Pod koněm

Moc mě nepotěšilo, že Pepika dali do jiné třídy než mě. Záhy jsem však objevil mnohá pozitiva tohoto faktu. Jeho áčko například z matematiky psalo písemku o dvě hodiny dříve. Profesorce Hájkové nelze upřít snahu. Iniciativně si vyměnila dozor a celé přestávky stála mezi našimi třídami a řídila provoz jako sovětský regulovčík: „Na záchod jde áčko, na záchod jde béčko.“ Stejně nezabránila tomu, abychom neznali výsledky.

Největší výhodou byl fakt, že jsem si mohl v klidu prohlédnout nové spolužačky, bez strachu že Pepik mi přebere každou, se kterou se jen pokusím navázat kontakt. I bez Pepika ve třídě jsem nemohl otálet, ohrožovalo mě jedenáct jiných konkurentů. Přezdívka jednoho z nich – Richard lví srdce – se mi zdála nadmíru podezřelá.

Během úvodní hodiny nás nová třídní Kůlová nejprve seřvala za to, že jsme si dovolili otevřít okna (prý jsme na výběrové škole a máme obrovské štěstí, že jsme byli vybráni), pak nám pro změnu namazala med kolem huby (prý to nebude tak strašný, určitě si na ni zvykneme a budeme s ní dobře vycházet). Já jsem čas jejího projevu efektivně využíval ke zmapování třídního genofondu. Měl jsem k tomu výhodnou polohu. Nesměle a skromně jsem si sedl do poslední lavice  (kam ke mně Kůlovou byla přisazena Chodurová, čerstvě se přistěhovavší z Roudnice, údajně reprezentantka ve veslování – tu jsem hned vyřadil, protože jsem v první chvíli nevěděl nejedná-li se o dvanáctého konkurenta).

Zazvonilo. Kůlová na nás naposledy vycenila svůj jedinečný (údajně trvalý) chrup a já vystartoval za jednou ze spolužaček: „Hele, nešla bys se mnou dneska do kina?“ Při zkoumání předností jejího pozadí mi nedošlo, že vůbec nevím, co v kině dávají. Nemohl jsem však čekat, cítil jsem svou šanci v rychlosti.

„Jé promiň, já dnes nemůžu, jsem u koní.“

„Tak zítra?“

„To jsem tam taky.“

„A je nějakej den, kdy tam nejseš?“

„No, v sobotu, to jezdím s našima na chatu.“

Nebral jsem to jako neúspěch, byl jsem rád, že byla ochotná se se mnou aspoň bavit.

Hned druhý den v okamžiku, kdy nám Kůlová dávala další rady k nezaplacení, jsem pro změnu písemně oslovil další z atraktivních spolužaček „Nešla bys se mnou do kina?“ použil jsem téměř osvědčený trik, ačkoliv jsem si po hříchu stále nezjistil, co v tom kině vlastně dávají.

Nemusím ani dodávat, že o kino mi vůbec nešlo. Pepik se už vyptával, jak to u nás vypadá s holkama, u nich je to prý bída.

„Nemůžu, mám dnes jízdy,“ vrátilo se mi připsánu na lístečku, který bezprizorně deset minut koloval třídou, přičemž si ho přečetla i ta, kterou jsem považoval za první oběť (bylo mi jasné, že i kdyby  koně vyhynuli na koňský mor, nepůjde se mnou do kina ani na mnou natočený oskarový film).

„Ty už děláš autoškolu?“ připsal jsem pro změnu já a těšil jsem se, jak se vlichotím svou oblibou emancipovaných děvčat vlastnících motocykl.

Za dalších pět minut byl lístek zpátky: „Ne, jezdím koně, každý den. Miluju koně nejvíc ze všeho.“

Zaúpěl jsem a zbytek hodiny naslouchal, kudy mám utíkat ze školy, až nějaký nezbeda budovu podpálí.

Došlo mi, že ve své třídě budu muset dát na pár týdnů pokoj, určitě se roznese, jak dychtivý jsem kinozážitků. Nakoukl jsem tedy do třídy k Pepikovi. Nabídl jsem se, že mu zprostředkuji kontakt s někým od nás, když on totéž udělá pro mě v jeho třídě. Byl pro, i když se podivoval nad faktem, že jsem ochoten balit někoho u něj.

Za cíl svých choutek jsem si vybral hnědovlásku Gábinu. Měla sice poněkud nestandardní obličej, na což mě Pepik hned upozornil (a přidal informaci, že její táta je policajt). Oháněl jsem se sděleními, že Gábiny tvář je přinejmenším zajímavá a s jejím otcem chodit nechci.

Domluvili jsme se, že jí nechám vzkaz na chodbě za hasičákem a Pepik ji na to upozorní. Pro jistotu jí neřekne, od koho vzkaz je. S obsahem dopisu jsem si nedal velkou práci: „Líbíš se mi, chtěl bych tě poznat lépe!“ Až mě zarazilo, že hned následující přestávku jsem našel odpověď (přece jen si myslím, že byl holky měly dělat drahoty).

„Já tě sice neznám, ale můžeme se klidně aspoň jednou sejít,“ bylo úhledně napsáno na papíře vytrženém z prostředku sešitu.

Také jsem nedělal drahoty (to tou radostí, konečně někdo, kdo mi dá přednost před koněm).

„Kdy a kde?“

Považoval jsem za výrazný úspěch skutečnost, že již druhý den po mém nástupu do školy stojím na sosnovské cyklistické stezce a chystám si konverzaci na rande. Nepůjdu na ni nijak zhurta. (Pozvu ji do kina.)

Stál jsem opřený o borovici a čekal, jestli na kole vyjede od Dubice či od Sosnové. Najednou za mnou zapraskaly větve, zaslechl jsem podivné funění. Otočil jsem se a nade mnou stálo obrovité zvíře, které v našich krajích nazýváme koněm. Zpoza jeho hlavy se vyklonila nestandardní hlava Gábiny. (Jak to, že jsem přehlédl, že i její hlava je kobylí?)

„Čekáš tady na nás?“

„Ne, nečekám!“odpověděl jsem, nasedl na kolo a zamířil ke Špičáku.