstraňuje to stress a únavu!“

„Léčí to glaukom!“

„Pomáhá to od bolesti – když máš třeba rakovinu.“

„A vůbec – strčte si to svým množství větší než malé do prdele!“

„Everybody smoking marihuana, everybody smoking marihuana!“

„Proč to vlastně zakazujou?“

„Protože jsou to svině fašistický! Když se jim to hodí, tak zakážou, když se jim hodí něco jinýho, tak nutěj. Vem si chlast a cigára – je vědecky dokázaný, že to jsou mnohem horší a návykovější drogy než maryška.“

„Jenomže v tom maj ty zkurvený amíci prachy.“

„Samo. Si to vem – tuhle sem čet, že v roce 1963 dotovalo americké ministerstvo zemědělství vývozní ceny tabáku částkou 16 miliónů dolarů a rok na to vydalo ještě více na dotace pěstitelům tabáku.“

„Jo, vo tom jsem taky slyšel. Americká vláda tehdy dokonce dotovala i reklamní kampaně na cigaretu v Japonsku, Thajsku a Rakousku.“

„A v roce 1967 utratily americký tabákový firmy za reklmanu přes 250 miliónů dolarů.“

„A to byly tenkrát ňáký prachy!“

„Ty vole. Dej mi raději honem šluka, nebo mě z toho jebne.“

„Na. Dej si. Pak ale zas musely cálovat, když prohrály ten soud s americkejma kuřákama.“

„Aspoň že tak. Ale stejně se zahojily jinde.“

„Na to vezmi jed. Hele, co to chlastáš? Colu? A víš vo tom, že to bejval taky těžkej fet?“

„Cože? Cola?“

„Jasan, ty bláho. Z čeho myslíš že je tam to Coca?“

„Jakože vod koky – tý kytky, co se zní dělá koks?“

„Samolitr. Když se tyhle chlasty se začaly v roce 1870 vyrábět, obsahovaly kokain.“

„Ty vado! Takže ti amíci se tím normálka sjížděli!“

„Že váháš. A to až do roku 1903, kdy tam místo kokainu začali dávat kofein.“

„To je teda žrádlo!“

„A co povíš na tohle – v roce 1910 si dr. Hamilton Wright stěžoval, že mnozí američtí podnikatelé dávají svým černošským zaměstnancům kokain, aby z nich vyždímali vyšší pracovní výkon!“

„No já z toho pojdu! A co takhle hérák? Nebyl třeba taky kdysi legální?“

„No to víš, že byl. Heroin to je vlastně diacetylmorfin, a byl objeven v Německu v roce 1898. Dost dlouho se mělo za to, že není návykový a tak se začal používat místo morfia. Dokonce se s ním léčila závislost na morfiu či opiu! Navíc bylo v USA až do roku1914, kdy byl schválen Harrisonův zákon o narkotikách, možno kupovat jakékoliv opiáty naprosto volně.“

„Dost dobrý.“

„Ovšem úplně nejlepší story co znám, se týká opia. Opium je, pokud byly starý sumerský desky správně přeložený, vůbec nejstarší drogou, jakou lidstvo zná. Tihle Sumerové ho používali už 5000 let před naším ledopočtem a měli pro něj ideogram, který se dnes překládá jako HUL, což znamená radost či veselí. Číňani používail opium minimálně od roku 1000 našeho letopočtu jako lék proti bolestem, průjmům, choleře a dalším nemocem. V roce 1525 začal Paracelsus používat opiovou tinkturu – laudanum a v roce 1680 napsal Thomas Syndenham: Ze všech léčiv, které daroval Všemohoucí k utišení našich útrap, není žádné tak univerzální a účinné jako opium. Teprve počátkem osmnáctého století začali Číňani opium masově čadit. Opiová doupata vyrostla jak houby po dešti po celé Číně a s Číňanama to šlo rychle z kopce. Předevšímm proto, že měli opia neustále velký přísun. Díky anglánům. Starej dobrej Kája Marx v prvním díle svýho Kapitálu píše: Britská Východoindická společnost získala v Indii nejen politickou moc, ale také výhradní monopol na obchod s čajem, na veškerý obchod s Čínou a na dovoz a vývoz zboží z a do Evropy…. Tento monopol na sůl, opium, betel a další komodity se stal zdrojem nesmírného bohatství…Vo čem to je? Je to mimo jiné vo tom, že angláni pěstovaly v Indii ve velkým mák, kerej samozřejmě nesypali na rohlíky ani nedávali do buchet. Dělali z něj opium a to téměř beze zbytku lifrovali do Číny. V roce 1788 dovezli britští drogoví dealeři do Číny 140 tun opia, v roce 1810 už 300 tun a v roce 1935, kdy se Britům podařilo získat na dovoz opia do Číny monopol (před tím ho tam vozili také Francouzi, Holanďani i Američani) více než 1000 tun! Na prachy to dělalo stovky miliónů britských liber. Část těchto peněž šla rovnou do kapsy královny Viktorie. A zatímco vyvolení Britové bohatli a bohatli, z Číňanů se stávali dokonalí vegeťaci. Čínská ekonomika šla do hajzlu. Společnost byla rozvrácená. Do roku 1830 měla Čína slušnou aktivní obchodní bilanci (to znamená, jestli to nevíš, že vyvážela víc zboží než dovážela). Pak se to jako mávnutím kouzelného proutku otočilo a od roku 1830 měla Čína obchodní bilanci silně pasivní. Především díky dovozu opia. Čínská vláda se snažila dovoz a především spotřebu opia nějak omezit, ale marně. Dovozci totiž nešetřili peněz na úplatky. Takže opium pomohlo rozšířit další mor – korupci. Teprve v roce 1839 se dostal ke slovu prozíravý a neúplatný kantonský úředník Lin Tse-hsu, který rozjel tvrdou protiopiovou kampaň. Pod jeho vedením proběhla série razií, při kterých byla zabavena a následně zničena většina stávajících zásob opia. Potom uzavřel čínské přístavy a anglické královně napsal zdvořilý dopis, ve které ji žádal, aby zastavila dovoz opia do Číny. Argumentoval při tom mimo jiné tím, že je do Anglie samé je opium dovážet zakázano. Jak můžete obchodovat s něčím, co přínáší jenom zhoubu a neštěstí? Tázal se Tse-hsu. Obchod by měl lidem sloušit ku prospěchu a ne k jejich zkáze. Jako odpověď na tento výmluvný dopis poslala anglická královna k čínským břehům své neporazitelné loďstvo. Britské křižníky začaly nemilosrdně bombardovat čínské přístavy. Začala první opiová válka. Když lodě napáchaly dostatečně velké škody, vylodila se pěchota. Vojáci si počínali tak brutálně, že o tom s hrůzou psaly i některé britské noviny. Článek v India Gazette např. popisoval dobytí Čusanu v roce 1840: Stěží si lze představit horší zvěrstva, než jakých jsme zde byli svědky. Dům vedle domu byl vyrabován a veškerý nábytek vyhozen na ulici, kde tou dobou již ležela jedno přes druhé těla mrtvých či těžce raněných obyvate, zasažených při bombardováníl. Nikdo se o ně nestaral. Vojáci se soustředili pouze na loupení a rabování a nechali toho teprve tehdy, až již nebylo co ukrást….

„Takže Čína dostala tenkrát na frak?“

„Jo. Přestože jich bylo jak much, tak proti moderně vyzbrojené britské armádě neměli šanci – především ne proti jejich loďstvu, proti kterému mohla Čína postavit pouze své malé džunky. Takže  v roce 1842 byla Čína nucena podepsat Nankingskou smlouvu, na základě které musela britských obchodníkům uhradit ztrátu za zničené opium – celkem 15 miliónů dolarů, postoupit Británii Hong Kong a dalších pět přístavů otevřít pro Brity jako zóny volného obchodu. Kromě toho obsahovala smlouva celou řadu dalších podmínek, které de facto znamenaly pro Čínu ztrátu suverenity. Angláni si pak mohli dělat v Číně v podstatě co chtěli. Včetně volného obchodování s opiem, samozřejmě. V roce 1856 se Čína zkusila ještě jednou vzepřít – dostala samozřejmě znova na prdel a musela přijmout ještě nevýhodnější podmínky.“

„Tomu říkám nářez. Ví se třeba, kolik při těch válkách zařvalo lidí?“

„S určitostí to nikdy nikdo nezjistil. Encyklopedie Britannica uvádí přes 20 miliónů obětí na straně Číny. Britské ztráty byly minimální.“

„Ty vole! Dvacet melounů mrtvejch v drogový válce. Kam se hrabou Kolumbijci!“

„Voni samozřejmě angláni pak zkoušeli tvrdit, že jim nešlo o drogy ale o volnej obchod.“

„Jo?“

„No. Že prej jako Čína bránila volnýmu obchodu a to že prej je proti mezinárodnímu právu nebo tak něco.“

„A bránila Čina volnýmu obchodu nebo ne? Teda kromě volnýho obchodu s drogama.“

„Tak svým způsobem ano. Měla vysoký dovozní cla a tak, ale kdo čas od času nepotřebuje chránit domácí trh, že? Británie, když bylo třeba, udělala to samý, stejně tak Američani, Němci, prostě každej. Volnej trh je prostě jen další dogma, který tihle fašouni používaj, jak se jim to momentálně hodí. Si to vem – máš spoustu věcí, který nesmíš do USA dovážet a nic s tím nenaděláš. Když chtěli v Thajsku omezit v zájmu zdraví svejch občanu spotřebu tabáku, rozhodli se zakázat dovoz tabákových výrobků z ciziny. Byli okamžitě vystaveni takovýmu tlaku ze strany USA a dalších zemí, že jim nakonec nezbylo, než zákaz v roce 1980 odvolat.“

„Ale jinak je ten volnej obchod fajn, ne? Pořád se píše o tom, jak je to skvělý, když se někde zřídí zóna volného obchodu…“

„Je a není. V prvé řadě to ale vždycky slouží tomu, kdo má, jak bych tak řek, všechny trumfy v rukávu. Volnej obchod jaksi teoreticky propracovali pánové Smith a Ricardo. Podle nich má každá země – i ta nejzaostalejší a nejchudší - nějakou konkurenční výhodu…“

„Co to je?“

„No – představ si, že ty umíš skvěle anglicky, ale neumíš psát na počítači všema deseti. A já zas neumím anglicky ani žblebtnout, ale za to píšu na počítači jako blesk. To znamená, že tvoje konkurenční výhoda spočívá ve znalosti cizího jazyka, kdežto moje v psaní na počítači. A teď za tebou někdo příjde, abys mu něco přeložil. Ty to sice přeložíš za chvilku, ale než to nadatluješ, tak zákazník zešediví. Tak přijdeš za mnou, abych ti s tím helfnul. Ty mi budeš diktovat a já psát. Společně stihnem mnohem víc práce, o výdělek se šábnem a tak vyděláme oba. A mezinárodním měřítku by to mělo fungovat tak, že země, která je technologický vyspělá, umí vyrábět technologicky náročné výrobky, zatímco země, která není technologicky tolik na výši, ale za to má dostatek levné pracovní síly, dokáže vyrábět levně výrobky náročné na lidskou práci. Takže v rámci volného obchodu doveze vyspělá země do té méně vyspělé třeba počítače a odveze si třeba ručně dělané hračky, porcelán nebo co já vím. Takže obě dvě vydělají.“

„Ale to je fajn, ne?“

„No bylo by, kdyby to takhle krásně fungovalo. Jenomže ono to takhle krásně nefunguje. A navíc je to poněkud složitější. I pokud to funguje takhle krásně, jak jsem řek, tak to má háček – tento systém neumožňuje té technologicky méně vyspělé zemi nějak se v tomto ohledu vyvíjet a drží ji tam, kde je. Pokud by se tam totiž někdo rozhodl vyrábět třeba počítače, má smůlu – musel by nakoupit drahou technologii a naučit se ji používat – to znamená vyškolit personál atd. Jeho počáteční náklady by tedy byly příšerně vysoké a návratnost proklatě nízká, neboť v okamžiku, kdy by se pokusil uvést své výrobky na trh, by zjistil, že musí konkurovat podstatně levnějším výrobkům z dovozu. Takže pokud se chce taková země industrializovat, musí tu a tam zvednout obchodní bariéry. Jinak nemá šanci. Jinými slovy – volný obchod brání méně rozvinutým zemím v rozvoji. Taková země pak zaostává víc a víc až to nakonec může dopadnout tak, že to jediné, co je schopna vyvézt, jsou suroviny. Ty jsou v zahraničí zpracovány a výrobky z nich jsou pak dováženy do naší zaostalé země, ovšem za podstatně vyšší cenu. To vede k růstu pasívní obchodní bilance, zahraniční zadluženosti a rostoucí závislosti na vyspělých zemích.“

„Ale různý firmy v těchhle zemích přece běžně investují a stavějí tam svoje fabriky…“

„To jo. Jenomže to jsou cizí fabriky. Takže většina zisků jde ze země pryč. Jasně, že pro danou zemi má taková zahraniční investice svý výhody – nový pracovní místa, rozvoj infrastruktury atd. Ale v celkovým součtu se tím opět jen posiluje závislost na vyspělejch zemích. Navíc, jak už jsem řek, ani ti největší propagátoři volnýho trhu ho zcela nerespektují a kdykoliv se jim to hodí tak si zvednou dovozní cla, uvalí dodatečnou daň a podobně na cokoliv se jim zlíbí.“

„No, nevím, čéče, co na to říct. Tomuhle moc nerozumím. Ale asi máš pravdu.“

„A to ještě není zdaleka celý. Jsou zde i etické problémy. Koncepce volného obchodu, tak jak je nejčastěji prezentována, úplně pomíjí výrobu. Výrobce se z hlediska tradiční koncepce volného obchodu jeví jako neviditelný, tedy nepodstatný. Potom nikdo nepřihlíží k tomu, že takzvané konkurenční výhody je mnohde dosahováno jen díky otrocky nízké mzdě, zdraví poškozujícím pracovním podmínkám či bezohlednému drancování neobnovitelných zdrojů. Takže volný obchod jo, proč ne, ale ne v jeho zjednodušující, vulgární podobě. Vraťme se k naším oblíbeným fetům. Státy jako Kolumbie či Bolívie mají nespornou konkurenční výhodu v produkci koky. Po kokainu je obrovská poptáva především v USA. A není to pouze vina kolumbijské či bolivijské vlády, že je ekonomika těchto zemí na výrobě a exportu kokainu do značné míry závislá. Vděčí za to i zahraniční hospodářské politice USA a vlivu nadnárodních společností. Vděčí za to do značné míry bezohlednému uplatňování koncepce volného obchodu, jehož výhod však, vzhledem k dnes prakticky celosvětovému embargu na drogy, nemohou sami využívat. Jak napsal ekonom – mimochodem také jeden z apoštolů volného obchodu – Ludwig von Mises: Opium či morfium jsou bezpochyby nebezpečné, návykové drogy. Jenomže jakmile jednou přijmeme ideu, že stát je povinen chránit své občany před jejich vlastní hloupostí či nezodpovědností, těžko pak stanovíme hranice, kde se má tato ochrana zastavit. Proč nezakázat také alkohol či tabák? A proč se omezovat pouze na oblast poškozování těla? Člověk si přece dokáže sám způsobit značnou újmu i v duševní oblasti. Proč jej tedy nechránit před četbou nebezpečných knih, koukání na špatné filmy a divadelní hry, prohlížení závadných obrázků či poslouchání nekvalitní hudby? A co vliv různých nezdravých ideologií, které jsou, jak víme z historie, schopny dokonale rozvrátit celé společnosti mnohem rychleji a spolehlivěji, než jakákoliv droga…

Jakým právem brání establishment svým občanům, kupovat si, po čem jejich srdce touží? Jakým právem trestá ty, kteří se rozhodnout tuto potřebu uspokojit? Proč je něco považováno za natolik nebezpečné, že je třeba to zakázat, zatímco něco jiného, přestože prokazatelně stejně nebezpečné, je nejen tolerováno ale dokonce veřejně propagováno? Pokud se amíkům nelíbí, že k nim Kolumbijci dovýžejí koks, mají místo výcviku protidrogových komand a neustálého vměšování se do záležitostí suverénních státu říct: Hele, víte co? My od vás všech ten vás koks budeme po určitou dobu kupovat pod podmínkou, že ty prachy nepoužijete k rozšíření výroby kokainu ale k rozvoji infrastruktury, progresivních technologií atd. To by bylo co?“

„Jo to bylo, ale to nikdo nikdy neudělá.“

„Samozřejmě, že neudělá. Přece si nebudou pěstovat konkurenci. Drogy jsou pro ně navíc skvělá záminka, jak udržovat silný policejní aparát a šikanovat občany. V důsledku této politiky pak drogoví magnáti stále víc a víc bohatnou, prachy z drog používají místo k rozvoji ekonomiky k osobní spotřebě a budování soukromých armád. A odsírají to jako vždy malí bezvýznamní člobrdíkové, nucení pracovat na kokových plantážích a dělat kurýry na jedné straně, a prostí feťáci na straně druhé. Je to pořád stejný ksindl.“

„Ty vole, honem ubal ještě jednoho, než mě z tý tvý přednášky chytne depka.“

„Jo. Ještě jeden citát na závěr, když dovolíš. Zeptali se tuhle doktora Szenta-Gyorgyho, nositele Nobelovy ceny za medicínu, co by dělal, kdyby mu bylo znova dvacet. Odpověděl: „Nejspíš bych stejně jako mí vrstevníci měl všechno na háku. Má snad dnes nějaký smysl studovat nebo pracovat? Šoustání – to je alespoň příjemné. Co jiného může člověk dneska dělat? Šoustat a fetovat a distancovat se tak od té bandy idiotů, která vládne světu.“