Večer

Stál nad hrobem a něco se mu nezdálo. Zamyšleně se podrbal na hlavě a přemýšlel, co tam ještě chybí. Mrtvola? Ne. Ta už tam přece leží. Náhrobek? Je tu přece dřevěný kříž, který sám zbouchal... No jasně! Chtělo by to nějak přece nějak oživit! Nějaké květiny! Rozběhl se po zahradě a dal se do trhání těch nejhezčích kvítků, co našel. Potom běžel zpět k hromádce hlíny, kde květiny pěkně skládal jednu vedle druhé. Na svou práci se velmi soustředil. Pečlivě položil poslední květ a narovnal se. Tak. Teď to byl teprve krásný hrob! Spokojeně si prohlížel své dílo a nemohl se nabažit pohledem na tu nádheru. A zvládl to celé sám! Byl pyšný na to, co dokázal. A bez pomoci! Celý život mu někdo pomáhal, ale teď jim všem dokázal, že umí být soběstačný! Jenom ho trochu mrzelo, že si při kopání hrobu umazal svůj krásný černý oblek hlínou. Ale radost z dobře vykonané práce tento nedostatek zcela překryla. Houpavými kroky se vydal zpět přes zahradu do hlavní budovy. Věděl, že za chvíli mu už vycházka skončí a sestra Beáta se vždycky moc zlobila, když se zpozdil. Bál se jí. A teď se navíc i vracel bez sestry Anežky, která na něj měla při jeho vycházce dohlížet. Situace byla vážná. Skryl se za keř před vchodem do budovy a přemýšlel, jak se nenápadně vrátit dovnitř. Mezitím pozoroval, jak se vrací i jeho kamarádi v doprovodu svých ošetřovatelek. Nakonec si řekl, že prostě půjde a bude dělat jakoby nic. Sebevědomě vykročil k budově. Chtěl se dostat dovnitř dřív, než v televizi začne jeho oblíbený seriál o těch srandovních pánech, co dělají hlouposti a všechno zkazí. Dovnitř se dostal bez problémů, aniž by si ho někdo všiml a za pár minut již pohodlně seděl před televizí ve společenské místnosti a smál se hrdinům svého seriálu. Jeho oči soustředěně pozorovaly obrazovku a zářily štěstím. Zatím se už venku začínalo pomalu šeřit a  citelně se ochladilo. Nad psychiatrickou léčebnou se stáhly mraky a vzdouvající se vítr rozfoukal květy z hrobu po celé zahradě...