Sny

Stojí ve veliký hale, možná to nemá strop, tím stropem ji vidím, stojí tam a slyší: „Cos to udělala? Proč jsi to udělala?“ S hlavou zvrácenou dozadu se rozhlíží,  snaží se přijít na to, odkud na ni matka volá. „Seš parchant! Parchant! Parchant!“ „Ne, nejsem, mami, já to neudělala, opravdu!“ Nemůže zjistit, odkud ten hlas volá, najednou je slyšet odevšad, rozeběhne se, vyběhne ven z haly, cítí, že za ní někdo běží, nemůže se ohlídnout, jen ví, že když se zastaví, když upadne, umře. Stále ji pronásleduje ten hlas: „Ale ano, udělala, já to vím, seš parchant, nikdy jsem tě neměla porodit, zkazilas mi život, nenávidim tě, chci, abys nebyla, umři!“ Běží, pláče, přes slzy nevidí, křičí, snaží se to vysvětlit: „Já jsem se, maminko, nechtěla narodit…“ „Umři!“ Dobíhá domu, do toho domu, kde bydlí s matkou, otevírá domovní dveře, jde to ztěžka, jsou těžké, klika je zarezlá. „Umři!“ Vchází dovnitř, rozhlíží se – chybí schodiště. Jestli chce domů, musí se vyšplhat po zábradlí. Ale i zábradlí je ztrouchnivělé, bortí se pod ní. A nahoře, když se vyšplhá, v bytě, kde bydlí a kde hledá ochranu, tam je to tak cizí! A cizí lidé jsou tam, lidé bez tváří, bez kůže, bez očí, bez rukou, bez nohou… „Umři! Umři! Umři!“ Pomalu se blíží k ní, jak tam stojí vyděšená v předsíni. Uteče do kuchyně, v kuchyni bude babička, ta ji ochrání, schová se za ni a babička ty lidi zažene. Rychle za sebou zabouchne dveře a beží babičce do náručí. Babička ji chytne, udělá s ní krok k oknu, okno otevře a vyhodí ji ven. Leží na trávníku, kolena u brady, oči pevně zavřené, vyděšená k smrti. Malá holka, kterou nemá nikdo rád. A pak se zvedne a utíká pryč, utíká za tátou. Neví, kde táta bydlí, ale najde ho, přece si trošku pamatuje, jak ten dům vypadá. Proběhla několik domů, v každém z nich potkala několik z těch divných lidí, kteří byli u nich doma. Viděli ji a rozeběhli se za ní. „Umři! Nikdo tě nechce!“ A pak ho našla, ten tátův dům, běží nahoru po schodišti, neohlíží se, ale slyší, jak se přibližují. Otevírá dveře do bytu a rychle se protáhne dovnitř. Zabouchne za sebou. Uvnitř je ticho, teplo a klid. Veliká místnost, uprostřed jídelní stůl s bílým ubrusem, plný jídla, krásně prostřený. Za stolem sedí táta, nějaká paní a dvě děti. Ta úleva, už se jí nemůže nic stát. Usmála se a sedla si na volnou židli ke stolu. Rozhlídla se kolem. V každém rohu pokoje stojí ozdobený a rozsvícený vánoční stromeček a pod ním jsou balíčky. Čtyři vánoční stromečky. Podívala se na tatínka, zrovna si bral kapra. Děti sedí způsobně, jsou menší, než ona, hezky oblečené a učesané. Ta paní je krásná, hezky se usmívá a dává dětem na talíře salát. Najednou, jakoby na povel se všichni otočí k ní. Tatínek se diví: „Copak tu děláš?“ „Přišla jsem k tobě na Vánoce.“ A ta paní říká: „Ať jde pryč, o Vánocích nemá být u stolu nikdo cizí, Vánoce jsou jen pro rodinu!“ „Ale já jsem vaše rodina, tohle je muj tatínek!“ „Nejsi rodina, jdi pryč!“ a všichni čtyři se na ni dívají zamračeně a důrazně. „Ale já jsem vaše rodina!“ „NE! Nejsi! Běž pryč!“ „Když odejdu, umřu, za dveřma na mě čekaj, zabijou mě!“ „Běž pryč, nám je to jedno, my si nenecháme zkazit Vánoce!“ (Probuzení…..?)